Paroubek, střed, svobodní. Tři slepá místa ODS, ve kterých stojí její smrt

Lidé na pokraji katastrofy mívají zvláštní dar dokonale ignorovat hrozící nebezpečí. O takových „slepých místech“ se pěkně píše v knize Chyby se staly, ale ne mou vinou nebo v Rychlém a pomalém myšlení. Je tedy zajímavé všimnout si toho, o čem se na 23. kongresu ODS vůbec nemluvilo.

Zatímco se ve stenozáznamech projevů 37krát objevují komunisté, 69krát odpovědnost a 238krát oni nechápající a nepochopitelní voliči, některá slova mezi 41 tisíci jiných najdete jen jedinkrát:

Paroubek

Na zdechlého lvíčka si vzpomněla pouze Miroslava Němcová. Jenže právě jeho strašidelný řev mezi lety 2005 a 2010 dělal z ODS volitelnou stranu, hráz nejen proti zadlužování — ale taky proti návratu osmdesátých let, aroganci moci, propoceným košilím, veksláckým kolotočářům a Michalu Davidovi. ODS se tehdy do dvou vlád nedostala dík svému programu — ale díky tomu, že programem druhých byl gulášový socialismus.

Jiří Paroubek odešel, zmizel i David Rath a normalizační zombie Vítězslav Jandák už žere mozky jen mimo záběry kamer. Upocení arogantní tlustoprdové mezi tím uchvátili ODS: Tomáš Chalupa, Petr Tluchoř a Pavel Blažek připomínají svým vzezřením i svými slovy spíš reformované komunisty než vůdce moderní konzervativní strany.

ČSSD má teď v čele slušného úředníčka s rovnátkovým úsměvem. Kdyby si takový typ koupil prázdný byt vedle vašeho, spadne vám kámen ze srdce. A kdyby převzal premiérské křeslo, vedl by zemi hůř než Petr Nečas? Měli by komunisté v „konstruktivní opozici“ na nezávislá média a soudy větší pifku než Marek Benda? Náměty k zamyšlení před další mobilizací. S tím souvisí druhé slepé místo…:

Střed

„Musíme opět být autentickou politickou pravicí, tedy zřetelným konkurentem levice. Nikoli baráčníky, jako byla ODA, nikoli útulkem havlistických politiků jako byla Unie svobody. Víc než kdy dřív platí známé pravidlo, že politický střed je jen jiný výraz pro levici,“ volá Boris Šťastný ve svém projevu, kde jako jediný v dosud publikovaných stenozáznamech používá slovo „střed“. Zapomíná, že ODS měla už od svého založení blíž ke středu než k plnokrevné pravici.

Když Šťastný vzpomíná na „ofenzívní minulost v devadesátých letech“, zapomíná na cukání Zakladatele pod tlakem odborů, na nechuť ODS deregulovat nájmy a privatizovat banky a naopak na ochotu jejích poslanců odcházet z hlasování o prvních schodkových rozpočtech. Na svérázné pojetí „ostré artikulace a obhajoby zájmů pravicového voliče“ teď ostatně Boris Šťastný navazuje vlastní snahou o plošný zákaz kouření v restauracích. A tím se dostáváme k poslední slepé skvrně. Té největší. Jsou jí:

Svobodní

S autenticky pravicovým programem skončíme na třech procentech jako Strana svobodných občanů, varoval na kongresu Mirek Topolánek, který jediný berany zmínil. Uzavřel tak kruh nepochopení.

Strana svobodných občanů není mimo sněmovnu kvůli programu. Za prvé: lidé až do letošních podzimních voleb báli dávat hlasy, „které propadnou“ – i kvůli tomu strachu z Paroubka. Za druhé: Petr Mach má charisma Hermana van Rompuye. Pokud by jej nahradil Jiří Payne nebo Jaroslav Kubera, ze strany se může stát výkladní skříň myšlenek, na které slyší pět, deset, patnáct procent populace. Viz 12,14 a 5,88 procenta pro Slobodu a solidaritu ve dvojích posledních slovenských volbách.

Zatímco evropská politika ODS spočívá v pasivně-agresivním směňování ústupků za dotace, svobodní velí: vystoupit. Zatímco ODS se nepodařilo za dva a půl roku vládnutí zeštíhlit státní správu, svobodní mají seznam institucí ke zrušení. Zatímco boj ODS a TOP 09 proti mytickým zneužívačům sociální podpory spočívá v preventivní šikaně všech, svobodní prostě říkají: přerozdělování je systémová chyba. Nikdy nevládli, nejsou tedy pošpinění korupcí ani kompromisy. Jednou sice stejně jako SaS narazí na to, že když svůj program považujete za Zjevenou Pravdu, těžko se vám dělají ústupky, a tedy vládne – tohle slepé místo ale zatím nikoho trápit nemusí.

ODS tedy přišla o ideálního protivníka, který ji nahrál na poslední dva volební úspěchy. Uráží středopravé voliče a těm nejpravicovějším zase nabízí středový program. Nic z toho ještě samo o sobě není tragédií. Stranu do hrobu táhne teprve její kolektivní slepota: na posledním kongresu si totiž ničeho z toho nikdo nevšiml.