Piráti panoramatu: Stověžatá za čtvrt milionu

Že je „pirátem“ puberťák, který si stahuje z uloz.to seriály, na tom se asi shodneme. Věděli jste ale, že se pirátem stanete i ve chvíli, kdy vycvaknete Atomium, budovu Evropského parlamentu nebo noční Eiffelovku a pak svoji fotku vystavíte na veřejném facebookovém profilu nebo pověsíte na zeď kanceláře?

Při cestách po zahraničí totiž můžete narazit na zcela odlišné vnímání autorských práv, než jak je znáte z domova. Povíme si tedy, co je to „panoramafreiheit“, „svoboda panoramatu“, a kde všude ji neznají. Za prvé díky tomu můžete ušetřit nemalé peníze za licenční poplatky tam, kde byste je nikdy nečekali, za druhé budete mít jednou zase pocit, že je Česká republika vlastně prima liberální země. Tedy s výjimkou Prahy, kde po vás budou vykutálení radní chtít čtvrt milionu za to, že na Karlově mostě postavíte foťák na stativ. Ale popořadě.

„Co je vidět z ulice, může se vyfotit“ neplatí všude

Architektonická díla chrání autorské zákony v celém vyspělém světě. To je jedině dobře – když utratíte statisíce za dobrého architekta, asi nechcete, aby vám potměšilý soused dům okopíroval a „měl to zadarmo“. Mistr architekt by zase neměl radost z toho, kdyby byl podepsaný pod divoce přestavěnou haluznou s králíkárnami a chlívkem, a tak dále.

Ve středoevropských zemích ale platí: odtud potud. Turisté, profi fotografové či novináři si tedy v Česku a sousedních zemích můžou vyfotit jakékoliv autorské dílo, které se nachází na veřejnosti – budovu, sochu, graffiti – a za vcelku rozumných podmínek potom výsledek publikovat. Vždyť obrázek jen ukáže to, co stejně může zadarmo vidět každý. Není to tak ale všude.

Fotografování zabíjí architekturu

Jestliže na dovolenou zamíříte do Itálie, Řecka, Francie nebo Belgie, nezapomeňte kromě foťáku a nabíječky také na štos povolení. Abyste totiž mohli komukoliv ukázat obrázek budovy, jejíž tvůrce žije nebo je po smrti méně než 70 let – tedy skoro čehokoliv, co vyrostlo ve 20. století – potřebujete souhlas architekta či dědiců k reprodukci díla. V Itálii se dokonce nezalamují ani s nějakým časovým limitem a bumážku dle zákona potřebujete na vše, co se považuje za národní dědictví. (Nenašel jsem ale jediný případ, kdy by ji nějaký úřada po někom skutečně požadoval. Inu, Taloška.)

Vede to k absurdním situacím. Majitelé bruselského Atomia, jehož tvůrce André Waterkeyn zemřel teprve před šesti lety, budou s ohledem na belgické zákony asi až do roku 2075 obesílat fotografy a bloggery úsečným dopisem. V tom ve zkratce stojí: smažte fotky, nebo se s námi domluvte na licenci. Vaše Atomium.

Vzhledem k tomu, že je budova inspirována krystalickou mřížkou železa, má člověk chuť napsat zpět: zbourejte Atomium, nebo se se mnou domluvte na licenci. Váš Pámbů.

Před šesti lety zase francouzské soudy řešily pozoruhodný problém: zdali je Eiffelovka autorsky chráněná. Výsledek? Přes den ne, protože Gustav Eiffel zemřel téměř před sto lety. V noci ale ano, neboť její osvětlení je svébytným autorským dílem. Aby to bylo ještě absurdnější, všem je to tak nějak jedno a pro nekomerční účely můžete noční panorama Paříže bez problémů reprodukovat.

Řecko zase doplácí na chybu v zákoně, které reprodukci za určitých okolností povoluje „masovým médiím“. Človíček se zapadlou fotogalerií na webu aby se tak bál, že mu kvůli fotce olympijského stadionu přijde dopis s kulatým razítkem psaný alfabetou.

Situace je složitá ve Spojených státech, kde chybí problém plně objímající zákony, pročež je to u každé budovy jinak. Například nápis HOLLYWOOD nad Los Angeles můžete vyfotit, ale pokud jej chcete vložit do filmu či televizního pořadu, musíte zaplatit správcům.

Jak jsou na tom další země, snadno zjistíte ze stránek Wikimedia Commons. Tato instituce zajišťuje „svobodné“ obrázky pro Wikipedii a její dobrovolníci se tedy musí zajímat o to, co jim kde zákony dovolují a co ne.

Fotka na Karlově mostě drahá jako škodovka – a za tři razítka k tomu

Člověku díky tomu všemu dojde, jak je Česko v některých ohledech liberální, rozumná země. Poděkujme za to snad Marii Terezii, která sto let před příchodem fotografie při svých reformách přijala za univerzální princip, že moc byrokracie škodí.

Na Praze 1 si ale před několika lety řekli „K čertu s Máňou!“ a vymysleli nezvyklý penězovod. Jeho myšlenka není špatná: pokud má profesionální fotograf či filmař zabrat veřejné prostranství, měl by samozřejmě zaplatit. Částka by ale měla být adekvátní. Což podle aktuálního ceníku není.

Hádanka: chcete se na Karlově mostě na památku vyfotit s přítelkyní profesionálním fotografem. Ten si na to musí na pár minut postavit stativ a světla. Kolik radnici zaplatíte?

Selský rozum říká: lidi to moc neomezí, ale když chce někdo tak velkou romantiku, ať přispěje do rozpočtu, na sběr psích hovínek, třeba tisícovkou nebo dvěma.

Kdepak, vážení, Praha 1 si naúčtuje čtvrt milionu. A měli byste jí zaplatit dokonce i v případě, že si na Karlově mostě postavíte na zídku kompakt s miniaturním tripodem za stovku a pokusíte se vyblejsknout s Hradčany na pozadí.

Dobré úmysly – chránit umění proti plagiátorství, Karlův most proti „zašpuntování“ stativy – se tedy ztratily ve změti nemoderních, zbytečně upjatých a složitých zákonů a nařízení. Ale... aspoň že nikomu nemusím platit za to, že jsem si dovolil napsat o vyhlášce, kterou vymyslel.