Peníze, nebo život? Čajovnové duchovno útočí

Prvních dvacet třicet stran nové knihy Tomáše Hajzlera Peníze, nebo život? jsem si říkal: fajn. V Česku konečně vyšlo něco původního o spokojenosti v práci a životě. (Žánru self-help se neposmívejte: ne každý je obklopený lidmi, kteří „mají všechno vyřešený“, ne každý může okoukat „správnej přístup“ od blízkých.) Autor má životní zkušenosti a kulturní rozhled, nejsou v tom hrubky, vysázel to grafik – nic z toho bohužel ani u knih za 369 korun není samozřejmé.

Zklamání přichází záhy po rozečtení. Hajzler svoje zkušenosti ani rozhled neproměňuje v objevná zjištění, jen opakuje truismy-pravdoplky: že se lidé často zbytečně za něčím honí nebo že školy vychovávají děti ke stádnosti. Budiž, ne každý ze čtenářů zná Setha Godina a Scotta Berkuna, takže si to zopakujme ještě jednou. Dvakrát. Třikrát. Čtyřikrát…

Postupně se ale zdlouhavá přednáška mění v psychedelický trip. V téměř čtyřsetstránkovou oslavu „svobodných firem“ a „demokratických škol“, smíchanou se spiritualitou, kterou v čajovnách dávají darem k velkému balení Vzácného obočí.

Bůžci přepracovaných japíků

Nic proti duchovnu v knihách o práci: Clayton Christensen nebo Stephen Covey píšou o tom, jak jim v profesním životě pomohlo křesťanství, Raye Bradburyho zase inspiroval zen. Hajzler ale na rozdíl od nich myšlenky spirituálních vůdců kastruje, aby z nich zbylo jen to miloučké, a kupí je na největší hromadu aforismů, jakou jsem kdy viděl. Ramakrišna se tu potkává s Janem Werichem, bezejmenný evangelický farář s medvídkem Pú a Stevem Jobsem. Na straně 234 nás v jediné větě můžou osvítit Buddha i Oprah Winfreyová zároveň.

Leckterý přepracovaný japík překonal svůj syndrom vyhoření nadšeným příklonem ke všemu, co zavání spiritualitou. Aťsi. Ale když tomu dává Hajzler v knize volný průchod, mučí kriticky přemýšlející čtenáře a zneuctívá své duchovní vzory.

Nekonečná kázání jsou jen jedním z nedostatků stylu. Druhým je vzletnost slohu – který ovšem často hned po odrazu přistává s žuchnutím na břiše: „Pochopme tedy svá paradigmata a přizpůsobme je svým potřebám. Pygmalion v nás se již postará o zbytek,“ píše se na straně 52 po zdlouhavém vysvětlení pojmů „paradigma“ a „Pygmalion“; znamená to zhruba to, že na sobě máte pracovat. Třetím zdrojem šumu je neustále opakování různých obměn jedné základní myšlenky: že je život příliš krátký a vzácný na to, aby ho člověk mohl jen tak promrhat. Ta ironie: čtením takových mouder jsem přišel o pět hodin. Loupež za bílého dne.

Záškoláctví jako forma demokracie

S jádrem knihy se polemizuje složitě. Ano, lidé by se asi měli méně honit za penězi, častěji pokládat otázku Proč? a využít svůj čas na tomhle světě nějak smysluplně. Hajzler se ale z rozumné (byť nijak objevné) výchozí pozice dostává k těžko obhajitelným závěrům. Řešením téměř všech pracovních i rodinných problémů je podle něj demokracie a svoboda ve firmách i domácnostech. Čtenář narazí na zmatení pojmů: například anglická škola Summerhill je „demokratická“ a „svobodná“ proto, že si děti „samy rozhodují o tom, zda budou do školy chodit, co tam budou dělat i jak se budou učit“. Podobné je to i se slavnými svobodnými firmami, které spoléhají na soběstačnost zaměstnanců.

Hajzler píše „demokracie“, ale říká tím „anarchie“: líčí utopický svět autonomních jedinců, kteří se zbaví staletých institucí, aby se mohli svobodně projevit, neomezeni byrokracií ani studem, od přírody tvůrčí, poctiví a dobří. Že to bude fungovat, v to můžeme jen doufat na základě několika příkladů, navíc vylíčených jednostranně. Při bájení o svobodě a demokracii se totiž nehodí zmínit, že Ikea využívala práci východoněmeckých vězňů, ani že v Zappos zaměstnance propouštějí za příchod opožděný byť jen o několik minut.

Pohádky prostě narážejí na fakta: „Svobodné firmy jsou na trhu už dobrých sto let, přesto je jejich rozšířenost ve světě téměř nulová. Řádově jde o desítky nebo maximálně stovky společností z celkem 100–200 milionů, tedy méně než 0,001 % (tisícina procenta). (…) Malá rozšířenost svědčí o velmi slabé efektivitě svobodných firem. Volný trh je netečný vůči ideologiím. Můžete hlásat a prosazovat, co chcete, ale nakonec se dlouhodobě prosadí jen efektivní inovace,“ píše Robert Vlach ve své nelítostné a dobře zdrojované kritice hnutí svoboda v práci, která platí i pro Hajzlerovu knihu.

Se s tim smiř!

Vedle užvaněného stylu, matení pojmů a utopických závěrů si výtku zaslouží i samotný étos knihy. Příznačný je například výběr a pořadí produktů, které můžete nabídnout ostatním: jsou to konzultace, přednášky, kurzy („Souvislosti, inspirace, trénink dovedností, propojení s lidmi.“), konference, reklama, zboží (ano, až za reklamou), affiliate, dary a placené členství. Nejen že to smrdí letadlem „tato kniha o úspěchu vám ukáže, jak můžete prodávat jiným lidem návody na úspěch“. Zároveň z toho vyplývá, že nejsvobodnější životní cesta je kšeftaření se vzduchem. Nic proti konzultantům a píáristům. Jenže pekař, zdravotní sestra nebo účetní, všichni ti, co dělají věci, které někdo prostě udělat musí, si z toho můžou odnést leda frustraci. Případně začít konzultovat a předat svého černého Petra dál.

Právě frustrace je klíčem k pochopení paradoxu Peněz, nebo života. Kniha se snaží vyřešit frustraci udřených čtenářů: potud v pořádku. Dělá to ale tak zapáleně, že snadno sama zfrustruje: Žiješ dostatečně svobodný a smysluplný život? Ne? Máš zajímavou práci, u které se osobně rozvíjíš? Ne? Tak s tím ale honem něco koukej udělat! Že ti to doteď nevadilo? To ti přece musí vadit! Musíš být svobodnější! Z vlastní zkušenosti přitom vím, že když zcela podlehnete nutkání být free 24/7/365, paradoxně snadno skončíte stejně svázaní jako Katka v McDonaldu: budete mít sice mnohem víc možností, ale o to míň satisfakce.

Cesta ke skutečné svobodě možná vede přesně opačným směrem, než jaký nabízí Hajzler. Ten se sice odkazuje na Buddhu i některé kazatele, jak už jsem ale napsal, náboženství kastruje. Buddhismus vede válku proti jáství, kterého je přitom kniha plná: já mám stereotypní život, já jsem z toho nešťastný, já si zasloužím něco zajímavějšího. Reformátor Petr Chelčický zase „zastával názor, že správný křesťanský život může člověk vést pouze prací v zemědělství“ a Max Webber přišel s prostou rovnicí, že protestantská morálka rovná se dřina plus odříkání. „V životě jde o víc než o štěstí,“ víme od židovského psychiatra Viktora Frankla, který vydržel muka za branou ironicky nadepsanou ARBEIT MACHT FREI i proto, že tam našel i v utrpení smysl. „Smysluplné“ povolání totiž vůbec nemusí znamenat povolání svobodné, příjemné a plné radosti, jak kniha naznačuje už na obálce.

Nic proti populárnímu „designu životního stylu“, tím lépe, když se rozhodnete dát své práci víc smyslu. Jen nezapomínejte na to, že i freelanceři musí občas vstávat do tmy nebo jít spát za svítání. Že i těch několik málo fungujících svobodných firem musí snášet úřední šikanu a nekalý konkurenční boj. Že i ti nejvíc free musí uspět na nelítostném trhu, jehož realitu mnohem střízlivěji popisuje podobně zaměřená kniha Stodolarový byznys. Že se nepříjemných povinností nikdy stoprocentně nezbavíte. Že lidská svoboda pramení nejen z možnosti vyhnout se utrpení – ale taky z dovednosti stoicky přijmout osud. A o tom vám Tomáš Hajzler na celých 384 stranách neřekne nic.

Tomáš Hajzler: Peníze, nebo život? Jak přestat vydělávat na život a začít i v práci žít. 384 stran, 369 korun. Vydalo nakladatelství Peoplecomm v prosinci 2012.
Autor recenze dostal přímo od autora knihy recenzní výtisk.