K našim službám
Nedávno jsem četl o Japonci, který v roce 1945 s popáleninami přežil atomové bombardování Hirošimy a odjel se léčit domů, do Nagasaki. Tak nějak jsem si nedávno – ale vůbec ne poprvé - připadal při návštěvě dvou restauračních zařízení na Písecku.
Máte nějakej problém?
Vesnice Vráž se může pochlubit romantickým lázeňským zařízením
zčásti umístěným v budově novogotického zámku. Byl krásný jarní
den, zámecký park dýchal probouzející se zelení a terasa zámecké
kavárny vybízela k posezení u kávy a zákusku. Sedl jsem si
k jednomu ze stolků a čekal. A čekal a čekal. Když číšník
pořád ne a ne zamířit ke mně, zvedl jsem se a šel jsem si objednat
dovnitř. Tam právě dorazila moje přítelkyně a chtěla si objednat. Mladý
číšník jí řekl imperativně: „Sedněte si a já za vámi přijdu.“
Ozval jsem se, že venku jsem čekal dost dlouho a nikdo nepřišel. To už
s námi mládenci došla trpělivost a utrhl se: „Každej
normální člověk snad pozná, že jsem tu sám na celej plac a
nestíhám. A jestli se vám to nelíbí, tak si jděte někam jinam.“
Jako opaření jsme si nechali zavolat majitele, ale ten se svého
zaměstnance zastal. Omluvil se nám, ale zároveň řekl, že je s hochem
spokojen a že on mu událost vylíčil trochu jinak. Je to prý tvrzení proti
tvrzení.
Odporoučeli jsme se a vrátili se na chalupu, odkud jsme ráno vyjeli.
Nechal jsem partnerku odpočívat a vzal naše děti do místního hostince
Hastrman na návsi u rybníka. Těšil jsem se na jeho přívětivou
atmosféru a vlídnou obsluhu. Tentokrát tam ale byla nová servírka,
odhaduji, že manželka nového majitele. Všichni hosté byli venku na
zahrádce, prošel jsem s dětmi první místností do zadního sálu,
který byl úplně prázdný, a zavřel dveře, aby moji neposední uličníci
nevběhli do rybníka, který byl hned pod okny.
Servírka mi přišla oznámit, že dveře mám nechat otevřené,
protože občas potřebuje projít dozadu do skladu. Namítl jsem, že tu
kromě nás nikdo není, do skladu snad nechodí tak často a navíc mám
starost o bezpečí dětí. To už ale přišel pan majitel a hlasem
nesmlouvavého šerifa zahučel výhružně: „Máte nějakej problém? Ty
dveře. Zůstanou otevřený. Anebo vypadněte.“
Obchod – co jiného
Musím přiznat, že moje zkušenosti se sférou českých služeb a
s pohostinstvím zvlášť, jsou jednou dlouhou, smutnou historií. Nevím
jak vy, ale když si dám jídlo v restauraci, skoro vždy mám pocit, že
si ze mě někdo právě dělá legraci. Postrkuji po talíři vysušené maso
jako ledoborec šinoucí se omáčkou se škraloupem vytvořeným ohříváním
v mikrovlnce a v hlavě si škrtám další podnik, kam už
nikdy… Copak takhle by si to ten kuchař uvařil i pro sebe? No
možná v tom je ten problém. Asi jo.
Ano, ještě se mi to nikdy nestalo v žádné špičkové
restauraci, ale nevydělávám přece jen na to, abych si mohl zajít každý
den na dobrý oběd. Připadá mi, že v Česku panuje nějaké
strašlivé nedorozumění. Připadá mi, že pod slovem „služby“ si
majitelé a zaměstnanci restaurací představí „zákazníka
sloužícího k jejich zisku“ a ne „službu zákazníkovi“.
Jistě, pohostinství bylo za socialismu jedním z nejpokřivenějších a
podivnými existencemi nejprolezlejších oborů. Ale vždyť od těch dob
uplynulo už dvacet let!
Co s tím? Možná je opravdu těžké přijmout za své ochotu a
chuť někomu posloužit. (Mimochodem je to téma nejlepších Miyazakiho
filmů Cesta do fantazie a Zámek v oblacích.) Je to
přirozené pro Asiata, méně už pro Evropana a ještě méně pro Čecha.
Bylo by ale chybou hledat viníka někde mimo – v minulosti,
nebo v těch druhých. Vždyť oni jen využívají všeobecné tolerance
nepravostí, která tu vládne. Těží z naší neochoty se ozvat.
Proč prostě nepřistoupit k občerstvení jako ke každému jinému
obchodu a nepožadovat to, za co jsme ochotni zaplatit, a ne něco jiného,
horšího, odbytého? Pojďme do toho. Všichni. Protože vždy, když
reklamuji jídlo, zvedne číšník udiveně obočí: „Ale zatím si
nikdo nestěžoval?!“
Petra
zdravím jen po přečtení musím reagovat,pracuji v pohostinství ... Zobrazitzdravím jen po přečtení musím reagovat,pracuji v pohostinství jako kuchařka už 15 let,za tu dobu jsem poznala dvě strany -hosty a tra druhá personál.dnes je problém v nestíhání v tom,že majitelé nechtějíé platit pomocné síli do kuchyně a tak si představte když se jdete najíst v době oběda večeří či když je zrovna narvaná restaurace hosty....personál je v tuto chvíli nervozní jak na place tak i v kuchyni,nejhorší je v tu chvíli když dojde pivo či nepění a co v kuchyni,umíte si představit stžídat jednu pánecv za druhou,do toho smažit přílohy,číst hromadu objednaných lístků a mít si nádobí? do tohjo stíhat krájet věci na vaření jako papriky,cibule atd...a také na oblohy to nepočítám jídla naklepat nakrájet nazdobit,letět obalit letět pro něco do skladu a zpět do lednic a krájet a smažit,je to k zbláznění i já sama mohu přiznat že občas to tempo se nedá zvládnout,a pro to v tu chvíli kdý číšníci nervozní tlačí dělej namdej to,dojde ohřáté jídlo a nadále může pomoci mikrovlnka 560 jídel před sebou další hosté čekají,v tu chvíli není pomalu ani čas letět pro misku,či pro talíř a tak ten kdo zazmatkuje nakonec ohřje v mikrovlnce i když by to nemělo být,pak je to nezvhledné jídlo s tím škraloupem ale zvládat to tempo kdý při tom docházejí brambory,porczujete maso do poroty a při tom loupete kýble zeleniny a lítáte po kuchyni tedy doslova utíkáte od rána od 7 hodin až většinou do noci do 23,zvládkl by ste to?dveře musejí být otevřené i když tam nikdo nebyl dalůší,ale v jiných salonk
datum: 24.4.2010 23:32
Reagovat