K našim službám
Nedávno jsem četl o Japonci, který v roce 1945 s popáleninami přežil atomové bombardování Hirošimy a odjel se léčit domů, do Nagasaki. Tak nějak jsem si nedávno – ale vůbec ne poprvé - připadal při návštěvě dvou restauračních zařízení na Písecku.
Máte nějakej problém?
Vesnice Vráž se může pochlubit romantickým lázeňským zařízením
zčásti umístěným v budově novogotického zámku. Byl krásný jarní
den, zámecký park dýchal probouzející se zelení a terasa zámecké
kavárny vybízela k posezení u kávy a zákusku. Sedl jsem si
k jednomu ze stolků a čekal. A čekal a čekal. Když číšník
pořád ne a ne zamířit ke mně, zvedl jsem se a šel jsem si objednat
dovnitř. Tam právě dorazila moje přítelkyně a chtěla si objednat. Mladý
číšník jí řekl imperativně: „Sedněte si a já za vámi přijdu.“
Ozval jsem se, že venku jsem čekal dost dlouho a nikdo nepřišel. To už
s námi mládenci došla trpělivost a utrhl se: „Každej
normální člověk snad pozná, že jsem tu sám na celej plac a
nestíhám. A jestli se vám to nelíbí, tak si jděte někam jinam.“
Jako opaření jsme si nechali zavolat majitele, ale ten se svého
zaměstnance zastal. Omluvil se nám, ale zároveň řekl, že je s hochem
spokojen a že on mu událost vylíčil trochu jinak. Je to prý tvrzení proti
tvrzení.
Odporoučeli jsme se a vrátili se na chalupu, odkud jsme ráno vyjeli.
Nechal jsem partnerku odpočívat a vzal naše děti do místního hostince
Hastrman na návsi u rybníka. Těšil jsem se na jeho přívětivou
atmosféru a vlídnou obsluhu. Tentokrát tam ale byla nová servírka,
odhaduji, že manželka nového majitele. Všichni hosté byli venku na
zahrádce, prošel jsem s dětmi první místností do zadního sálu,
který byl úplně prázdný, a zavřel dveře, aby moji neposední uličníci
nevběhli do rybníka, který byl hned pod okny.
Servírka mi přišla oznámit, že dveře mám nechat otevřené,
protože občas potřebuje projít dozadu do skladu. Namítl jsem, že tu
kromě nás nikdo není, do skladu snad nechodí tak často a navíc mám
starost o bezpečí dětí. To už ale přišel pan majitel a hlasem
nesmlouvavého šerifa zahučel výhružně: „Máte nějakej problém? Ty
dveře. Zůstanou otevřený. Anebo vypadněte.“
Obchod – co jiného
Musím přiznat, že moje zkušenosti se sférou českých služeb a
s pohostinstvím zvlášť, jsou jednou dlouhou, smutnou historií. Nevím
jak vy, ale když si dám jídlo v restauraci, skoro vždy mám pocit, že
si ze mě někdo právě dělá legraci. Postrkuji po talíři vysušené maso
jako ledoborec šinoucí se omáčkou se škraloupem vytvořeným ohříváním
v mikrovlnce a v hlavě si škrtám další podnik, kam už
nikdy… Copak takhle by si to ten kuchař uvařil i pro sebe? No
možná v tom je ten problém. Asi jo.
Ano, ještě se mi to nikdy nestalo v žádné špičkové
restauraci, ale nevydělávám přece jen na to, abych si mohl zajít každý
den na dobrý oběd. Připadá mi, že v Česku panuje nějaké
strašlivé nedorozumění. Připadá mi, že pod slovem „služby“ si
majitelé a zaměstnanci restaurací představí „zákazníka
sloužícího k jejich zisku“ a ne „službu zákazníkovi“.
Jistě, pohostinství bylo za socialismu jedním z nejpokřivenějších a
podivnými existencemi nejprolezlejších oborů. Ale vždyť od těch dob
uplynulo už dvacet let!
Co s tím? Možná je opravdu těžké přijmout za své ochotu a
chuť někomu posloužit. (Mimochodem je to téma nejlepších Miyazakiho
filmů Cesta do fantazie a Zámek v oblacích.) Je to
přirozené pro Asiata, méně už pro Evropana a ještě méně pro Čecha.
Bylo by ale chybou hledat viníka někde mimo – v minulosti,
nebo v těch druhých. Vždyť oni jen využívají všeobecné tolerance
nepravostí, která tu vládne. Těží z naší neochoty se ozvat.
Proč prostě nepřistoupit k občerstvení jako ke každému jinému
obchodu a nepožadovat to, za co jsme ochotni zaplatit, a ne něco jiného,
horšího, odbytého? Pojďme do toho. Všichni. Protože vždy, když
reklamuji jídlo, zvedne číšník udiveně obočí: „Ale zatím si
nikdo nestěžoval?!“
Stanislava Lišková souhlasí s Jan Majer
Co se týče poskytovatelů služeb, tak se nemůžu ubránit dojmu, ... ZobrazitCo se týče poskytovatelů služeb, tak se nemůžu ubránit dojmu, že to souvisí s mentalitou lidí. Uvedu příklad. Mám v 9h ráno schůzku ve Vaňkovce s kolegyní, a přestože s sebou vláčím mimčo, protože nemám ten den hlídání, tak jsem tam zcela nečekaně o něco dřív (8:45). Rozhodnu se proto zajít do čistírny s kalhotami. Sice cestou přemítám, od kolika asi tak mohou mít otevřeno, ale statečně jdu. Čistírna však má jen mírně povytaženou roletu a otevírací doba začíná v 9 hodin. Než si stihnu rozmyslet, jestli těch 15 minut počkám a přijdu pozdě na schůzku (ach jo), a nebo se sem budu trmácet jindy (uff), tak roletu podleze pan majitel, vytáhne nahoru a pokyne mi, abych šla dál. Mrkne na personál, který mě okamžitě a bez řečí obslouží. A jak to souvisí s tou mentalitou? Pan majitel je Vietnamec.
datum: 16.5.2009 17:45
Reagovat
Reakce na:
Jan Majer: No, já mám obavu, že kdyby se to mělo pohnout, už by se to za posledních skoro dvacet let stalo. Generace podnikatelů už se od začátku 90. let obměnila. Negativní feedback poskytovatele služeb spolehlivě vytočí. Párkrát jsem zkusil požádat o dotočení piva - pozor na to, opravdu to nezkoušejte. Zatímco v Anglii za takovou prosbu poděkujou a mají na stolech letáčky, kde vás k tomu nabádají, u nás jsem si vyslechl neuvěřitelné věci - od pinglů, kteří dříve uctivě zdravili („Choďte jinam, když vám chutnaj chcanky“).
A nejde jen o pajzly, zkuste v nádherném Kláštením šneku v areálu Břevnovského kláštera na Praze 6 poprosit u výčepu obsluhu, aby se po půlhodině někdo stavil u stolu, odnesl použité sklenice a talíře a přinesl něco k pití. Obsluha pak ani nepoděkuje, když dáte spropitné.