GPS (Gde Proboha Ste?)

Sny o životě v kyberprostoru vzaly za své. Jsme tvorové z kostí a masa, jsme analogové mátohy neschopné k životu v binárním světě rychlém jako světlo. S každou snahou být o něco více digitální se nám jako bumerang vrací toto ponaučení. Nic nás o tom neusvědčuje víc než programy využívající zjišťování naší polohy. Začalo to s GPS revolucí, díky kterým už nikdy nezabloudíme. Pokračuje to s novými generacemi mobilů, které využívají sítě WiFi, GPS nebo triangulace pomocí rozmístění antén mobilních sítí.
Když si v pradávných nemobilních dobách lidé telefonovali, začínali rozhovor: „Ahoj, jak se máš?“ V méně dávných dobách zněla často první otázka do mobilu: „Ahoj, kde jsi?“ Tomu je konec. Připojte se na Twitter, nechte sdílet místa pořízení svých nových fotek na Facebooku s ostatními, napojte se na některou z mnoha dalších sociálních služeb a otázka do mobilu „Kde teď jsi?“ ztratí smysl. Usvědčí vás nemilosrdné několikamístné koordináty táhnoucí se za vaší elektronickou stopou jako věrný pejsek.

S šéfem v patách

Začátky bývají nenápadné. Jste zákazníci T-Mobile? Spusťte si užitečnou aplikaci Kde je. „Kdykoliv můžete zjistit, kde se zrovna nacházejí vaši zaměstnanci, automobily nebo rodinní příslušníci.“ Stačí v mobilu aktivovat příslušnou službu. Jaká radost, že si můžete ověřit, že vaši zaměstnanci jsou opravdu na svých místech a vaši dva puberťáci tráví sobotní večer v bezpečné náruči domova. Rozumí se, že tahle služba je jen pro ty, kteří nemají důvod k pochybnostem, nebo pro ty, kteří mají ztracený důvod. Jisté je, že nejen kreditní kartu, ale už ani mobil nesmíte dát z ruky. A jestli máte služební, nezkoušejte šéfovi esemeskovat, že ležíte s chřipkou, když ležíte s nějakou jinou.
Mladí lidé ale sdílejí intimno rádi. Je to ostatně často to jediné, co mohou nabídnout světu. Kdo by odolal pokušení nasdílet svou polohu v kombinaci s profilem na seznamce a pak jen čekat na další bludné duše v bezprostředním okolí? Samotné určení místa je na nic, pokud ho neprolnete s dobře informovanou sociální sítí specializovanou třeba na recenze veřejných toalet. Tu, ke které po půl hodině dobloudíte, určitě nebrat, je tam smrad a špína, zkuste až tu další, vzdálenost pouhé dva kilometry!

Čipujeme se sami

Znát svou polohu je jen první fáze polohovací závislosti. Druhou fází je nechat ostatní, aby znali vaši polohu. Brzy přijde třetí fáze: nechat okolní prostředí, aby znalo vaši polohu. Zatím, když překročíte hranice státu, ozve se vám automaticky nová mobilní síť. Brzy, když překročíte hranice obchodního domu, začnou vás bombardovat reklamní sdělení zdejších obchodů. A vy je necháte, protože s každou zprávou vám naskočí na kontě korunka nebo dvě. Až budete chtít taxi, mobil vám sám vytočí tu taxislužbu, jejíž vůz je k vám nejblíž. Okolní obchody vás oslovují jménem a nabízejí položky kryjící se s tím, co jste nedávno vyhledávali na Google. Ve starých představách se o tohle staraly čipy nastřelené pod kůži. Teď stačí zapnutý mobil v kapse. Psi se čipují ze zákona, ať chtějí nebo ne. Člověk je tvor inteligentní. Očipovali jsme se sami.
Pak ještě fáze čtvrtá, o té už ale nebudeme vědět. Předměty denní potřeby se budou samy domlouvat s jinými, budou si čile vyměňovat data na základě našich dávno zapomenutých instrukcí či reklamních pobídek. V našem okolí se rozvine tichá WiFi komunikace, ocitneme se v mraveništi polointeligentních spotřebičů broukajících si tiše své vlastní pohádky v digitálním esperantu. Staneme se nosiči bezdrátových tykadel zvědavých na to, kam je zaneseme a jaké nové kontakty se tam na základě stále se vrstvících aplikací a polohovacích map a služeb rozvinou.

A zamést stopy

Nakonec přijde nezbytná paranoia. Uvědomíme si, že pomalu ztrácíme přehled o tom, co všechno mohou o nás navzájem provázané služby prozradit. Ale nechceme být přece za sociální zakrslíky neochotné zapojit se do kolektivu. Nechceme přece ztratit tisíce přátel z Facebooku. A tak začneme sítě krmit falešnými zprávami. Nefotíme své příbytky, ale byty svých známých. Zadáváme mylné polohové souřadnice. Krademe cizí fotky z dovolených a vydáváme je a svoje. Na vlastním blogu lžeme jako když tiskne. A když se pak po letech pokoušíme svůj webový deník použít opravdu jako deník a ujasnit si, co jsme dělali a co jsme si mysleli, nebo když si nás bude chtít proklepnout budoucí zaměstnavatel, vyplyne z té zamotané pavučiny jednoznačná anamnéza: mnohočetná osobnost se schizofrenními prvky.