„Dobrý den, jmenuji se Rick Wagoner a býval jsem šéfem GM,“ prolomí náhle ticho starší muž v dobře padnoucím obleku. „Ahoj Ricku,“ zahlaholí nekoordinovaně osazenstvo.

„Ahoj, já jsem Dr. Richard Chopp, ale klidně mi říkejte Dicku. Jsem známý urolog specializující se na vasektomie,“ pokračuje bez vyzvání muž Rickově po levici, jakmile ševel ustane. „Ahoj Dicku.“ Stejné huhlání jako před chvílí.

„A kdo je tenhle čiperný důchodce? Nechtěl by se nám taky představit,“ popíchne staršího muže sedícího vedle Dicka neúspěšný šéf americké automobilky.

„Ale to je přece Václav Větvička, velký popularizátor botaniky! Ty ho neznáš?“ zastoupí ikonu botanické zahrady jediná žena ve skupině. „A já jsem Alexandra Penny. Píšu romány, ale proto tu, na rozdíl od vás, nejsem. Dostala jsem se sem kvůli tomuhle hajzlovi. Ukradl mi devětadevadesát procent svých úspor,“ zahrozí žena směrem poslednímu členovi skupiny.

Ten se jen nenuceně usměje a pronese.

„Jmenuji se Bernard Madeoff a myslím, že nemusím říkat, čím jsem se živil.“

Tak takhle nějak by mohlo vypadat setkání svépomocné léčebné skupiny nominativních deterministů, nebo také lidí trpících nejhorší formou aptronimismu, velmi vážné a nebezpečné duševní choroby.

Oběti tohoto onemocnění poznáte tak, že se jejich profesní a často také osobní život odehrává v zajetí jejich příjmení a někdy i křestního jména. 

Velice hezky aptronismem trpí i jeden můj kamarád z dětských let. Matně si vzpomínám, že se sice moc dobře neučil, o to lépe ale prospíval o přestávkách. Byl mohutný a nebojácný. Asi proto si vybral kariéru sbíječe. Aspoň myslím, že právě tak se lidé pracující se sbíječkou nazývají. Když ho potkám dnes, nejsem si jist, zda ho jeho „otřesná“ práce baví. Podle počtu prázdných lahváčů, které se kolem něho povalují, bych tipl, že příliš ne. Stačí si však vzpomenout na spolužákovo jméno a hned vím, že si vybral správně. Na údernější jméno byste v kraji narazili jen sotva.

Můj kamarád se jmenuje Viktor Buchar.

S nápadem zabývat se nominativním determinismem systematicky přišel jako první  magazín New Scientist. Článek měl obrovský úspěch. Redakci zavalily stovky dopisů plné osobních zkušeností. Díky nezdolným popularizátorům vědy z New Scientist se tak lidské poznání opět posunulo o kus dál.

Dnes už víme, že německý fotbalový klub Vfl Wolfsburg úspěšně trénoval Wolfgang Wolf (Arsene Wenger v Arsenalu je jen jeho slabým odvarem) a že jiný muž s příjmením Wolf, Eduard Wolff, byl posledním člověkem, kterého v Lichtenštejnsku zabil poslední volně žijící vlk. Víme také, že v britském Middlesexu úspěšně podniká pohřební firma, jejímiž hrdými majiteli jsou pánové Wake a Paine, a že v Novém Yorku narazíte na holiče, který má v řidičáku jméno Dan Druff.

Infikovaní jedinci se ale vyskytují i v našich končinách. V bratislavské nemocnici Na Kramároch spolu ordinují hematoložka Monika Drakulová a traumatolog Ernest Řezník (Mäsiar). A pokud vás nebolí tělo, ale duše, můžete zaskočit do ambulance psychiatra Lubomíra Vraždy. Jejich léčebné metody jsou definitivní.

Ne tak diktatura příjmení.

Naštěstí!

Pokud se totiž v září k moci dostane Jiří Paroubek, museli bychom se dle zákona nominativního determinismu připravit na nejhorší – briskní sešup „PLNOU PAROU BACK“.

Ještě kapesní slovníček:

Bernard Madeoff (uprchl, ukradl)
Rick Wagoner (vozka, forman)
Dr. Dick Chopp (penis setnout)
Alexandra Penny (haléř)
Wake a Paine (volně přeložitelné jako bolestné probuzení)
Dan Druff (dandruff – lupy na hlavě)