Akcie: ruleta nebo investice?

Základní princip investování spočívá v tom, že někdo má volný kapitál a poskytuje ho za sjednanou odměnu někomu jinému, kdo má kapitálu nedostatek. Nejjednodušším příkladem je dluhopis. Stát potřebuje pokrýt deficit rozpočtu, tak vydá dluhopisy. Investoři nákupem dluhopisu poskytují státu kapitál a získávají za to sjednaný úrok. Podobné je to ale i v případě nemovitosti. Vlastním volnou nemovitost, poskytuji ji k užívání nájemníkovi a inkasuji za to nájemné.

Stejný princip platí i v případě akcií. Firma potřebuje kapitál na další rozvoj. Emituje tedy akcie a nabídne je investorům (zpravidla uvedením na burzu). Investor nákupem akcie poskytuje firmě kapitál a zároveň se stává spolumajitelem podniku, což ho opravňuje podílet se na vedení podniku formou valné hromady akcionářů. To mu pak dává právo na podíl na zisku formou dividendy. Odměna se v tomto případě odvíjí od úspěšnosti podniku. Čím vyšší zisky podnik vytvoří, tím vyšší odměna. Jako investor jsem tedy na stejné lodi s majoritním vlastníkem i všemi dalšími akcionáři. Všem nám jde společně o dlouhodobou úspěšnost firmy.

Jinými slovy, investuji-li do akcií, stávám se spolumajitelem firmy, podnikatelem, podobně jako kdybych si založil vlastní obchodní společnost. Rozdíl spočívá pouze v tom, že jakožto drobný akcionář těžko ovlivním chod společnosti. Mohu se tak ale zase podílet na byznysu, který bych sám se svým kapitálem neměl šanci provozovat. Ku příkladu se osobně jako akcionář podílím na výrobě odsolovacích zařízení, pomocí nichž se získává pitná voda z moře. Sám bych takovou společnost nikdy nebyl schopný založit ani řídit. Nákup akcií byl pro mě ideální alternativou. Podobně bych mohl koupit třeba akcie Coca-Coly a těžit z obliby tohoto černého tekutého cukru. Nebo můžu místo nadávání na vysoké ceny elektřiny koupit akcie ČEZu, podílet se tak na ziscích firmy a třeba i trochu ovlivnit některá zásadní rozhodnutí podléhající schválení valnou hromadou akcionářů (pozn.: Výše uvedené společnosti slouží jako názorný příklad, nikoliv doporučení.)

Jistě, na burze se pohybuje také spousta spekulantů, pro které má akcie stejný význam jako červená a černá v ruletě, nebo výsledek hokejového zápasu či čísla ve sportce. Sice se takovému přístupu směju, ale zaplať pán Bůh, že existují spekulanti. Díky nim panuje na trhu vyšší likvidita, dá se snadněji nakoupit i prodat. Díky nim dochází k výrazně větším výkyvům v tržních cenách akcií. Ano, to v praxi znamená, že tržní hodnota majetku investora v akciích nebo akciových fondech může někdy spadnout třeba na polovinu, jindy zase znásobit svou cenu. Také to ale znamená, že na trhu lze občas nakoupit podíl ve firmě (akcie) za výprodejovou cenu, nebo ho prodat s vysokohorskou přirážkou.

Pokud se na akcii díváte jako na vlastnictví malé části společnosti, pak vás výkyvy tržní ceny tolik netrápí. Více vás trápí, pokud firmě klesají tržby, nebo když se strategie podniku začne ubírat jiným směrem, než byste si představovali. Tržní cena je důležitá, když chcete nakupovat, nebo prodávat. Pokud chcete podíl ve firmě držet, pak virtuální cena, jakou společnosti přisuzuje aktuální nabídka a poptávka po jejích akciích, není podstatná.

Asi přestanu říkat, že investuji do akcií, a místo toho budu uvádět, že se spolupodílím na těžbě mědi v Chile, na stavbě železnic v Číně, na vývoji léků proti Alzheimerově chorobě, na výrobě odsolovacích zařízení atd. Rázem nebudu dobrodruh a podvodník, ale uznávaný podnikatel.

Autor je ředitelem a hlavním investičním manažerem společnosti FINEZ Investment Management

Foto: Profimedia.cz