O diktátorské vášni pro sport

„Chlebem“ měl Juvenalis na mysli potravinové dávky rozdávané zdarma římským občanům populistickými vůdci. Sociální stát tedy znali již staří Římané, ale o tom až jindy.

Pozdější autoritativní režimy se snažily sloučit zábavní aspekt s nacionalismem. O velkovýrobě sportovců v bývalém Sovětském svazu a Německé demokratické republice bylo napsáno hodně. Také o nynější snaze Číny masově produkovat špičkové reprezentanty.

Sport ovšem podporují i nekomunistické režimy. Jedna osobní vzpomínka. Koncem roku 1998 jsem cestoval do Barmy. Po příletu z thajského Bangkoku do Rangúnu jsem užasle zíral na červený koberec natažený ke schůdkům z letadla, na vojenskou dechovku a hlavně na barmskou juntu v čele s generálem Than Shwem osobně.

Špičky jednoho z nejohavnějších diktátorských režimů – jak asi tušíte – nepřijely pozdravit liberálního českého ekonoma, ale delegaci barmských sportovců při návratu z Asijských her. Barmští sportovci získali několik medailí, což poskytlo skvělou příležitost, aby se všeobecně nenáviděná vláda mohla přiživit na jejich popularitě. O program jediného barmského televizního kanálu bylo postaráno.

Bělorusko – evropský „šampion“

V Evropě bývá sport považován za politickou záležitost hlavně na Východě. Ruské jedenácté medailové místo z olympiády ve Vancouveru (které mimochodem přesně odpovídá jedenáctému místu Ruské federace v celkové hodnotě hrubého domácího produktu) bylo kriticky hodnoceno na nejvyšších místech. Evropským „šampionem“ v politizaci sportu je ovšem bez debat Bělorusko.

Diktátor Lukašenko chápe důležitost sportu pro ukolébání lidových mas i pro vlastní prezentaci. Řízení sportu a jeho financování má „pod sebou“. Je šéfem olympijského výboru, což je u hlav států neobvyklá věc. Jednou se vzdálil z důležitého mezistátního jednání s představiteli Rady Evropy se slovy „za chvíli začíná fotbalový zápas, padesát tisíc fanoušků na mě čeká a já je nemohu zklamat“. Je sporné, zda fanoušci čekali zrovna na Lukašenka, ale asociace neoblíbeného diktátora s oblíbenými sportovci jeho nepopularitu přece jen poněkud snižuje.

Běloruská tisková agentura vydává při každé příležitosti Lukašenkovy výroky ohledně nutnosti podporovat sport. Diktátor chválí úspěšné sportovce, hovoří s trenéry, otevírá stadiony a motivuje: „Máte vynikající tréninkové zařízení, takže od vás hodně očekávám.“ Také nabádá bohaté k „investicím“ do sportu. Nejde jen o nabádání.

Každý větší podnik má za úkol povinně sponzorovat fotbalové či hokejové mužstvo, popřípadě financovat sportovní zařízení či klub. Z této povinnosti není úniku. Vzhledem k nejisté finanční situaci se některé podniky uchylují k naturáliím. Před olympiádou v Pekingu slíbil masokombinát Belatmit, že každý zlatý medailista získá nárok na doživotní pravidelné dodávky klobás. (Není známo, zda je tento slib skutečně dodržován.)

Po olympiádě ve Vancouveru dal Lukašenko najevo relativní spokojenost s celkovým počtem medailí, ale velmi kriticky zhodnotil výkon hokejové reprezentace: „Běloruský hokejový tým neměl utrpět takovouto porážku. Hráči podávali velmi chabý výkon. Zdá se, že trenér, realizační tým a hokejová federace neodvedli dobrou práci.“ Drtivou kritiku sklidili i lyžaři. „Olympiáda ve Vancouveru bude předmětem vážných analýz a konkrétních rozhodnutí,“ prohlásil Lukašenko temně.

Nereálná představa

Lze si představit, že s podobnou vehemencí bude do sportu mluvit představitel normální, civilizované, demokratické vlády? Velmi těžko. Větší či menší položka na podporu sportu má své místo ve státním rozpočtu snad každé země. Jen v diktátorských či polodiktátorských režimech je však sport politizován takovýmto způsobem.

Vitalij Silickij, expert na běloruskou politiku z Ruthersovy univerzity, uvádí: „V zemi, jejíž politická kultura je tak rozpolcena, ve společnosti tak hluboce rozdělené mezi odpůrce a příznivce prezidenta, je sport nejsnazší cestou, jak najít nejmenší společný jmenovatel sjednocující celou běloruskou společnost.“

Ještě štěstí, že nám podobné diktátorské manýry nehrozí. Sport si u nás žádný politik nechce přivlastnit „pod sebe“, nechystají se žádné povinné odvody na jeho financování, naši politici se nesnaží chlubit se cizími medailemi, na kterých nemají sebemenší zásluhu. Nejsme zkrátka jako Bělorusko. Opravdu nejsme?

Autor je ředitelem pro strategii Partners

Psáno pro Lidové noviny

Foto: Isifa.com