Zatím dobrý: Handgranát do Pelíšků

• Nikomu jste neublížili, neporušili jste žádný zákon - přesto vaší rodině komunisté zabaví majetek, na který dřela desetiletí, a nechají vás žít na pokraji bídy. Co uděláte? 

• Vašeho otce, hrdinného československého vojáka, umučí nacisté. Přesto z něj poválečná moc vytvoří zbabělce, buržousta a div že ne kolaboranta. Co uděláte?

• Jste ve válce. Leží před vámi omámený nepřítel. Když se probere, pomůže vašemu dopadení a likvidaci. Co uděláte? A rozhodnout se musíte teď, hned.

Román Zatím dobrý. Mašínovi a největší příběh studené války před několika lety změnil můj pohled na skupinu bratří Mašínů. Mozaiku nesouvislých událostí, odkoukaných ze současné televizní publicistiky a normalizační dramatické tvorby, propojil Jan Novák v logický příběh a (pro mne poprvé) vysvětlil motivace jeho účastníků. Svůj osmisetstránkový magnum opus napsal tak sugestivně a čtivě, že jsem byl po přečtení jen rád, že jsem nikdy nemusel řešit dilemata Mašínových a jejich kamarádů. Je to paradox, protože úprk těchto kluků přes dvoje hranice je po fotbale druhým nejčastějším předmětem hospodského kibicování.

V týhle pozici měl raděj nahrát, debil

Termín kibicování vystihuje to, co se ve veřejném prostoru v souvislosti s Mašíny odehrává, mnohem líp než slovo diskuse. Nezáleží, jestli tyhle odbojáře obdivujete nebo jimi opovrhujete - obvykle vaše argumenty neprojdou testem záměny a dají se nakonec pokrátit na rady, co měl kdo v 50. letech jak dělat:

Nejčastější výtkou je podkuchnutí omámeného strážmistra SNB Jaroslava Honzátka. Vražda zajatce je válečný zločin. Jenomže jak Novákův záznam událostí vysvětluje, neudělat to znamenalo přímo ohrozit životy všech členů skupiny. Snadno se tím dá nechat zhnusit a nejspíš by to měla být i správná reakce. Pokud to ale definitivně odsoudíme, pak prosím přestaňme oslavovat partyzány, kteří se docela stejných činů dopouštěli o pár let dřív na přisluhovačích nacistů, a zabývejme se tím, nakolik bylo od spojenců morální bombardovat ke konci druhé světové města plná nevinných, taktéž spících lidí.

Oblíbený nesmysl: dělali to pro sebe. Mašínovi přece nechtěli do Berlína pro to, aby mohli poslouchat zakázané desky. Vedli guerillovou válku, aby mohli vstoupit do americké armády nebo špionážních služeb, a tam pomoci osvobodit Československo. Že byli naivní? Že to bylo zbytečné? Že tím svou vlast naopak zradili? První dvě otázky jsou surovým výsměchem od lidí, kteří už znají dějiny posledních 60 let a všechny události jim přijdou samozřejmé. Na třetí nejlíp odpoví závěr vyhlášení československé nezávislosti z roku 1918: "Věříme v demokracii - věříme ve svobodu - a ve svobodu vždy větší a větší." Tuhle základní myšlenku československého státu v 50. letech přece lépe ztotožňovaly Spojené státy než komunistická moc v Praze.

Náš Norimberk se nekonal

Víc než samotné skutky Mašínů mě zaráží - aspoň zdánlivá - celoživotní nepřítomnost jakýchkoliv pochyb o svých rozhodnutích a světonázoru. "Náš Norimberk a tím i vyrovnání se s minulostí naší vlasti se dosud nekonal," napsali bratři spolu se svou sestrou do Česka před dvěma lety.

Mašíni mají samozřejmě právo odmítat návrat do rodné země, jestliže tu pořád platí zákony napsané jejich nepřáteli - propásli ale řadu možností vložit se do toho jako politici nebo aspoň voliči, tak jak se to v demokracii dělá. Když je nevyužili, jejich nářky působí jako stařecké bolestínství. Ani nasazení vlastního života z nich nedělá držitele klíčů k Jedné Velké Pravdě - takhle přece tvořil svou mytologii systém, proti kterému bojovali. My asi nerozumíme padesátým letům, zdá se mi ale, že Mašínovi stejně tak nerozumí současnosti.

Pro spoustu lidí funguje nekritické fandění Mašínům jako jakési náhradní hrdinství. Buď se během totality neodhodlali k podobnému činu, anebo ji ani neměli příležitost prožít. Fandovské výkřiky Měli jich zabít víc, sviní jsou děsivé. Zaprvé, zabíjení nebylo na cestě skupiny Mašínových cílem, ale prostředkem. Zadruhé, pokud je z nějakého vyššího mravního principu správné zabít komunistu či estébáka, protože praktikují absolutně zvrhlou ideologii, příležitost je k tomu pořád - stačí se dostavit s mačetou a řeznickým pláštěm do sídla KSČM na Politických vězňů 9 v Praze 1. Na to jsou ale tihle rádobykovbojové, díkybohu, měkcí.

Křivý národ, který má Kájínka radši než odbojáře

Mirek Topolánek před týdnem v iDnes napsal, že máme v Česku raději mrtvé mučedníky než živé hrdiny. Není to pravda - z desetitisíců mrtvých mučedníků naší historie respektujeme dva: Jana Husa a Miladu Horákovou. Prvního díky školním osnovám, druhou kvůli mimořádné pozornosti médií. Jan Palach dráždí; prý nesmyslná oběť, jako by měl radši děckám postavit kolotoč. Atentátníci Reinharda Heydricha vzbuzují pocit křivdy - Vypálili kvůli nim Lidice! Julius Fučík je díky komunistickému mýtu už tak nějak úsměvný; v podnájmu, kde jsem dřív žil, jsme "Fučík" říkali lampičce s šedesátiwattovou žárovkou.

V Česku milujeme hrdiny, kteří všemi patáliemi tak nějak proklouznou a ještě si u toho užijí tuze legrace. Josefa Švejka a Járu Cimrmana. Jana Wericha a Vlastu Buriana. Teflonové figuríny, na kterých nezůstane připálená žádná špína. Kujóny, jejichž světočára elegantně obtančila kolem všech překážek.

Mašínovi, spolu se zesnulým druhem Milanem Paumerem a třemi popravenými kamarády, jsou přesným opakem. Razili si cestu vzdušnou čarou, bez kompromisů a snahy zalíbit se. Hodili odjištěný handgranát do našich Pelíšků - ve většině českých rodin se najde někdo, kdo v padesátých letech komunismu věřil, třeba i tak moc, aby jej bránil se zbraní v ruce. Kdyby stál v cestě Mašínům, neměli by s ním slitování.

Snad i pro to považuje Josefa, Ctirada a Milana za vrahy 49 % lidí, zatímco vinou Jiřího Kájínka si je jistý jen jeden Čech z pěti - jeho případ se přece stal v divokých devadesátých letech, kdo ví, jak to bylo, a i kdyby Kájínek střílel, tak po něm zůstal jen mrtví pracháči a ti si to snad i zasloužili. Jan Žižka skončil těsně pod stupni vítězů ankety o Největšího Čecha díky tomu, že na rozdíl od Talibanců pobíjel jinověrce v divokém čtrnáctém století, a katolíci, toliko uzurpátoři a pedofilové, si to... tak nějak zasloužili. Masakry německých žen a dětí z jara 1945 mají doteď takovou podporu spořádaných občánků proto, že se odehrály v divoké době - a ten, kdo v třicátých letech hlasoval pro Henleina nebo vítal Hitlera, se přece kulce od huráhrdinů nemůže divit (počítajte v to jeho rodinu do třetího kolena, včetně předškoláků).

Myslete si o Mašínech, co chcete. Pokud však najdete pochopení pro drancování pod vedením pátého největšího Čecha nebo pro brněnský pochod smrti, ale zároveň nikoliv pro šest chlapů, kteří se v padesátých letech vzepřeli mašinérii udávání a poprav, jste křiví. Neberte si to osobně - podle anket a průzkumů veřejného mínění je křivý celý náš národ.

---

Jan Novák: Zatím dobrý. Mašínovi a největší příběh studené války. Vydalo nakladalelství Petrov v roce 2004, 800 stran, 490 Kč.