Ukládání daní staronovou zbraní

Stát prezentující se jako demokracie západního stylu má však na výběr podstatně méně možností, jak (nejen) občanovi na peníze sáhnout. Vyvlastnění ve veřejném zájmu je obecně známým nástrojem, jak toho dosáhnout v individuálních případech. Co když ale chce stát brát ve velkém?

Běžně tak činí ukládáním nejrůznějších daní, poplatků a odvodů. Je to jeho právo, projev suverenity a zároveň zdroj prostředků pro jeho fungování. Každý odpovědný občan navíc chápe, že stát je potřebný a na svůj provoz někde peníze brát musí. Vzdělaný občan pak tuto intuitivní argumentaci ještě podpoří citací ze spisu O společenské smlouvě od Jeana-Jacquesa Rousseaua.

Průměrný výrobek za luxusní cenu

Jenže vztah občanů a státu má svá pravidla, která je potřeba dodržovat, aby byla zachována rovnováha. Proto když občan pravidla poruší a daň protiprávně krátí, je (měl by být) potrestán. Ani hrozící tresty však mnohé neodradí, a tak je občanů, kteří dohodu se státem porušují, mnoho. Možná také proto, že s obsahem dohody tak docela nesouhlasí a zdá se jim, že stát nabízí průměrný výrobek za cenu luxusního. To je ovšem na jiný článek. Horší je, když dohodu poruší stát. To by se dít nemělo. V demokratické zemi rozhodně ne. Jak ale vyplývá z úvodního výčtu vybraných událostí naší historie, majetek občanů v bezpečí není. A to nejen v dobách absolutních monarchií, kdy nejeden věřitel královského dvora zplakal nad výdělkem a po majetku přišel i o život, jen aby účty nemusely být srovnány řádně a včas.

Česká republika dnes naštěstí není ani absolutistickým státem, ani není ve válečném, revolučním či poválečném stavu. Roli mimořádné situace ospravedlňující mimořádná opatření však, zdá se, převzala finanční krize. A to navzdory skutečnosti, že ani ta v České republice není. Vládní činitelé podporovaní sněmovní většinou se tak nejspíš inspirovali svými absolutistickými předchůdci a rozhodli se sáhnout na majetek občanů. Aby však bylo zachováno zdání legitimity a právního státu, zvolili namísto síly zákon. Vše odstartovalo stavební spoření, tedy zatížení státních příspěvků 50% daní, stejně jako zdanění dosud osvobozených úrokových výnosů.

Jednou objevená metoda nepravé retroaktivity se podle všeho vládě zalíbila, a tak následovala korekce podpor fotovoltaických elektráren. Nakolik lze ještě hovořit o nepravé retroaktivitě v situaci, kdy s cílem investovat rozestavím elektrárnu, abych vzápětí zjistil, že návratnost takto vložených prostředků bude zásahem zákonodárce jiná, než jsem předpokládal, je diskutabilní. Paralelu s válčeným stavem pak už jen dokresluje skutečnost, že tyto zákony jsou přijímány ve stavu legislativní nouze. Tedy v jakémsi legislativním turbo režimu, vyhrazeném pro skutečně mimořádné situace ohrožující bezpečnost a stabilitu země.

Maďarizace ústavního práva

Ještě horší „válka“ zuří u našich východních „skorosousedů“. Není se co divit, pojem „maďarizace“ obohatil ekonomické slovníky o jednoslovný popis velmi špatného stavu veřejných financí, který zavání bankrotem. Maďarská vláda se tak rozhodla jít ještě dále než česká a s otázkou retroaktivity si vůbec neláme hlavu. Ve snaze přivést do státní pokladny více peněz byl přijat zákon zatěžující odstupné pro manažery státem či samosprávou vlastněných společností 98% daní.

V létě přijatý zákon se měl týkat odstupného nad dva miliony, resp. 3,5 milionu forintů (cca 180, resp. 310 tisíc Kč), a to včetně odstupného již vyplaceného. Maďarský ústavní soud ho ale v říjnu zrušil právě pro rozpor s ústavní zásadou zákazu pravé retroaktivity. Tento krok se však soudu velmi vymstil. Minulé úterý totiž maďarský parlament omezil jeho přezkumnou pravomoc tak, že napříště smí hodnotit daňové či rozpočtové zákony pouze po stránce rozporu s právem na život, lidskou důstojnost, ochranu osobních dat, svobodou názoru a náboženského vyznání. Následně znovu prosadil zmíněnou daň.

Pouze ve prospěch poplatníka

Retroaktivní uložení daní je přitom brutálním zásahem do práva na majetek, a především do právních jistot daňových poplatníků. To asi netřeba zdůrazňovat. Přesto vlády a „jejich“ zákonodárci občas podnikají podobné pokusy jako ta maďarská. Nemusí to přitom být jen v období krize. Také český ústavní soud se otázkou retroaktivity v daňové oblasti zabýval. Ve svém rozsudku z roku 2002 přitom konstatoval, že pravá retroaktivita, tedy posuzování dřívější právní skutečnosti na základě nové normy, je přípustná pouze tehdy, přináší-li zlepšení postavení daňového poplatníka.

V minulosti byla nejrůznější rozhodnutí českého Ústavního soudu několikrát vystavena kritice (nejen) vládních činitelů. Dosud však bez následků. Doufejme proto, že se také „maďarizace ústavního práva“ pro nás stane odstrašujícím pojmem.