Investice do barev a tvarů

Když chtěla jedna americká učitelka svým žákům přiblížit moderní umění, vodila je do galerie a vyprávěla jim o slavných malířích, jejich technice, inspiraci, barvách, světle… Žáci ale po pěti minutách přestávali poslouchat, bavili se, pošťuchovali, zkrátka nezájem. Učitelka trpěla, až se jednou rozzlobila a zvýšeným hlasem pronesla:

„Tak vážení, obraz tohohle frajera se minulý týden prodal za dvacet milionů dolarů. Tak se na něj račte pořádně podívat, abyste si něco podobného mohli koupit, až na to jednou budete mít.“

Děti rázem ztichly. Pak se pomalu přiloudaly k Picassovu plátnu a začaly se vyptávat: „A kdo to vlastně byl? A co ještě namaloval? Kde se to prodává? Byl bohatý?“

Vábení milionů
Tahle historka, kterou jsem kdesi četla, s trochou nadsázky připomíná vztah Čechů k umění. Začínají se o ně zajímat také až v poslední době, kdy čtou o mnohamilionových sumách, jež je někdo ochoten zaplatit za obrazy Čapka, Štýrského nebo Kupky. Možná je to tím, že dosud neměli příležitost se k umění přiblížit, dozvědět se něco zajímavějšího. Do galerie je ve školních letech nikdo nevodil (a ani jejich děti nevodí).

Nebo je to možná tím, že čeští umělci bývali často slavnější a oceňovanější za hranicemi než doma. Například Meda Mládková spolu se svým manželem shromáždila za oceánem ohromnou sbírku moderního českého umění. Jména těch, kteří v ní zaujali čestné místo, v Česku ještě donedávna nikdo neznal.

Tak trochu jiná pravidla
Obchod s uměním se někdy chová jako ostatní trhy, jindy zase úplně jinak. Tak například čím víc ceny rostou, tím víc a lépe se dá nakoupit. Na první pohled je to nelogické. Vždyť u akcií nebo nemovitostí to bývá naopak – nejvhodnější doba k investování nastává, když ceny klesají nebo jsou na dně. Jenže u uměleckých předmětů teprve lámání rekordů přitahuje zájemce na stále kvalitnější nabídku. Až tehdy se totiž odhodlávají k prodeji vlastníci těch pravých pokladů.

Jindy se zase vyplatí riskovat a vsadit na úplně neznámé nebo začínající umělce. Pokud má investor dobrý odhad, může se mu vložený kapitál mnohonásobně vrátit.
Přesný recept jak investovat do umění se nedá najít v žádné příručce. Někomu pomůže přirozený talent, jinému kontakty s těmi správnými lidmi „od kumštu“.

Dostat se mezi ně není nijak snadné. Musíte vypít nejednu skleničku, než vám řeknou, jak se na to dívají zasvěcenýma očima. Když v tomto vábivém a prchavém světě barev, stínů a tvarů najdete zalíbení, ocitnete se na tenkém ledě. Snadno se z chladného investora změníte v nadšeného sběratele anebo možná i mecenáše.

Na tenkém ledě
Říká se, že rozdíl mezi investorem do umění a sběratelem je v tom, že první kupuje rozumem a druhý srdcem. Ve skutečnosti to vypadá tak, že kdo jednou propadne sběratelské vášni, začne ke kupování uměleckých předmětů přistupovat úplně jinak. Se zápalem lovce se bude pídit a honit po všech čertech, jen aby našel vytoužený kousek. Zaplatí za něj nehorázně vysokou cenu a vůbec se nebude rozpakovat nad  investičním horizontem nebo likviditou, protože co jednou získal, stejně v životě nepustí z ruky.

Ale vraťme se k umění jako investici. Už padla zmínka o likviditě, a s tou je tak trochu potíž. I v období největšího vzestupu poptávky se vám může stát, že neprodáte. Důvod je prostý, o váš kousek prostě právě není zájem. Nabízíte Švabinského, ale všichni chtějí Toyen. Když nabízíte za pár let Toyen, může se stát, že jsou zrovna v kurzu 60. nebo 70. léta a neprodáte obraz ani za tu cenu, za kterou jste nakoupili. Vkus trhu s uměním je vrtkavý a těžko odhadnout, jakým směrem se obrátí. Jsou tu samozřejmě stálice, o které je zájem skoro vždy, ale ty patří k nejdražším. 

Češi na výsluní
Současný boom na trhu umění má své slunné i stinné stránky. Pozitivní jistě je, že Češi nacházejí k umění vztah; překonávají tak propast minimálně dvou generací. Navazují na předválečnou tradici, kdy kupovat umění patřilo k dobrému vkusu všech, kdo měli nějaké peníze. Ti nejbohatší budovali nebo rozšiřovali rodinné sbírky a podporovali umělce.

O kvalitě některých soukromých kolekcí jsme se mohli přesvědčit po revoluci, kdy jejich rozprodej vyvolal na evropském i domácím trhu vlnu zájmu o české malířství. V březnu 1998 se konala v Londýně dnes už pověstná aukce slavné síně Sotheby´s, ve které se nabízel i soubor obrazů ze sbírky Milana Heidenreicha, podnikatele českého původu. Miloval český kubismus a účastníci dražby získali jedinečnou šanci svést bitvu o oleje Emila Fily, důmyslné kombinované techniky Antonína Procházky, kvaš Františka Kupky nebo plastiku Otto Gutfreunda.

Mezi kupujícími byl i Vladimír Železný, o jehož sběratelské vášni se tehdy ještě příliš nevědělo. Jen zasvěcení tušili, že roztáčí na plné obrátky spirálu, která během deseti let připíše cenám českého umění několik nul navíc.

Zhruba ve stejné době se dostala na trh i část slavné Waldesovy sbírky, kterou musel stát vydat v restituci. Potomci majitele továrny Koh-i-noor a štědrého mecenáše umění Jindřicha Waldese museli sice část děl přednostně prodat Národní galerii, ale zbytek svěřili aukční síni Meissner-Neumann. Sběratelé ze všech koutů světa se slétali jako včely na med.

Příživníci a podvodníci
Jenže kde jsou peníze, není nouze ani o příživníky, podvodníky a v případě uměleckých děl ani i o padělatele. A to je odvrácená strana rychlého vzestupu trhu s uměním v Česku v 90. letech. Brzy se to u nás jenom hemžilo falzifikáty slavných mistrů. Nejvíce se padělatelé zaměřili na Filu, Schikanedera, Toyen, Čapka, Špálu, Ladu a Zrzavého.

Galerií a antikvariátů bylo na sklonku století jako máku. Nikdo nevěděl, kdo je vlastní, od koho nakupuje a co o umění vůbec ví. Těch pár renomovaných odborníků se ztrácelo jako kapka v moři. Padělky slavných děl často provázely neméně falešné posudky soudních znalců. Někdy z toho byla ostuda přímo mezinárodní.

To když například v roce 2003 Aukční síň Nuselská 19 dala do prodeje 30 pláten slavných českých malířů z pozůstalosti německého sběratele Georga Scalé. Nakoupil si je, když pracoval v Praze jako ředitel chemického koncernu BASF, a to i s posudky soudního znalce inženýra Ivana Baťky. Všechny byly údajně pravé a hodnotu jednotlivých kousků Baťka odhadoval na statisíce korun. Jenže plátna Tichého, Rabase, Baucha a dalších pravá nebyla a posudky prý Baťka také nenapsal.

Český obchod s uměním se stále kultivuje, ale jde to ztuha. Padělky pořád kolují a kazí trhu dobré jméno. Loni v prosinci vyplavala na povrch další aféra. Jiří Schwarz, jednatel společnosti Proton, obvinil Galerii Art Praha, že mu v aukci prodala obraz Pravoslava Kotíka Toaleta jako originál, a zatím jde o falzifikát. Obě znesvářené strany mají odborné posudky, podle jednoho je plátno pravé, podle druhého jde o padělek. A kdo se v tom má vyznat!

A ty náklady…
Je tu ještě jeden problém, se kterým se při investování do umění musí počítat, a sice vysoké nákupní a prodejní náklady. Když budete nakupovat v renomované galerii, kde máte menší pravděpodobnost, že narazíte na padělek, zaplatíte při nákupu i prodeji minimálně 15 až 20 procent z prodejní ceny. Pokud půjdete na aukci, přirazí si aukční síň stejná procenta k přiklepnuté ceně. U obrazu za pár milionů je pětina ceny navíc už hodně bolestná.

Na to, aby vám obraz vydělal na „vstupní“ a „výstupní“ náklady ve výši nějakých 30 až 40 procent, si musíte většinou nějakou chvíli počkat. Z toho vyplývá, že investice do umění jsou spíš na několik let, možná desetiletí, než na pár pátků. Může se ovšem stát něco mimořádného, co hodnotu děl konkrétního umělce skokově zvýší.

Bývá to například jeho úmrtí, které uzavře tvůrčí dráhu a ukončí nabídku. Může to však být i velká výstava. Vzbudí zájem veřejnosti i kupujících. Růst cen podporují i zprávy o tom, že se tu či onde některý obraz prodal za neobvykle vysokou cenu nebo si ho koupila nějaké celebrita.

Přece za to stojí
Možná si řeknete, proč se tedy všichni do nakupování umění tak hrnou, když jsou s tím takové starosti – je těžké dobře koupit, nenechat se napálit, není jisté, zda a kde bude možné koupený předmět prodat, není dost odborníků. Soudní znalci vystavují posudky, jak se jim zachce. A k tomu všemu ty ceny…

To všechno je pravda, ale investice do umění má několik kladů, které jinde nenajdete. Akcii nebo podílový list si nepověsíte na zeď a nebudou lahodit vašemu oku. Kvalitních uměleckých děl je omezené množství, a čím větší je po nich poptávka, tím máte větší šanci, že se i váš kousek stane vzácností a jeho cena poroste. Podle statistiky již zmíněné aukční síně Sotheby’s vývoj cen třinácti vybraných druhů uměleckých předmětů dlouhodobě překonává výnosy z prvotřídních akcií.

A pak je tu ještě jedna nezanedbatelná výhoda, o které se příliš nemluví, ale která obchodu s uměním prospívá. Je to diskrétnost. Nikdo se nedozví, že jste to byli právě vy, kdo si koupil předloni na aukci Christie´s v New Yorku Gustava Klimta za 87,9 milionů korun a máte ho doma. Když ho nikomu neukážete, nebudou vám sousedi závidět.

Autorka je šéfredaktorka časopisu FINMAG -finanční magazín.