Investiční pobídky bez iluzí

Zpočátku to vypadalo jako geniální tah: nedostatek domácího kapitálu nahradíme zahraničním kapitálem. Vzpomeňme si na situaci české ekonomiky na sklonku minulého desetiletí. Česká verze kapitalismu bez kapitálového trhu se stoprocentní závislostí na bankách právě kolabovala a tehdy čerstvá Zemanova vláda čelila ekonomickému poklesu a rostoucí nezaměstnanosti. Odtud nebylo daleko k myšlence nahradit neúspěšnou „českou cestu“ investicemi ze zahraničí.

Jak je ovšem přitáhnout, když Česká republika nemá dobrou mezinárodní pověst z hlediska bezpečnosti investic? Je třeba je dotovat a chránit: velkoryse, štědře a dlouhodobě. Slovo dalo slovo a dlouho zanedbávaný CzechInvest – vládní organizace pro podporu investic – dostal zelenou. Výsledek je známý: do roku 2008 přilákal investice v obrovské souhrnné hodnotě téměř 637 miliard korun.

Zdá se, že lze stručně konstatovat – úspěšný příběh. A jako takový jej vlády často a rády vyprávěly veřejnosti. Jenomže každá mince má i svůj rub. Investiční pobídky bývají kritizovány z několika důvodů: vytěsňování domácího kapitálu, deformace podnikatelského prostředí, tvorba přílišné závislosti na několika málo průmyslových odvětvích.

Začněme od poslední z nich. Z celkové částky podpořené CzechInvestem připadá zhruba 278 miliard Kč, tedy bezmála 44 procent, na automobilový průmysl. Statistiky CzechInvestu uvádějí celkem 243 podpořených projektů, počínaje známými automobilkami až po výrobce součástek, kteří jsou známi jen relativně úzké skupině odborníků.

Čímž vzniká otázka, zda příliš mnoho dobrého (tj. v tomto případě kapitálu) není nakonec ke škodě. Což je otázka zcela legitimní. Politici budou samozřejmě tvrdit, že nikoli: přece čím více zahraničního kapitálu, tím více pracovních míst, a více voličských hlasů pro politické síly prosazující investiční pobídky. Tak jednoduché to v očích politiků je.

Jenže z ekonomického hlediska není situace tak růžová. Přílišná závislost české ekonomiky a hlavně exportu na automobilovém průmyslu byla donedávna výhodou – v době, kdy vlna světové konjunktury vynesla poptávku po automobilech vysoko. Jenomže v roce 2009 lze očekávat globální recesi, poprvé po sedmi letech růstu. Automobilový průmysl bude postižen nadbytkem kapacit a tudíž i nutností šetřit.

Americké prodeje automobilů zaznamenaly v říjnu 32% meziroční propad. Spojené státy nejsou jediná ekonomika postižená poklesem prodejů. Evropské meziroční prodeje poklesly zhruba o 20 procent, Španělsko postižené „kocovinou“ po předchozí dlouhé růstové éře hlásí dokonce 40% pokles prodeje aut.

Významnou nevýhodou českého automobilového průmyslu je orientace na menší a levnější vozy. Kdo v obdobích recese šetří nejvíce? Miliardáři? Kdepak: střední a nižší třídy, které především kupují česká auta. Meziroční prodeje luxusních značek (Mercedes) poklesly nepatrně, některé módní značky pro zámožné spotřebitele zaznamenaly růst. Například prodeje luxusního vozu Mini Cooper v USA meziročně vzrostly o 56,4 procenta. Nejvíce tratily masové, levnější značky. Špatná zpráva pro české automobilky.

Možná byste řekli, že lidé pracující přímo v automobilovém průmyslu budou nad dotacemi a investičními pobídkami jásat. Ale není to tak úplně pravda, jak potvrzuje odborník na automobilový průmysl Jan Čep, když popisuje vývoj tohoto odvětví:

„Situace na počátku roku 2008 je jasná – stále nové a nové investice do výrobních kapacit. Spolu s Hyundai přicházejí do ČR giganti automobilového průmyslu druhého sledu. Zakládají vlastní továrny a zároveň rozdělují práci mezi dodavatele druhého a třetího sledu. Vytvářejí neskutečný tlak na cenu pracovní síly. Prudce upevňuje kurz koruny a to začíná činit problémy.  Na pozadí toho všeho běží to nejhorší, co jsem kdy poznal: DOTACE a INVESTIČNÍ POBÍDKY. Plus zcela volně dostupné úvěry. Doslova každý dostal dotaci a úvěr na svůj záměr.

A tak se klidně stane, že váš bývalý zaměstnanec ti doslova přes noc postaví vedle fabriky novou menší, vydotovanou a přetáhne vám nejlepší lidi, nebo je neskutečně zdraží. Mnoho firem na toto dojelo a díky tomu muselo zastavit svůj rozvoj.

Banky si vůbec neuvědomují, jak nesmyslně se chovají, když svému vlastnímu dobrému klientovi bez uzardění financují nově vznikající konkurenci. K tomu připočítejte dlouhodobé řádění socialistického zákoníku práce a také změny v zákoně o zdravotním a sociálním pojištění, které se budou realizovat od příštího roku.“

Není všechno zlato, co se třpytí. V ekonomii není pravda, že „čím více, tím lépe“. Na omyly v hospodářské politice ještě česká ekonomika doplatí.