Anketa: Jak vyčistit politiku a zabránit rozkrádání státu?

Česká politická scéna zažívá jednu korupční kauzu za druhou. Soud s členy strany Věci veřejné a odposlechy telefonátů bývalého pražského primátora Pavla Béma a lobbisty Romana Janouška jen podtrhují smutnou realitu a v obnažené podobě ukazují, jak to v české politice vlastně funguje. Zmanipulované státní zakázky, kterými proudí ze státní kasy desítky miliard korun do firem s podivnými vlastnickými strukturami. Lidské loutky, dosazené do významných pozic, aby mohly podle přání lobbistů rozhodovat o dění na ministerstvech a v důležitých (polo)státních firmách. To je běžná praxe, tak to u nás zkrátka chodí. Lidé se přestávají o politiku zajímat, mají pocit, že ať si zvolí kohokoliv, stejně se o jejich skutečné potřeby a zájmy nebude nikdo starat. Zklamání a deziluze z politické scény je dost možná největší od revoluce v roce 1989.

Rozkrádání státu v přímém přenosu

Můžeme ale mluvit o tom, že by na dnešní situaci bylo něco překvapivého? Jsou aktuální politické aféry bleskem z čistého nebe, který by nás měl varovat, že se tu dějí podivné věci, k nimž dříve nedocházelo? To sotva. Musíme si přiznat, že situace je alarmující už hodně dlouhou dobu. Nezávislé světové organizace, zabývající se sledováním korupce, pravidelně varují, že míra klientelismu, úplatkářství a propojení politiků s pochybnými podnikateli, stojícími v pozadí překračuje v České republice veškeré meze. Když si navíc lidé zvolí politické strany, které vyhlašují válku korupci a plýtvání státními penězi, tak je výsledkem vláda, která za necelé dva roky svého působení dokáže nasekat tak velké množství průšvihů, že nad tím zůstává rozum stát. Drobilova aféra na Státním fondu životního prostředí, Bártovy „kamarádské“ obálky první pomoci, Kocourkovo „odklonění“ peněz přes společnost Key Investments, Besserova zapomenutá vila na Floridě, Vondrovo lukrativní ozvučování našeho evropského předsednictví. K tomu všemu můžeme připočíst neschopné (dnes již naštěstí ex)ministry Johna a Dobeše a zkáza je dokonána. K čemu by ale muselo dojít, aby se česká politika vyčistila? Pomůžou masové demonstrace, konec tradičních politických stran, nekompromisní zavírání politiků a zabavování jejich nakradeného majetku nebo snad poslední dobou tolik připomínaná defenestrace?

V dnešní anketě jsme se ptali, kudy vede cesta z morálního suterénu, ve kterém se v současné době česká politika nachází. Jak zabránit rozkrádání státu a očistit české politické prostředí?

JIŘÍ PEHE

politolog

Postupná očista českého politického prostředí po sérii nedávných skandálů je možná jen v případě, že politické strany začnou nekompromisně uplatňovat vůči svým představitelům nejen právní, ale i politickou odpovědnost. Jako příklad, kdy se tak neděje, může posloužit bývalý ministr životního prostředí Pavel Drobil, který byl spojen s korupčním případem ve svém resortu, ale přesto dál působí ve funkci místopředsedy ODS.

Bylo by také zapotřebí přijmout skutečně účinný zákon o lobbingu, aby se lobbisté museli nejen registrovat, ale aby politici museli oznamovat veškeré styky s takto registrovanými lobbisty. Pokud by se politici stýkali s podnikateli, kteří jako lobbisti registrováni nejsou, měly by přinejmenším jejich strany požadovat vysvětlení ohledně povahy takových kontaktů. Oficiálně by se možná měly registrovat i kontakty politiků s podnikateli, kteří se ucházejí o státní zakázky. Navíc by bylo nutné zavést velmi přísná majetková přiznání, v nichž by politici museli přesně uvádět majetek svůj i svých nejbližších před nástupem do funkce a pak během výkonu funkce, aby bylo možné porovnat, zda se jejich majetkové poměry po vstupu do politiky „zázračně“ nezlepšily. Nic z výše řečeného nebude mít samozřejmě velký smysl bez nového, mnohem přísnějšího zákona o financování politických stran a volebních kampaní a bez účinnějších zákonů o zadávání veřejných zakázek, jakož i o zákazu anonymních akcií.

TOMÁŠ PROUZA

ekonom

Jedinou cestou je cesta osobní odvahy policistů, státních zástupců a soudců. Vždy bylo k dispozici dost informací, ale nikdo neměl snahu (nebo možná spíše prostor) jednat a všechny kauzy se vždy nakonec tiše zametly pod koberec. Bez tvrdých trestů se nic nezmění. Jen bude zajímavé pozorovat, jestli se opravdu začne měnit systém, nebo bude pár případných rozsudků jen kostmi, aby psi na karavanu neštěkali tak hlasitě.

LUKÁŠ KOVANDA

ekonom a publicista

Politika přitahuje psychopaty, sociopaty a další všehoschopné charakterové mrzáky. Nejsou takoví všichni, ale mnoho politiků ano. Mohli jsme to pozorovat v době kolabujícího socialismu a můžeme to pozorovat opět dnes; v devadesátých letech to tak očividné nebylo, neboť tehdejší politici se do funkcí dostali souhrou historických okolností, aniž za sebou měli kdovíjaké stranické kariéry, a navíc v řadě případů i poté, co se profesně uplatnili zcela mimo politiku. S tím vším máloco zmůžeme. Bohužel to však má ten efekt, že do politiky nesměřují poměrně slušní, poctiví a čestní lidé – prostě proto, že na to buď nemají žaludek, nebo dostatečně ohebnou páteř. To pochopitelně politický vliv psychopatů dále umocňuje. Co s tím však můžeme zmoci – jakkoli to bude znít naivně –, je zasazovat se o menší stát, o méně přerozdělování veřejných peněz, o méně veřejných zakázek. Pochopitelně s tím ruku v ruce jde to, že budeme muset za své životy převzít mnohem víc odpovědnosti a nespoléhat se tolik na onen imaginární erár (jehož rozkrádání však bohužel imaginární není). Je to totiž tenhle přebujelý erár, který vede neschopné a lenivé lidi k tomu, že nepracují (proč, když dávky jsou docela štědré), a ty všehoschopné též k tomu, že nepracují (proč, když je ve velkém stále co rozkrádat).

JAROSLAV ŠONKA

politolog a publicista

Já si myslím, že je sice nutné formulovat cesty ke změně, ale zatím je to takové kazatelství. Optimismus ve mně vzbuzuje pohled do historie, kde vidíme vždycky s odstupem jedné generace podstatné změny – Německo 1949 a 1968, Španělsko 1975 a 1994, „starý Procházka“ 1848 a 1867. Snaha vládnoucí generace jednou narazí. Můžeme to vidět ve westernu Veliká země, kde se ti staří na závěr v souboji v klikatém kaňonu vzájemně postřílejí. Mladí pak mohou žít a vládnout jinak. Věřím, že podobný obrázek jako ve westernu nastane i u nás v easternu, kde ti upatlanci typu Béma prostě skončí, protože se obrátí atmosféra. Tedy alespoň doufám.

PATRIK NACHER

provozovatel serveru www.bankovnipoplatky.com

Musím se přiznat, že jsem dnes naprosto rozčarován a šokován, co je u nás ještě možné vidět, slyšet a zažít. Téměř v přímém přenosu tu vlivný lobbista v podnapilém stavu srazí ženu, do jejíhož auta před tím narazil, ujíždí, utíká, nemá u sebe řidičák, ani náznak pokory – a přitom se s ním zachází v rukavičkách, aby na druhé straně republiky vyfasoval člověk, který před volbami namaloval politikům tykadla (od soudkyně – ženy jednoho z politiků) tři měsíce natvrdo. Myslel jsem, že to nezažiju a nikdy neřeknu, ale současný stav morálky, kterou zde zdevastovali komunisti, se propadá níž a níž a jako pravicově a liberálně založený člověk musím, bohužel, konstatovat, že se dnešní (ne)mocní chovají často hůř, než ti z totalitní doby. Míra korupce, egoismu, arogance, přehlížení a nevnímání zpětné vazby podle mě nemá v západní civilizaci obdobu.

Protože i další generace politiků vnímá správu věcí veřejných jako ryzí byznys, nemá smysl se upínat na generační výměnu politiků. Cestou ven je opravdu velmi silný hlas veřejnosti, který přiměje státní orgány konat, což pak následně vyvolá strach u těch, kteří se mají proč bát, a vše se postupně rozjede jako domino. Nebo razantní vstup nových lidí do politiky, lidí, kteří už něco dokázali, mají vyděláno, jsou úspěšní v jiných oborech a nebudou politiku vnímat jako kořistnický nástroj pro zlepšení svojí životní úrovně. A protože nejrychlejší a nejefektivnější změna se dělá shora, za lakmusový papírek a za možný posun k lepšímu vnímám prezidentskou volbu. A to máme – doufám, že naštěstí – ve svých rukou my.

PETR MACH

ekonom

Politiky je potřeba omezit v tom, kolik našich peněz můžou za nás utrácet. Když je neomezíme, porostou daně a dluh donekonečna a korupce při rozdělování veřejných peněz bude dál bujet. Veřejných zakázek je tolik, že na ně není možné dohlédnout, a toho dnes politici využívají. Ústava republiky by měla – jako je to třeba ve Švýcarsku – zakázat zadlužování a zvyšování daní. Politici by potom nemohli rozhazovat tolik peněz jako dnes, a proto by neměli ani tak velký prostor pro korupci. Lidé by také měli volit strany, které jsou pro omezení státního přerozdělování a dotací.

TOMIO OKAMURA

viceprezident Asociace českých cestovních kanceláří a agentur

Politika se v posledních letech stále víc obnažuje. Jednou z příčin jsou moderní technologie – techniku na odposlech nejprve získaly mafie, pak policie, s pomocí operátorů odposlouchává i BIS a dnes má nahrávací zařízení vlastně každý ve svém mobilu. Jeho prostřednictvím může nahrávat druhé a sám je také nahráván. To nemluvím o počítačích – v nich je odposlech a sledování jakékoli činnosti včetně korespondence dětinsky snadné. Krom techniky je to tím, že do politiky vstupují častěji amatéři – nebo lépe řečeno jiný typ lidí než dřív. Lidé jako pan Dlouhý, Dyba, Čermák, Macek nebo prezident Klaus neprali špinavé prádlo venku.

Vývoj chtěj nechtěj nutí všechny politiky k větší opatrnosti – nikdo neví, kdy bude odhalený, a to je podle mého soudu zčásti velmi silná prevence. Nejsem naivní, kšefty s veřejnými penězi nezmizí, jen je budou dělat ti nejprověřenější. Mění se také legislativa a veřejnost je čím dál víc naštvaná – i díky tomu je stále těžší okrádat stát. Neznamená to, že by to nešlo. To, že se tak masově kradlo a krade, má jednu základní příčinu: lidé absolutně nedbají na svou čest. Tenhle pojem už valné části politiků a úředníků prostě nic neříká. My ohrnujeme nos nad Cikány, ale i kdyby kradli tisíckrát víc, nezpůsobí státu takové škody jako dodnes bezúhonní „slušní“ Češi. I kdyby přepadali tisíckrát víc, nezničí tolik životů a osudů jako česká justice a její byrokracie včetně exekutorů. Morálka a čest jsou prázdný pojem. První krok k nápravě je výchova dalších generací k hodnotám našich babiček a dědečků – práce a čest. Obojí se po revoluci vytratilo – a zcela úmyslně. Veřejnoprávní média musí dnes a denně masírovat veřejnost a propagovat poctivou práci, čestný a poctivý život. Tohle je úkol veřejnoprávní televize a rozhlasu. Ne propagace vražedných počítačových her nebo vysílání akčních thrillerů.

To co můžeme udělat dnes, je také větší občanská angažovanost. Kdykoli se vám stane křivda, musíte křičet, kdykoli uvidíte zlodějnu, musíte křičet. Každý z nás, kdo má nějaké schopnosti, by měl v jistém věku alespoň na čas přijmout odpovědnost za veřejné záležitosti. Dodnes jsme nechávali správu veřejných věcí těm, kdo o ni usilovali nejvíc – lidé většinou neschopní se uživit v občanském životě, lidé patologicky toužící po moci, lidé chorobně závislí na zlodějnách. Je to naše vina, že země vypadá, jak vypadá. Pamatuji jeden výrok zahraničního ekonoma, který řekl, že máme potenciál být Norskem, ale korupce a neschopnost veřejných institucí nás řadí do Afriky. Bezesporu, nechali jsme si ukrást biliony korun, a když jsou pryč a my, nikoli politici, máme platit účet, jsme zděšení. Chyba. Pro příště si svoje peníze musíme hlídat lépe.