Anketa: Wywłaszczenie! Polsko chce penzijním fondům zkonfiskovat dluhopisy

Důchodové fondy nejen v Česku budou zase o něco hůř potenciálním klientům vysvětlovat, aby se pokoušeli zajistit se na stáří jejich prostřednictvím. Polsko, které zavedlo soukromé důchodové fondy jako druhý pilíř penzijního systému už v roce 1999, se chystá k radikální revizi své důchodové reformy. Připomeňme, že již druhé revizi. Do důchodových fondů totiž Poláci až do roku 2011 odváděli 7,3 procenta svého hrubého příjmu, povinně. Tyto peníze ale začaly citelně chybět státnímu rozpočtu, a tak byly odvody sníženy na 2,3 procenta, postupně se měly ovšem zase zvyšovat až na 3,5 procenta. Návrh Donalda Tuska, dosud považovaného za pravicového politika je ale úplně jiná káva.

Polský premiér totiž navrhuje „stáhnout“ z důchodových fondů všechny polské vládní dluhopisy. Ty pak mají být považovány za umořené. Vládě se tak povede dodržet kritéria takzvané dluhové brzdy, k níž se zavázalo. Státní dluh totiž nesmí v Polsku přesáhnout padesát procent. Klienti fondů mají výměnou za to získat garanci zvýšení důchodu – až do něj jednou půjdou.

Opakuje se tak scénář z Maďarska, kde se v roce 2010 nově zvolený premiér Viktor Orbán rozhodl nastavit ve druhém pilíři tak nevýhodné podmínky, že z něj drtivá většina účastníků „dobrovolně“ prchla. Stát pak mohl najednou disponovat penězi, které řadu let mířily místo do průběžného důchodového systému do soukromých fondů. Dlouhodobé vize zkrátka politickým lídrům nic neříkají a možnost „sebrat“ tučný balík peněz, ze kterých by se jednou vyplácely renty, a využít ho už dnes na lepení děr státního rozpočtu je pro ně až příliš lákavá.

O osudu polských penzijních fondů budou podle všeho nakonec rozhodovat soudy. Penzijní společnosti se totiž s konfiskací dluhopisů nechtějí jen tak smířit a chtějí se obrátit na Ústavní soud.

Co si o tom myslí osobnosti ze světa financí? Projde Donaldu Tuskovi jeho úmysl, nebo je něco takového prostě nepřípustné? Jedná se o definitivní hřebíček do rakve druhého pilíře ve střední Evropě? A mohlo by něco takového časem potkat i účastníky českého důchodového spoření nebo snad i penzijního připojištění?

Vladimír Bezděk

generální ředitel Penzijní společnosti České pojišťovny

Většině fondových systémů ve střední Evropě se vytýká, že mají minimální výnosy, které mnohdy nestačí na inflaci. Polsko je ale země, kde byl za zhruba 14 let existence druhého pilíře reálný čistý výnos pozitivní. Penzijní fondy tam o víc než procento ročně porážely inflaci a uvedený mikroekonomický argument proti fondům použít nešel. Přesto se penzijní systém bude rozhodnutím vlády de facto vracet do stavu, jako by žádná důchodová reforma nebyla. Státní dluhopisy se vyjmou z bilance penzijních fondů a vymažou se, jako by nebyly nikdy vydány. V Polsku přitom druhý pilíř dával vzhledem k tomu, jak je do budoucna nastaven celý státní důchodový systém, značný smysl.

Další problém je plánovaný zákaz dalšího nákupu státních dluhopisů ze strany penzijních fondů. V tom vidím obrovské nebezpečí. Kdyby fondy nemohly nakupovat státní bondy, vedlo by to k výraznému zvýšení váhy akcií a podobných instrumentů v portfoliích. Jejich hodnota by těsně kopírovala vývoj na finančních trzích. A jakmile by přišla nějaká další turbulence, což ani nemusíme nazývat krizí, z roku na rok bychom mohli vidět i dvouciferné poklesy výnosu. V takovou chvíli přitom nikoho nezajímá, že třeba předchozí roky to bylo třikrát plus patnáct procent. Když jeden rok bude minus dvacet procent, jsou minulé úspěchy zapomenuty. Okamžitě se mohou objevit názory: tak když je taková ztráta, pojďme druhý pilíř dorazit úplně. A že v tom fondy budou nevinně, už nikoho zajímat nebude. Zatím ale nepředbíhejme. Polská vláda změny teprve oznámila a teď se bude snažit, aby vše bylo legislativně hotovo do 1. ledna 2014. Jakmile budou příslušné změny zákonů dokončeny, budou moci klienti i provozovatelé fondů vyhodnotit jejich reálné dopady a zvažovat další postup.

Ilona Švihlíková

ekonomka

Polskou ekonomiku tak dobře neznám, ale není to první příklad, kdy stát „hrábnul“ do systému soukromých fondů. Otázkou je, jak to vyhodnotí v polské legislativě. Je ale zajímavé sledovat, že si takto počíná pravicová vláda.

Aleš Poklop

generální ředitel Česká spořitelna – penzijní společnost

Bohužel se znovu projevilo politické riziko, spojené s druhým pilířem. Vlády někdy upřednostňují krátkodobé řešení současného státního dluhu na úkor dluhů budoucích. Do úspěšných druhých pilířů si klienti naspořily velké množství kapitálu a vlády, kterým se nedaří dostatečně snižovat rozpočtové schodky, se rozhodly umořit část státního dluhu na úkor budoucích penzistů. V případě Polska jde v přepočtu o více než 1,6 bilionu korun. I polovina z této částky zní lákavě. Vliv mělo také to, že Poláci mají v ústavě dluhovou brzdu, takže jsou tlačeni do krátkodobých řešení na úkor dlouhodobých. Rozhodnutí polských soudů se dá v této situaci jen těžko odhadovat.

Autoři české důchodové reformy s tímto rizikem počítali, proto nastavili sazbu opt-outu jen na tři procenta z hrubých příjmů, což je výrazně méně než někdejších polských 7,3 procenta. Český druhý pilíř také není povinný a vzhledem k nízkému počtu klientů druhého pilíře, je dopad na státní rozpočet minimální. V Česku tedy neexistuje racionální fiskální důvod, proč by měla nějaká vláda přistoupit k vracení vyvedeného pojistného do státního rozpočtu. Pokud by k tomuto kroku přesto nějaká vláda přistoupila, bylo by to čistě z ideologických či populistických důvodů. I tak by šlo pouze o pojistné vyvedené do druhého pilíře. Vlastních příspěvků účastníka ve druhém pilíři ani třetího pilíře včetně penzijního připojištění se to nijak dotknout nemůže, šlo by o protiústavní zásah do soukromého vlastnictví klientů.

Lukáš Kovanda

ekonom a žurnalista

Tento polský případ jen dokládá, že se nemýlila celá řada Čechů, kteří do druhého pilíře penzijního systému nevstoupili s poukazem, že stávající podmínky nezůstanou beze změny. Politik jako politik. Ať už polský, český, nebo kterýkoli jiný. Jak Tuskova snaha nakonec dopadne, zatím nelze predikovat. I kdyby ale soudy věc zarazily, politici to zkusí zase – a čím zadluženější budou, tím budou i bezostyšnější. A zatím se nezdá, že by alespoň výhledově existovaly kloudné podmínky pro razantní redukci zadlužení – ať už toho polského, či českého. Zejména pro mladé lidi z toho plyne ponaučení, že není radno spoléhat na stát v otázce zajištění na stáří. Měli by se o to starat sami, a to ideálně od doby, kdy skončí se studii a získají zaměstnání. Zpočátku nemusí rozhodně jít o závratné sumy. A i třeba hypotéka se počítá. Hypoteční splátky lze totiž chápat jako zpětně vytvářené úspory. V době, kdy již bude nemovitost splacena, děti vychovány a důchodový věk za dveřmi, lze jít „do menšího“ a příslušné výnosy konzervativně investovat. Hlavně se však nespoléhat na stát!

Petr Fejtek

ekonomický žurnalista

Jednoznačně velké zklamání ze (zatím) rozumné Tuskovy vlády. Neznáme detaily návrhu, ale šlo by zřejmě jak o částečné zestátnění soukromých investic, tak o určité „zalepení“ současných děr odkladem závazků do budoucna. A garance zvýšení penzí? K smíchu. Navíc neznám zemi, kde by základem portfolia penzijních fondů nebyly vládní dluhopisy. Doufám, že to polské soudy zatrhnou jako protiústavní. Něco jiného by snad byla konkrétní nabídka účastníkům/podílníkům k nějaké dobrovolné konverzi dluhopisové části jejich portfolií (s definovaným „co za to“). Ale kdopak by na to asi skočil? Bohužel už jen oznámení takového úmyslu dále zvyšuje nejistotu všech reformních kroků a obecně investic ve střední a východní Evropě.

Martin Mašát

vedoucí oddělení investic investiční společnosti Partners

Polsko je – po nedůsledné reformě v Česku, rozmělnění systému na Slovensku a znárodnění v Maďarsku – další z řady příkladů, jak se zabíjejí dobré myšlenky týkající se důchodových reforem (vytvoření povinného systému spoření na důchod). Politici se opět, místo aby se soustředili na motivaci spořit na důchod a dlouhodobou udržitelnost důchodového systému, rozhodli, že peníze těch, kteří se snaží řešit svůj důchod sami, použijí na pokrytí své neschopnosti uřídit veřejné prostředky. Rostoucí veřejné zadlužení přimělo udělat polské politiky krok zpět a vzít si peníze tam, kde nějaké byly. To, že nejsou jejich, nikdo moc neřešil, hlavně, že se zazáplatovala další díra. Hurá a všechno je najednou v pořádku a dluhy státu klesají. Pak se krásně předhodí voličům, jací jsme to ale super hospodáři. Bohužel, negativních efektů je víc – a navíc dlouhodobějších: obava z toho, kde politici příště vezmou peníze na další vznikající díry, pokles motivace spořit si na důchod (když mi to zase seberou), pokles významu, síly a cenotvorné schopnosti lokální burzy, růst rizikové averze zahraničních investorů vůči Polsku, zvyšování státních výdajů na budoucí důchody atd. atd. Ale to je přece až za horizontem volebního období a to už bude řešit někdo jiný – ale to je jiná pohádka… s „dobrým“ koncem.

Petr Teplý

ekonom

Krok polského premiéra Donalda Tuska prokazuje, že v současnosti žijeme na planetě Ponzi, tedy že se astronomicky zvyšují (nesplatitelné) dluhy, tisknou se zvesela peníze a financuje se neufinancovatelný průběžný důchodový systém. Převratnou novinkou je myšlenka výměny dluhopisů za nějakou pofiderní garanci zvýšení důchodů budoucím polským seniorům. Kdyby se toto stalo, otevřela by se Pandořina skříňka. Co by bylo další? Třeba zestátnění dluhopisů v portfoliích bank a výměna za příslib navýšení platů státních zaměstnanců? Charles Ponzi se asi nenadál, že myšlenka jeho „letadla“ se dostane i na vládní úroveň. Je vidět, že nejen čeští politici jsou schopni všeho…

Radek Urban

náměstek ministra financí

Zaměřím se na dopady na strukturu aktiv a likviditu polských penzijních fondů. Celou akci si představuji takto: Aby mohl polský penzijní fond nadále plnit své závazky vůči svým klientům, musí ve své bilanci nahradit obchodovatelné státní dluhopisy neobchodovatelným prohlášením nebo příslibem státu. Na první pohled to vypadá, že se pro fond nic nezmění (stát se v obou případech zavazuje v budoucnu splatit své dluhy). Jenomže na rozdíl od obchodovatelného státního dluhopisu, se prohlášení státu nedá prodat. A když penzijní fond bude muset vyplácet (renty, dědictví, nebo odcházející klienty) a ze své bilance nebude moci prodat neobchodovatelný příslib, prodá cokoli jiného, obchodovatelného. Třeba polské akcie.

Krátkodobá výhoda pro polský stát spočívá v tom, že o příslibu se na rozdíl od vydaného dluhopisu neúčtuje. Dopad na penzijní fond je však dlouhodobý: ztratí likviditu a ztratí schopnost nahradit ve své bilanci dluhopis vydaný polským státem dluhopisem vydaným například německým státem. V případě likviditní krize si fond navíc bude muset půjčovat – to známe například z Chorvatska, kde se do podobné situace dostal fond válečných veteránů. Jinými slovy, všechny výhody fondového systému jsou pryč.

Státní zásah, který řeší jeden problém (zadluženost), se neočekávaně projeví jinde: dlouhodobým poklesem polského akciového trhu. Kdybych byl investorem do polských akcií, utrpěl bych velkou tržní ztrátu. A navíc se ukazuje, že není závazek státu jako závazek státu. Kdybych byl investorem do polských státních dluhopisů, utrpěl bych ještě větší ztrátu: když takovou výměnu dluhopisů za příslib polský stát udělal jednou, jak mu mám věřit, že ji neudělá znovu?

Karel Svoboda

generální ředitel ČSOB Penzijní společnosti a prezident Asociace penzijních společností ČR

To, co se děje v Polsku, má velmi málo společného s řešením penzijní otázky. Bohužel to má hodně společného s mizerným státním hospodařením. Místo aby se stát snažil správným řízením budovat vyrovnaný rozpočet, likviduje budoucí důchodové zajištění občanů na úkor jednorázové finanční injekce. Takové chování je velmi krátkozraké a především – nijak to neřeší problém důchodového systému. Vidím malou pravděpodobnost, že by se něco podobného mohlo stát v Česku, a to ze dvou důvodů. Jednak na rozdíl od ostatních zemí si u nás ve druhém pilíři lidé ukládají i dvě procenta ze svého a při „polském scénáři“ by šlo o krádež těchto prostředků. A za druhé – ve druhém pilíři je natolik zanedbatelné množství peněz, že jeho zneužití takovýmto způsobem je z hlediska ekonomiky státu naprosto bezcenné.

Jiří Cihlář

analytik Next Finance

Před několika lety ve střední Evropě zahřmělo. Vlády si najednou začaly uvědomovat, že demografické prognózy nejspíš nelžou a za několik desítek by průběžný důchodový systém nepokryl ani základní životní potřeby. V Maďarsku, Polsku, Slovensku a nakonec i České republice se začalo vymýšlet, že část státních peněz bude svěřena do rukou soukromých fondů. Ani v jedné zemi se ale důchodová reforma nedá označit za úspěšnou. Region se totiž potýká s mnoha ekonomickými problémy a tím nejpodstatnějším je rostoucí zadlužení. Není divu, že pro některé politiky je velmi lákavé sáhnout právě na peníze, které se kumulují na budoucí penze. To je přesně případ Polska, jehož zadlužení se začalo nebezpečně přibližovat k „magické“ hranici 60 procent HDP. Polská vláda si proto pomohla tím, že v podstatě zestátnila půlku peněz fondů.

Nutno říci, že Česká republika je maličko jiný příklad než její středoevropští partneři. Parametry našeho druhého důchodového pilíře byly nastaveny tak nešťastně, že důchodové spoření přilákalo pouze zanedbatelných 80 tisíc lidí. To znamená, že systém spravuje tak málo peněz, že státu by jejich znárodnění nepomohlo díry ve státní pokladně zalepit. I přesto zůstává osud našeho druhého pilíře ve hvězdách. Systém, který by měl být stabilní po desítky let, se ani nenadechl k životu a už se uvažuje o jeho změnách. Nakonec o jeho budoucnosti stejně jako v okolních zemích rozhodnou politici. Hlavní favorit podzimních parlamentních voleb se netají záměrem druhý pilíř zrušit. Politici dělají všechno pro to, aby spoření na penzi neprobíhalo v celé střední Evropě tak, jak stát píská. Středoevropané začnou na vlastní pěst nakupovat nemovitosti, zlato, akcie, dluhopisy a podílové fondy a jinými způsoby kumulovat majetek, který budou moci v důchodu zpeněžit.