Developeři: Rychlý prachy, po nás potopa

Jakub Zeman, Anketa, 21.04.2011

Ruku v ruce s hospodářským růstem přichází i překotný stavební boom. Toto pravidlo platí bez výjimky, pro Česko stejně jako pro Malajsii. Jenže developerům zpravidla není nic svaté. Zdá se, že rok 2011 bude ve znamení sporu o to, co všechno si mohou developeři a investoři vlastně dovolit. Dokumentarista Vít Klusák si vzal na mušku tovární komplex, který vyrostl před časem v podhůří Beskyd, a v Praze se rozpoutala diskuze o budoucnosti oblasti kolem žižkovského nákladového nádraží.

Není to ani rok, co úvodní stránky novin plnily zprávy o připravované státní zakázce na odstranění ekologických škod napáchaných na území Česka v uplynulých desetiletích. Jenže zatímco současná generace řeší, kdo vlastně bude onen obří projekt realizovat a jakým způsobem bude zakázka financována, pomalu ale jistě zadělává na další průšvih, kterému budou muset čelit generace budoucí. Škody budou sice o něco méně fatální, avšak nikoliv zanedbatelné.

Tentokrát se nejedná o znečištění spodních vod nebo o poškození vegetace, ale o devastaci krajiny, urbanistického rázu sídel a znehodnocování půdního fondu, tedy o tři jevy, které s sebou přináší nekoncepční výstavba průmyslových zón, nákupních center, satelitních městeček a kancelářských ghett. Je jasně zřetelné, kdy pod návrhem není podepsán architekt, nýbrž anonymní projektant, který má jediné zadání: ušetřit. Ta tam jsou velkorysá 90. léta, kdy se v Čechách investovalo do návrhů budov Franka Gehryho či Jeana Nouvela.

Hundertwasser by se divil

Developeři chtějí postavit za co nejméně a pronajmout za co nejvíce. Můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat. Schvalovací proces Environmental Impact Assessment (EIA), který má posuzovat vliv staveb na životní prostředí, zdaleka neplní své poslání tak, jak by měl. Důkazů na našem území nalezneme více než dost. Od opuštěného obřího nákupního centra Galleria Moda, které trčí v polích nedaleko ruzyňského letiště, až po depresivní kancelářské monstrum Charles Square Center v samém centru Prahy.

Přitom organická architektura, která je v harmonické symbióze s krajinou, není ani zdaleka tak utopickou vizí, jak by se mohlo zdát. Důkazem může být třeba tvorba Franka Lloyda Wrighta, Friedensreicha Hundertwassera nebo Jana Kaplického.

Staveb srovnatelných například s brněnským nákupním centrem Vaňkovka, pod nímž je podepsána architektonická kancelář DRNH, je v Česku bohužel pomálu. A prostředků, jak motivovat developery k alespoň základní společenské zodpovědnosti, je ještě méně. Do boje s větrnými mlýny se pustilo občanské sdružení Tady není developerovo, které má za cíl zabránit demolici funkcionalistické budovy žižkovského nákladového nádraží a přenechání rozvoje oblasti v rukou developerů. Co nás čeká: uspějí občanská sdružení, nebo budou naši potomci nuceni vynakládat miliardy na revitalizaci stále se zmenšujícího životního prostoru?

Jste spokojeni s tím, jak se vyvíjí životní prostor v Česku v uplynulém desetiletí? Považujete počínání některých developerů za standardní tržní jednání, nebo naopak za krajní společenskou nezodpovědnost? Mělo by být vydávání stavebních povolení a schvalování projektů v rámci EIA ještě více zpřísněno? Napadá vás případně způsob, jak developery a investory motivovat k zodpovědnějšímu podnikání?

Jan Traxler

Ředitel a hlavní investiční manažer společnosti FINEZ Investment Management

Nejsem developer ani architekt, ale jakožto podnikatel moc dobře vím, že kdo chce být dlouhodobě úspěšný v jakémkoliv byznysu, musí mít na své straně zákazníky. I v zájmu developerů je, aby měli spokojené zákazníky. Jinými slovy developer potřebuje, aby jeho projekt měl podporu veřejnosti. To ovšem neznamená, že se vždycky všechno všem bude líbit. To těžko, když jsme každý jiný. Sám za sebe mohu říct, že jsem s vývojem „životního prostoru“ v ČR v uplynulém desetiletí spokojen. Něco se mi líbí velmi, něco se mi zase nelíbí vůbec, ale celkově jsem spokojen. V čem spokojen nejsem, je účelnost vynakládání financí na různé „veřejné“ stavební projekty, ale to není chyba developerů, nýbrž státní správy a samosprávy.

Tomáš Prouza

Ředitel pro rozvoj a péči o klienty

Problém není v přísnosti EIA, ale v tom, že developeři jsou velmi šikovní v komunikaci s radnicemi a dokážou si zajistit vše potřebné bez ohledu na to, jestli je stavba ku prospěchu obce, či nikoliv. V řadě případů by stačilo, aby byl systém udělování povolení pod dostatečnou kontrolou – a aby byl městský architekt dostatečně odvážný a byl schopen bojovat se stavbami hyzdícími českou krajinu. A samozřejmě by neškodilo některé zástupce radnic a developerů zavřít za úplatkářství…

Tomio Okamura

Viceprezident a tiskový mluvčí Asociace českých cestovních kanceláří a agentur

Umělecky hodnotné stavby bychom v posledních dvaceti letech asi spočítali na prstech jedné či dvou rukou. Spoušť, kterou v české krajině napáchalo podnikatelské baroko a „krabicismus“, je děsivá. Ale to platí i o jiných oblastech kultury. Zatímco ve filmu nebo hudbě žádného Tarantina či Smetanu zřejmě nemáme, tak v případě architektury jsme měli výrazné osobnosti s mezinárodním přesahem. Bohužel doma o ně není zájem. Trh je v tomhle případě nefunkční – s poklesem kulturnosti klesá úroveň obecného vkusu, a tak se spokojujeme s čím dál ošklivějšími krabicemi, s čím dál pokleslejšími telenovelami nebo bezduchým bulvárem. Řešením by bylo schvalování staveb na úrovni hlavních městských architektů – kdy by hlavní slovo měla třeba komise nezávislých renomovaných architektů (designérů, výtvarníků). Zavání to dirigismem, ale už ve středověku platila kritéria pro městské stavby s cílem nedopustit mrzačení jeho vzhledu.

Aleš Tůma

Analytik společnosti Partners

I přes propad cen není bydlení žádná láce – a připlácejte si ještě za originální architekturu, že ano... Ale bezduché satelity a podnikatelské baroko jednou zmizí v propadlišti dějin stejně jako vínová saka a bílé ponožky v mokasínech. Nevím, zda lze v rámci EIA posuzovat estetická kritéria. Pokud ano, můžu poslat inspektory na ošklivého souseda, že mi kazí životní prostředí? Mimochodem, škoda, že žádná občanská sdružení nefungovala v románské Praze. To by tu Petr Parléř nemohl stavět ty svoje gotické obludy!