Jsem Agent. Agent provokatér.
Martin Vlnas, Anketa, 28.06.2010
O institucionalizované provokaci se v českých lesích šušká již drahně let. Měla by pomoci porazit korupci, odhalit kriminálníky a zasít semínko strachu do hlav těch, kteří o tom, že „by vzali“, zatím jen uvažují. Na první pohled se agent testující svědomí jeví jako dobrý nápad. Jenže to trest smrti nebo komunismus taky.
V povolebním protikorupčním optimismu je jeho hlavním proponentem bývalý investigativec a současný bijec dinosaurů Radek John. A zcela v souladu se svým přízviskem razí tu nejostřejší variantu – testy korupční odolnosti. Agent by podle jeho představ testoval politiky a úředníky tak, že by je přímo naváděl k trestným činům, například by jim nabídl úplatek. Takto provokovat by za určitých podmínek mohli nejen tajní policisté, ale dokonce i státem najatí civilisté. V této podobě agent již funguje u našich východních sousedů. Na Slovensku je ale agenta možno nasadit jen za podmínky, „že odhalování trestného činu by bylo jiným způsobem podstatně ztížené, přičemž tu musejí existovat okolnosti odůvodňující podezření z takovéto trestné činnosti“, dočteme se v analýze ministerstva vnitra. Ještě mnohem údernější a efektivnější je americká varianta řízené provokace. Vše se ale děje na úkor etiky.
Zní to sice lákavě, jenže pro takové pravomoci se bude opora v zákoně hledat jen obtížně. Vždyť provokatér podle Věcí veřejných bude svým jednáním náš právní systém přímo porušovat. Občanští demokraté a TOP 09 proto s takovým návrhem nesouhlasí. Podle jejich programu by měl mít agent pravomocí mnohem méně. V podstatě by korupci jen monitoroval, ale nesměl by k ní nikoho vybízet.
„Kdyby to bylo jinak, dostali bychom se do rozporu s rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva i našimi vlastními zákony. Stát prostě nemůže sám porušovat zákony. Kromě toho protikorupčního agenta už jsme schválili, stačí jen uvést ho do praxe,“ argumentuje exministr vnitra a šéf poslední kampaně ODS Ivan Langer. Ještě v roce 2008 přitom Langer hovořil poněkud jinak. Agenta plánoval nasazovat nejen k odhalování závažné trestné činnosti, ale i ke kontrole nepoctivých policistů. „V praxi by to mělo vypadat tak, že by pracovník inspekce například úmyslně při plánované bezpečnostní akci jel rychle a pak sledoval, jak příslušný policista bude jeho přestupek řešit,“ prohlásil tehdy Langer.
Jedno je ale jisté: Agent již skutečně uzákoněný je. Novela trestního řádu č. 135/2008 umožňuje jeho použití nejen na řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, pro trestný čin spáchaný ve prospěch zločinného spolčení, ale nově i pro všechny tři trestné činy úplatkářství. Policejní provokace je však i nadále pro praxi českých policejních orgánů zapovězená.
Souhlasíte s rozšířením pravomocí agenta provokatéra tak, jak to prosazují Věci veřejné? Jaké pravomoci by měl mít podle vás? A jak vůbec hodnotíte celý koncept? Neměla by se spíše řešit nemoc samotná než jen její symptomy?
Aleš Michl
Ekonomický analytik Raiffeisenbank
Děsím se toho, že by policejní moc měla nějak nabrat na síle. Ano, v téhle zemi se musí přestat při výběrových řízení krást. Nebudu moralizovat, víme to všichni… Je ale třeba na to jít jinak. Doporučuji začít tím, že všechny zakázky a vůbec celé výdaje státního rozpočtu dáme přehledně na internet. Pak je třeba změnit náladu ve veřejné sféře. Vyhodit třetinu úplatných flákačů a naopak navýšit platy těm, co doopravdy makají. Reforma by měla být o tom, aby pro stát pracovali lidé, kteří nekradou a své práce si váží. Fajnový a dobře zaplacený úředník s morálkou nejenže bude mít výbornou produktivitu, ale také peníze vybrané z daní dokáže lépe ohlídat před pijavicemi.
Tomáš Prouza
Ředitel pro rozvoj a péči o klienty, místopředseda představenstva společnosti Partners
Tento návrh je jasnou ukázkou populistických slibů této strany, která se – úspěšně – rozhodla přilákat hlasy voličů slogany, které reálně nemají šanci fungovat. Výkřiky bez potřebné analýzy, ale podpořené hlasováním na internetu bezpochyby zaujmou. Věci veřejné budou muset být za čtyři roky velmi kreativní při vysvětlování, proč své jasné sliby nesplnily. Reálně vymyšlený agent provokatér ale v české kotlině rozhodně smysl má, může pomoci odhalit některé případy. Slabinou protikorupčního boje v České republice je ale nakonec něco úplně jiného – neochota policie a soudů korupční případy dotáhnout do konce a za korupci někoho skutečně odsoudit. Dokud budou zůstávat odhalené případy nepotrestané, agent provokatér situaci nezachrání. V Čechách ale dodnes zůstává jediným trestem pro korupčníky to, že o nich občas dva dny píšou v novinách…
Světlana Rysková
Projektová manažerka Sdružení obrany spotřebitelů
Míra korupce v Česku je už natolik alarmující, že každé opatření, které by ji omezilo, nelze než uvítat. Neměl by být velký problém legislativně ošetřit pravomoci agenta provokatéra, jak to navrhují Věci veřejné, to znamená povolit řízenou provokaci. Zvláště když v některých státech už to funguje. Daleko podstatnější problém je myslím někde jinde – policie, která bude tyto agenty provokatéry za politiky a veřejnými činiteli posílat, sama není vůči korupci zdaleka imunní. A soudy, které budou nachytané korupčníky soudit, jakbysmet. Čunkova aféra názorně ukázala, jak se v Česku soudí korupce. Takže nasazování agentů provokatérů by paradoxně ještě mohlo rozšířit prostor pro úplatkářství, vydírání a politické manipulace soudy. Ale možná jsem příliš skeptická a přece jen to za pokus stojí.
Aleš Tůma
Analytik společnosti Partners
Něco málo by to zřejmě vyřešilo, zvláště menší korupci typu tisícovka pro dopravního policistu. Ale velké ryby, které plavou v moři státních zakázek, by se síti agentů provokatérů stejně nějak vyhnuly. Kdyby politici mysleli boj proti korupci skutečně vážně, šli by na to jinak a důrazněji. Navíc se obávám, že by nakonec někoho napadlo rozšířit popis práce agenta i mimo sféru korupce na úřadech a provokovat k různým přečinům běžné občany. A to je dost děsivá představa.
Jan Traxler
Ředitel a hlavní investiční manažer společnosti FINEZ Investment Management
Nechť klidně po světě chodí agent provokatér. Odhalí alespoň nejryzejší formy úplatků. Daleko rozsáhlejší problém „kamarádšoftů“ však nevyřeší. Ten snad ani vyřešit nejde, protože je zcela přirozené a lidské, že i v byznysu, a to nejen soukromém, ale i veřejném, upřednostňujeme své přátele. Problém je, když někdo přeplácí přátele z cizích peněz. Od toho by v soukromé i veřejné sféře měly být dozorčí orgány, které takovému jednání zabrání.
