Americký hrdina s českými kořeny

Martin Vlnas, Ekonomika, 05.06.2009

Na den přesně před 93 lety, 5. června 1916, se Nejvyšší soud Spojených států amerických se rozrostl o nového člena. Osm starých mužů mezi sebe přijalo teprve šedesátiletého holobrádka, mladíka s pro Američany nevyslovitelným příjmením Louis Brandeis.

Přísahu instituce zásadním způsobem formující americké dějiny složil muž s českými kořeny, židovskou krví a nezdolnou vírou v americké hodnoty. „Sebeodevzdání vyšším cílům, jež rámovalo jeho život, pomohlo Spojeným státům dosáhnout síly a velikosti,“ prohlásil o něm William O. Douglas, nejdéle sloužící soudce v historii amerického nejvyššího soudu.

K odchodu z rodné Prahy přiměl Brandeisovy (Brandejsovy) rodiče revoluční rok 1848. „Ačkoliv se jejich liberální názory ztotožňovaly s projevy občanské neposlušnosti, nárůst antisemitismu doprovázející nepokoje byl příliš silný,“ popisují jejich motivy emigrace Diana Klebanow a Franklin Jonas v knize  People's Lawyers: Crusaders for Justice in American History. Malý Louis tak přišel na svět už za velkou louží.  

Začátky v neznámém prostředí bývají vždycky těžké a nejinak tomu bylo u Brandejsů. Otec se pokoušel obchodovat s obilím, klacky pod nohy mu však házela Dlouhá krize 70. let 18. století. Svým radikálním odporem k otroctví a podporou Abrahama Lincolna si navíc Brandejsovi vytvořili řadu nepřátel – obyvatelé Louisville ve státě Kentucky se tehdy přikláněli spíše na stranu Jihu.

Ve škole to mladému Louisovi šlo jako po másle. Ve svých 19 letech byl v roce 1875 přijat na Harward Law School, v té době nejprestižnější právnickou školu v zemi. Ačkoliv se mu díky intenzivnímu čtení zhoršil zrak natolik, že mu lékaři doporučovali, aby se univerzitní dráhy vzdal, dokázal Louis Brandeis úspěšně dostudovat. Pomohli mu jeho přátelé a kolegové. Po večerech poloslepému Brandeisovi za úplatu předčítali z učebnic, zatímco se je budoucí soudce pokoušel memorovat. Kdo si to někdy zkusil, ví, jak je obtížné si tímto způsobem zapamatovat byť jediné delší souvětí. Louisovi se však podařilo graduovat s titulem Valedictorian náležícímu jen studentovi s nejlepším prospěchem v ročníku. Takový průměr známek, s nímž školu opouštěl Brandeis, pak nezopakoval žádný jiný student následujících 80 let.

Na vině jsou okolnosti

Po škole se Brandeis začal věnovat sociální problematice. „Lidé nejsou zkažení. K darebnosti je přivádí teprve životní okolnosti. Je povinností každého z nás pomáhat potřebným, dopřát jim pocitu, že i v jejich světě stále existuje naděje,“ pronesl během slavného procesu, který vedl ke zlepšení situace ve veřejných chudobincích. Jako advokát Brandeis proslul i tím, že u soudu intenzivně využíval extralegální znalecké posudky svědčící v jeho prospěch. Z Brandeis Brief, jak byly expertní výpovědi pojmenovány, se stal přelomový precedens založený na prezentování důkazů založených na historických a sociálních reáliích. 

Od sociálních témat se Brandeis postupem času posunul k dalším palčivým otázkám: boji proti rozpínavosti korporací a bankovních domů, obraně práva na soukromí, korupci ve státní správě, konzumerismu a boji proti monopolnímu postavení subjektů na trhu. Společným jmenovatelem všech zmíněných nešvarů bylo především postupné podkopávání tradičních amerických hodnot a kultury.

Výčet Brandeisových úspěchu by vydal na knihu: podařilo se mu zlepšit legislativní ukotvení odborů, stál u zrodu Federal Reserve System, a vedl také úspěšný boj proti korporacím. Nesouhlasil totiž s obecně přijímaným názorem o jejich větší efektivitě. Argumentoval, že jakmile nějaká společnost získá dominantní postavení na trhu, přestane cítit potřebu inovovat, a také nemožností takové kolosy ukormidlovat. „Člověk může dělat věci dobře jen do určitého objemu. Jakmile je tato hranice překročena začne cena produktů stoupat, zatímco jejich kvalita klesá,“ nechal se slyšet. V době nadvlády jedniček a nul se jeho slovům možná budou mnozí smát, na počátku 20. století však byl svět časoprostorově delokalizované komunikace teprve v plenkách. „Trusty mi nejvíce připomínají nemotorné dinosaury. Jakmile by se musely vyrovnat s tlakem skutečné soutěže, podlomily by se jim pod vlastní vahou jejich zesláblé nohy,“ napsal Brandejs newyorskému ekonomickému klubu v roce 1912.

Reformátor pojišťovnictví

Ještě před nástupem na post soudce se mu navíc podařilo prosadit reformu systému životního pojištění. Systém platný v roce 1906 Brandeis označil jako „legalizovanou zlodějinu nevýhodnou pro drtivou většinu klientů“. Hlavním problémem bylo nastavení celého průmyslu a špatně informovaná veřejnost doplácející na „chytáky“ ukryté ve smluvních podmínkách. Podle jeho vlastních průzkumů se benefitů dočkal jen jeden z osmi klientů. Nelze se tedy divit, že zisky pojišťoven byly fenomenální. Díky jeho zápalu a schopnosti mobilizovat masy se mu s pomocí progresivních obchodníků, sociálních reformátorů a odborářů podařilo systém reformovat do podoby „savings bank life insurence“.

Nejen díky tomu si ho demokratický prezident Wilson v roce 1916 vybral jako nového člena nejvyššího soudu. Brandeisova nominace však vyvolala vlnu negativních emocí. „Řada vlivných osob musela spolknout velice hořkou pilulku. Brandeis nebyl jen militantním bojovníkem za sociální spravedlnost s pověstí neúplatného muže rozdávajícího rány bez ohledu na možné následky, ale také žid. První žid, který byl kdy jmenován soudcem nejvyššího soudu,“ okomentoval situaci již zmíněný soudce William O. Douglas. Brandeis navíc aktivně podporoval sionistické hnutí a usiloval o zlepšení postavení židů v Evropě, kde v mládí dva roky žil, a v Rusku.

V soudcovském taláru strávil Brandeis dalších 23 let. Když 13. února 1939 odcházel do zaslouženého důchodů, byla již řada myšlenek, za které v mládí urputně bojoval, brána za samozřejmé. Svou obranou svobody slova, práva na soukromí a snahou zlepšit podmínky pracujících se však Louis Brandeis nesmazatelně zapsal do moderní historie Spojených států.