Brusel Řeky nezachrání
Pavel Kohout, Ekonomika, 28.02.2010
Řeckou finanční krizi vnímají stoupenci centralizace jako příležitost k dalšímu posílení moci Bruselu. Evropská unie se prý neobejde bez rozpočtové federalizace, podobně jako je tomu ve Spojených státech. Údajně je načase vytvořit „evropskou ekonomickou vládu“. Znamenalo by to zavést federální daně a emitovat dluhopisy přímo Evropskou unií. Získané prostředky by šly na podporu členských států, které jsou v krizi.
Tento názor je nutno uvést na pravou míru. Naivní (a v Evropě bohužel velmi rozšířená) představa považuje federální rozpočet za jakousi formu vzájemné pojišťovny: členové přispívají do společné pokladny, a když se ocitnou v nouzi, obdrží podporu. Toto je přesně způsob, jak fiskální federalismus nefunguje.
Spojené státy nikdy nepoužívaly federální rozpočet pro přerozdělování mezi státy na základě jejich momentální hospodářské situace. Federální vláda zabezpečuje penzijní systém, některé programy sociální péče, část financování zdravotnictví a vojenských základen. To je celé. Žádná pomoc státům, které jsou momentálně ve finanční tísni, se nekoná a nikdy nekonala. Americký federální rozpočet nemá žádné cíle ve smyslu stabilizační hospodářské politiky, jak nám dnes malují bruselští centralisté.
Argument, že společná evropská měna potřebuje společnou rozpočtovou politiku, je holý nesmysl.
Vezměme si jako příklad Kalifornii. Tento stát se začátkem roku 2009 dostal do rozpočtové krize. Byl srovnáván dokonce s Maďarskem. Proč? Částečně za to mohly velké výdaje. Ještě významnější byl fakt, že kalifornský daňový systém je založen na vysoce progresivní dani z příjmů. Významnou roli hrají i daně z kapitálových výnosů. Státní daň z osobních příjmů má v Kalifornii mezní sazbu 10,3 procenta pro příjmy od jednoho milionu dolarů ročně.
Díky přírodnímu i intelektuálnímu klimatu je Kalifornie navzdory vysokým daním atraktivní: je zde Silicon Valley, řada špičkových univerzit, mnoho nadnárodních společností a Hollywood. Tamní milionáři jsou zřejmě s vysokou cenou za pobyt v příjemném klimatu převážně smířeni. Ti, kteří nejsou, se mohou odstěhovat například do deštivého státu Washington, kde státní daň z příjmu fyzických osob není. (Druhá, federální daň z příjmů se však platí po celém území USA.) Jinou variantou je pro ně Texas – statistiky skutečně zaznamenávají odliv bohatších Kaliforňanů, často právě do Texasu.
Zvyšovat za každou cenu se nevyplatí
Progresivní daně z příjmů mají ještě jednu nectnost: příjmy z nich jsou velmi nestabilní. Během příznivých let, kdy jde burza nahoru a bonusy manažerů dosahují miliardových hodnot, se stát topí v penězích. Zvykne si utrácet – a během recese zjistí, že je bez peněz. Zisky firem a příjmy extrémně bohatých jsou totiž mnohem kolísavější než mzdy střední třídy. Recese roku 2008 proto Kalifornii postihla mnohem více než zbytek Spojených států.
Přesto v těžkých dobách nedostala Kalifornie z federálního rozpočtu ani cent navíc. Guvernér Schwarzenegger zdůrazňoval, že za každý dolar odeslaný Kalifornií do Washingtonu v rámci federálních daní dostává tento stát zpět jen 79 centů. I uprostřed finanční krize byla Kalifornie čistým plátcem do federálního rozpočtu!
Rozpočtové příjmy Kalifornie se začátkem roku 2010 zlepšují, protože ekonomika i burzy zaznamenaly v roce 2009 oživení.
Řecko je v jiné situaci. Zoufalá snaha zvýšit příjmy státu za každou cenu způsobila odliv úspor z řeckých bank do zahraničí. Vláda se pokusila velmi neobratně vyhlásit daňovou amnestii, což vystrašilo majetné jednotlivce a mělo za následek odliv asi osmi miliard eur do zahraničí od prosince 2009. Bohatí Řekové se totiž obávají paušálního zdanění úspor. Pokud by se k rozpočtovým starostem přidala ještě bankovní krize, platební neschopnost státu by již nešlo odvrátit.
Autor je ředitelem pro strategii Partners.
Psáno pro MF Dnes
Foto: Profimedia.cz
