Bude Česko kreativním opozdilcem?
Ivan Adamovič, Ekonomika, 04.05.2009
Jak lze v zemi, kde se politici a umělci nedokáží dohodnout na formě podpory divadel či pobídkách pro zahraniční filmové produkce a kde živá kultura přijde zkrátka vždy jako první, vůbec hovořit o konceptu kreativního průmyslu?
Jednou z prvních hozených rukavic překračujících institucionální debaty je publikace Martina Cikánka Kreativní průmysly: příležitost pro novou ekonomiku. Autor, odborník na kulturní management, knihu pojal jako kompendium vycházející z probíhající světové diskuse o začlenění kulturního průmyslu do stávajících ekonomických modelů a národních rozpočtů.
Kreativní průmysl je když...
Ačkoliv v angličtině existuje již slušná knihovna publikací pojednávajících o kulturních či šířeji „kreativních“ průmyslech (množné číslo je důležité), u nás debata jakoby stále teprve začíná. Proto není náhodou, že více než polovina knihy nevelkého rozsahu je věnována vymezování pojmů.
Krizové události posledních měsíců autorovi vanou do plachet. V předmluvě volá po tom, aby si kulturní organizace vzaly příklad z toho, jak argumentuje pro získání státních subvencí automobilový průmysl: „Pracovní místa, pozitivní ekonomické dopady, multiplikační efekt, zatraktivnění regionů atp.“
Z textu je zjevné, že koncepty kreativních průmyslů jsou pokračováním velkého posunu k demokratizaci kultury. Kulturální studia do značné míry zrušila snobské hranice mezi vysokým a masovým uměním a definice kreativních průmyslů tento akt zpečetily. Nikdo zde již neřeší, zda komerce pohltila umění, vše je propojeno v jedné síti vztahů a jedno je závislé na druhém. Kulturní průmysly pak jsou podle Davida Hesmondhalgha „instituce a organizace, které se primárně zabývají produkcí společenských významů“, neboli děl, u nichž převládá význam nad užitkem.
Každý z teoretiků přichází s definicí vlastní, nicméně u většiny nacházíme podobné schéma rozdělení kulturního průmyslu na jednotlivé kroky obvykle začínající ryzí kreativitou pokračující přes „aplikovanou“ kreativitu a končící přidruženými obory, které z toho mají také zisk, kupříkladu výrobci hudebních přehrávačů.
Je to věda
Odborníci se někdy nechávají inspirovat organizací vědy (v dělení na základní a aplikovanou kreativitu), v mnoha směrech však naopak tato podobnost pokulhává. Jiní zase bez rozpaků vědu samu začleňují do kreativních institucí, tudíž i kreativních průmyslů. Ze zajímavého konce uchopil obor John Howkins, který definuje a rozděluje kreativní průmysly podle způsobů, jak lze jejich výstupy chránit z hlediska ochrany duševního vlastnictví (copyright, patenty, ochranná známka, původní design). V takovém případě je však otázka, co dělat s díly, jejichž autoři se záměrně copyrightu vzdali ve prospěch volného šíření.
Přes pojmové zmatky však zřejmě málokdo zpochybní prokazatelnou skutečnost, že investice do kultury dopomohly k rázné proměně celé řadě dříve „nudných“ industriálních či pre-industriálních měst a oblastí (Glasgow, Nový Zéland, Singapur).
Kreativci na tahu
S existencí kreativních průmyslů přímo souvisí formování nové „kreativní třídy“ popsané v pracích amerického publicisty Richarda Floridy. Tento autor zaměřuje pozornost na kreativce, pro které je již obtížné určit hranici mezi prací a odpočinkem, mají flexibilní pracovní dobu, nepodléhají korporátní uniformitě a sdružují se ve společenstvích.
Podle Floridova „kreativního indexu“ lze přímo určit místa s vysokou mírou kreativity. Když Jitka Kloudová z Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně aplikovala kreativní index na Českou republiku, Praha unikla kamsi do vůdčího kvadrantu, zatímco všechny ostatní kraje se seskupily do kvadrantu „kreativních opozdilců“.
To vše ale mohou být pouhá „brandingová cvičení“, jak několikrát uvádí Martin Cikánek. Podstatná jsou čísla, i když i ta samozřejmě závisí na definici. Nicméně podle britské pracovní skupiny Work Foundation se v roce 2004 kreativní průmysly ve Velké Británii podílely 7,3 procenty na hrubé přidané hodnotě země, čímž dvakrát překročily průmysl cestovního ruchu a jsou v tomto ohledu srovnatelné s finančním sektorem.
Kniha Kreativní průmysly směřuje k očekávanému závěru, že podpora umění a kultury se mnohonásobně vrátí, byť někdy v tak nepočitatelných jevech jakým je „upevňování sociální soudržnosti“ či „inkubace kreativní třídy“. Na dotaz Finmagu Martin Cikánek zdůrazňuje, že se tyto efekty nemohou vytrhnout a izolovat. „Pokud budou vnímány v kontextu oněch mnoha pozitivních sociálních dopadů kultury a zároveň i v kontextu pozitivních ekonomických efektů kultury, tak se jistě dopátráme ekonomického modelu, kde i tyto veličiny hrají roli.“
(Martin Cikánek: Kreativní průmysly- příležitost pro novou ekonomiku.
Vydal Institut umění – Divadelní ústav v Praze, 2009. 79 s. 115 Kč). Foto: Profimedia.cz
