Co je lepší než jedno euro? Dvě eura! Eurozónu čeká štěpení
Jan Dvořák, Ekonomika, 07.09.2011
Eurozóna je natolik nehomogenní, že udržet tutéž měnu pro země, jako jsou Řecko a Německo, je dlouhodobě neudržitelné. Stávající záchranné balíčky léčí příznaky, ale ne příčin. Jen odsouvají problém o nějaký ten týden v čase, odkládají nevyhnutelné. Uvědomme si, že nové a nové půjčky (které svým objemem musí převýšit ty splatné) představují klasické Ponziho pyramidové schéma. Naděje, že pokud předlužené země získají pár let času, dokážou z dluhů vyrůst, jsou liché. Je nutné hledat jiné řešení…
- Právě dnes rozhoduje německý ústavní soud o budoucnosti eurozóny. Má se vyjádřit, zda poskytování příspěvků do Evropského fondu finanční stability, tedy na krytí problémů zemí PIIGS, není v rozporu s Lisabonskou smlouvou. Více o tom v pondělním článku Jana Dvořáka Německý ústavní soud rozhoduje o budoucnosti eurozóny, na nějž tento text volně navazuje.
O „dvourychlostní“ Evropě se dosud psalo výhradně v souvislosti s mírou integrace. Podle mě je ale načase začít seriózně mluvit o „dvourychlostní eurozóně“.
O možnosti rozdělení eura v důsledku krize jsem psal ve své výroční analýze již na přelomu ledna a února. Nyní se tento scénář stává stále více pravděpodobným. A to v důsledku probíhající krize. Bankrot jednoho z prasátek by totiž spustil obrovskou lavinu. Banky bankrotující země by se rázem staly (s velkou pravděpodobností) insolventními a následovala by řetězová reakce. Dopad na mezibankovní trh by byl zničující. Opět by muselo dojít na znárodňování, jinak by lidé vzali bankovní domy útokem. Co s tím?
Cesty zpátky není
To nejlepší, co by země v problémech mohly z ekonomického hlediska udělat, by bylo vystoupení z eurozóny a návrat k vlastní měně. A následná devalvace, řádově o desítky procent. Tím by se jim vrátila ztracená konkurenceschopnost. Zároveň by to však zavánělo politickou porážkou nejtěžšího kalibru.
Výrazně méně problémovým řešením se mi jeví rozdělení eura na dvě měny. Silné euro a slabé euro. K rozchodu by však nedošlo tak, že by slabé země vystoupily nebo byly vyloučeny z eurozóny a (časem) zavedly novou společnou měnu. Naopak. Ze současné eurozóny by se oddělily silnější země, vedené Německem. Právě ony by pak zavedly nové, silnější euro. Podle některých komentářů má Německo již takový scénář dávno zpracovaný.
Kdo by utvořil „koalici silných“? Kromě Německa zřejmě i Nizozemsko, Rakousko i Finsko. Kam by spadla Francie, je pro mě velkým otazníkem. Ekonomicky je totiž někde na pomezí obou skupin. Záleželo by především na politické vůli Německa (mimochodem právě ono drží drtivou většinu zahraničního dluhu Francie). U původní měny by jistě zůstaly země PIIGS. Kam by spadlo Slovensko či Slovinsko, si netroufám odhadovat.
Až padne Angela
K čemu to celé bude? Profitovat z rozdělení měny by měly obě skupiny zemí. Obě skupiny by získaly možnost vést vlastní monetární politiku, což by jim bezpochyby prospělo: Země se silnějším eurem by se na jedné straně zbavily zátěže slabších zemí, na straně druhé by si pak oba dva celky alespoň částečně udržely výhody společné měny, i když na menším trhu. Za výhodu zemí se slabší měnou lze bezpochyby považovat právě její oslabení a následné zvýšení konkurenceschopnosti. A pokud by navíc slabší země získaly možnost „tisku“ vlastní měny, jistě by se na monetární politice snáze shodly mezi sebou než s Německem. Jejich dluhy by zůstaly denominovány ve stávajícím (budoucím slabším) euru, rychlejší inflace by jim však pomohla se splácením.
Časový horizont? Rozhodující bude, jak rychle přijde kancléřka Merkelová o politickou moc, kterou podle některých náznaků postupně přebírají německý ministr financí a šéf spolkové banky. Někteří pozorovatelé mluví o horizontu týdnů, maximálně několika měsíců.
Autor je soukromý investor a provozovatel investičního portálu pro investory.
