Daň ze solidarity? Samá voda!

Arsen Lazarevič, Ekonomika, 11.08.2010

Na první pohled vítají velkou vodu jen novináři, šťastni, že mohou přerušit sérii článků o okurkách. Pokud se ale vydržíte číst ještě chvíli, zjistíte, že je tu celá řada lidí, které velká voda láká a chtějí se s ní seznámit na vlastní kůži (případně též na kůži své nové sedací soupravy). Jak jinak si vysvětlit, že si po zkušenostech z předchozích let někdo postaví dům v záplavové oblasti?

Celkové škody po aktuálních povodních se v současnosti odhaduji až na 4 miliardy korun. Vláda rozpočtových škrtů už sice ústy premiéra ohlásila, že změní své priority a že uvolní na pomoc postiženým oblastem finanční prostředky, otázka ovšem je, kolik jich bude. Nebo snad přesněji: kolik to při současném stavu veřejných financí vůbec může být.

Navíc, jak nás poslední roky naučily, příští rok tu máme povodně zas. A když ne příští, tak přespříští. A teď si představte (a není k tomu potřeba nijak zvláštní představivost), že místo slibovaného hospodářského oživení přijde hospodářské omrtvení a další krize. Z čeho stát pomůže svým postiženým občanům, má snad v záloze nějakou pojistku?

Nemá. Ale začíná ji vymýšlet. Podle toho, co říkají politici vládní koalice, by nás brzy mohla čekat nová daň, z níž by se takováto rezerva napříště tvořila. V některých zemích to tak funguje a říká se tomu daň solidarity či daň ze solidarity. U nás, jak o tom zatím byla řeč, by to mělo vypadat nejspíš tak, že každý, kdo platí daně, by ročně přispíval do společného prasátka stokorunou navíc. Ta by se údajně měla strhávat ze slevy na dani.

Výzva k občanské lehkomyslnosti

Správný hospodář si jistě rezervy tohoto typu tvoří. Neměli bychom za to tedy pana premiéra kárat... Otázkou ale je, jestli jeho prohlášení o budoucím fondu na likvidaci budoucích škod není zároveň protivně socialistickou výzvou k občanské lehkomyslnosti.

Rozhodně nijak nechci snižovat utrpení, kterým procházejí oběti živelných katastrof. Sám jsem sice povodně nezažil (a doufám, že nezažiju), ale docela samozřejmě přispěju do sbírek pro postižené a samozřejmě s nimi soucítím. Mám ale za to, že je potřeba se na věc podívat také z druhé stránky. Málokdo si na to troufne, v rozjitřené atmosféře, když naprší, jenže když uschne, všichni to pustí z hlavy a mávnou nad tím rukou.

Nový dům v záplavové oblasti. Zn.: Levně

Po všech těch zkušenostech, které Česko na přelomu tisíciletí udělalo, by jeden jaksi čekal, že lidí v záplavových oblastech bude ubývat. Že komu to okolnosti jen trochu dovolí, odstěhuje se kousek výš a dál od vody. Jenže bylo to spíš naopak: nízké ceny parcel přilákaly do rizikových oblastí zástupy odvážlivců a počet obyvatel obcí, kam by se rozumný člověk nevydal bez nafukovacího kola v kapse, stagnoval či mírně rostl. Novostavby rostly jako houby po dešti. Jenže pak začalo pršet opravdu!

Většina nových domů se tu přitom musela stavět s vědomím, že budou prakticky nepojistitelné. Majitelé těchto nemovitostí si museli být vědomi, že veškerá rizika zůstávají jen a jen na jejich bedrech.

Ve světle těchto fakt má vytváření zvláštních fondů rysy morálního hazardu. V podstatě se jedná o vytvoření drahého a neefektivní majetkového pojištění, které lidem žijícím v povodňových oblastech budou platit všichni ostatní. Já sám za sebe ho ale platit odmítám. Ze stejného důvodu, jako odmítnu dát dvacet korun bezdomovci. Tomu totiž taky nijak nepomůže, když moji dvacetikorunu záhy smění za litr laciného vína, které pak rychle prolévá hrdlem tam a zpět.

Socialismus v rouše solidarity

Co jiného než „morálního hazard“ je třeba Nová Ves? První povodně zažila v roce 1997, ještě ničivější v roce 2001. Jak je tedy možné, že zde po nich vznikaly další stavební parcely a poté i rodinné domky? Nová Ves však není sama, takových míst je u nás víc. Divím se stejně jako Václav Klaus „ Když jsem byl v roce 1997 při povodních na některých místech,“ řekl prezident při povodních letošních, „tak všichni říkali, že už nedovolí stavbu domů v povodňových oblastech.“ Stejně jako on nejsem moudrý z toho, že několikrát vyplavené domy se znovu a znovu opravují a znovu a znovu čekají na živel, který – přijde.

Nejnepochopitelnější věc na celé té nové dani je, že s ní souhlasí strany, které se tváří jako strany středu a pravice. Partaje, jejichž krédem má být ta tolikrát semletá zodpovědnost. „Stokorunová solidarita“ je jenom převlečený socialismus. Každému ale podle jeho potřeb, nezapomínejte, pánové. Takže dalších deset korun se bude platit za ty, kteří si postaví bydlení pod lavinovým svahem, patnáct korun na inhalátory pro ty, kteří se přestěhují nad nejrušnější křižovatku ve městě, sto korun pro ty, co mají tu smůlu, že si dobrovolně zničili zdraví kouřením. Zkrátka nikdo se ničeho nebojte, lezte po skalách, jezte jenom bůček a bydlete si v záplavových oblastech. Stát na to bude mít. Zdroje přece jsou.

Foto: profimedia.cz