Ekologické 9/11

Jan Osička, Ekonomika, 18.06.2010

Katastrofa u pobřeží Spojených států znovu vyvolává otázky o dobrých vztazích vlády a ropného průmyslu na úkor ochrany životního prostředí. Přiživí ropná skvrna klišé o státních úřadech jdoucích na ruku mocným ropným společnostem? A vůbec, kdo všechno je za současnou situaci odpovědný?

„Je možné, že výbuch ropné plošiny byla nešťastná shoda okolností,“ tvrdí Chris Morrison, dřívější energetický expert portálu VentureBeat, nicméně dodává: „Pokud se však prokáže zavinění, dost možná to nebude jen British Petrol, na koho vyšetřovatelé ukážou prstem.“ Obvinění BP či Transocean, společnosti vlastnící a provozující plošinu, je nabíledni. Kromě nich ale možná nemá čisté svědomí ani Halliburton, jedna z největších energetických společností na světě – jinak ale známá spíše kontroverzemi provázejícími udělování zakázek v rámci rekonstrukce Iráku po roce 2003, či Minerals Management Service (MMS), agentura amerického ministerstva vnitra zodpovědná za regulaci dobývání přírodních zdrojů. Bude proto zajímavé sledovat, jak závažná pochybení vyšetřovatelé najdou v práci regulátorů a jakou míru odpovědnosti za katastrofu jim na jejich základě přiřknou. Vyšší míra odpovědnosti úřadů by pak mohla vyústit ve zpřísnění podmínek těžby, což by se v závislosti na stavu trhu mohlo významně promítnout do cen ropy.

I pokud by se únik ropy v Mexickém zálivu podařilo zastavit dnes a pokud by se potvrdily ty nejoptimističtější odhady, výbuch plošiny Deepwater Horizon mnohonásobně překoná zkázu tankeru Exxon Valdez a stane se nejhorší ekologickou katastrofou v historii Spojených států. Jestliže vina za aljašský příběh o mělkém útesu padá jednoznačně na společnost Exxon, v případě Mexického zálivu nemusí být padouchem pouze BP. Vezměme to ale popořadě.

British Petrol: Špatný manuál? Nebo beton?

Proti BP svědčí nedávná výpověď jednoho ze zaměstnanců, bývalého kontraktora BP. Uvádí, že společnost zásadním způsobem porušovala bezpečnostní předpisy na ropných plošinách. Jejich provoz prý začínala před kompletním dokončením, navíc bez dostatečné opory v průvodních výkresech a manuálech operátorů. Nedávno zveřejněná interní korespondence navíc naznačuje, že po jistou dobu existoval značný rozpor mezi skutečným stavem používaných strojů a průvodními výkresy. Operátoři přitom podle nich jednotlivá zařízení ovládají. Právě nedostatečná opora v manuálech tak možná stála za neschopností posádky reagovat na náhlý nárůst tlaku signalizující nebezpečí výbuchu.

Řada expertů se ale domnívá, že příčinu výbuchu je třeba hledat v potrubí, kterým byla do vrtu vháněna betonová směs sloužící k utěsnění prostoru mezi potrubím samotným a horninou, jež vrt obklopuje. Ačkoliv to zní banálně, betonování je jednou z klíčových částí vrtných prací. Podle studie provedené přímo Minerals Management Service v roce 2007 bylo betonování hlavní příčinou 18 z 39 výbuchů vrtů během posledních 14 let. Jestliže se BP podaří vrt definitivně ucpat, bude ovšem případné chyby v betonování, za které je zodpovědná společnost Halliburton, velmi těžké prokázat.

Ani úřady nejsou bez viny

Zavinění BP je tedy pravděpodobné a Halliburtonu minimálně možné, čisté svědomí ale rozhodně nemusejí mít ani americké úřady. Přinejmenším podivné je, že MMS po BP nepožadovala ze zákona nutné povolení úřadu zodpovědného za ochranu ohrožených druhů a mořských savců (The National Oceanic and Atmospheric Administration) a zprostila BP a další těžařské společnosti působící v regionu povinnosti pravidelně předkládat zprávu o důsledcích těžby na životní prostředí.

Nejvíce zarážející je ale fakt, že již v roce 2004 byla MMS podrobnou studií informována o tom, že zařízení klíčové pro nouzové uzavření vrtu nemusí ve větších hloubkách fungovat spolehlivě. Přítlačný píst, jehož úkolem je v případě hrozby úniku ropy slisovat potrubí na dostatečné délce do zcela neprostupné kovové drti, má podle všeho problémy poradit si s potrubím o tlustších stěnách, které se v těchto podmínkách používá. Podle zmíněné studie navíc pouze 3 ze 14 nově budovaných plošin disponovaly dostatečně silnými přítlačnými písty. MMS nicméně žádné opatření zpřísňující požadavky na funkčnost tohoto zařízení nepřijala.

Jestliže se tedy prokáže, že systém aktivace pístu fungoval správně (například nebyl zničen náhlým výbuchem), a naopak selhal píst samotný, padá vina na MMS za hrubé podcenění varování z roku 2004. Stejně tak ovšem i na společnost Transocean, jež písty zakoupila, a na výrobce – společnost Cameron International.

Likvidační pokuta

Míra zavinění na straně amerických úřadů regulujících hlubokomořskou těžbu bude klíčovou proměnnou pro důsledky ropné katastrofy. Prokáže-li se, že nešlo o nešťastnou náhodu a že pravidla byla nastavena dostatečně, můžeme očekávat, že se BP a případně další zodpovědné společnosti ocitnou ve svízelné situaci. Pravděpodobná konečná suma bude obsahovat náklady na odstranění environmentálních škod, náklady případné trestní odpovědnosti nebo náhrady škody a ušlého zisku. Zásadní roli nicméně bude hrát pokuta dle zákona z roku 1990 o čisté vodě, která se pohybuje mezi 1 100 a 4 300 dolarů za jeden „rozlitý“ barel (159 litrů), celková výše ovšem omezena není. Vzhledem rozsahu katastrofy se tak BP může octnout na hranici bankrotu. Nelze se proto divit, že za období 20. dubna až 7. června, tedy mezi výbuchem plošiny a vyjádřením podpory BP ze strany britských úřadů, klesly akcie společnosti o 44 %.

Budou-li závěry vyšetřování svědčit také v neprospěch státních úřadů, lze očekávat ještě větší tlak na zpřísnění podmínek těžby. Velká Británie a Norsko již obdobné kroky naznačily. Pokud by se jednalo o širší iniciativu, která by navíc přišla v čase hospodářské obnovy, a tedy stoupající poptávky a napjatějšího trhu, je pravděpodobné, že by se projevila na ceně ropy. Do jaké míry, to dnes ovšem nelze přesně odhadnout.

Zajímavé budou i důsledky pro prezidenta Obamu. Ropná skvrna bývá porovnávána s hurikánem Katrina: obě katastrofy spojuje oblast výskytu a podle mnohých i nedostatečná reakce prezidenta. Obama si navíc naběhl svým kontroverzním rozhodnutím z března 2010 o rozšíření oblastí, ve kterých bude podmořská těžba povolena. Prezident tak ustupoval republikánům výměnou za podporu v jiných oblastech týkajících se environmentální politiky. V takové situaci je dočasný pokles Obamovy podpory logický – o tom, jakou část veřejné podpory ve výsledku Obama ztratí, nebo zda naopak nedokáže katastrofu využít k demonstraci svých politických schopností, se ale rozhodne především na základě jeho reakce na výsledky vyšetřování.

Autor působí na Mezinárodním politologickém ústavu Masarykovy univerzity v Brně

Foto: Profimedia.cz