Evropa a tři démoni třetího světa
Pavel Kohout, Ekonomika, 25.01.2012
Dramatický nástup nových ekonomik na světovou scénu budí obavy, zda nenastal soumrak Evropy. Má vůbec starý kontinent šanci proti asijským tygrům a dalším velmocím? Má, a velkou – pokud nezopakuje ty chyby, které způsobily stagnaci zemí jako Čína nebo Indie.
Špatných zpráv je v dnešní Evropě tolik, až se nabízí otázka, zda nebude náš starý dobrý kontinent převálcován dynamicky rostoucími ekonomikami jiných kontinentů. Dřív se říkalo třetí svět, nyní je už deset let populární zkratka BRIC: Brazílie, Rusko, Indie a Čína.
Než se pokusím předpovědět budoucnost Evropy, položím otázku: jak je možné, že čtyři velké země, potenciální velmoci či supervelmoci, toho v předchozích desítkách nebo stovkách let mnoho nepředvedly? Proč během novověku vtiskly světu dominantní pečeť poměrně malé národy, zejména Angličané, Francouzi, Španělé, Holanďané a Portugalci? Proč nejednotná a věčně rozhádaná Evropa nechala za sebou Čínu a proč pár tisíc Angličanů dlouhou dobu vládlo obrovské Indii?
Konkurence, věda, demokracie
Na otázku úspěchu západní Evropy odpověděl historik Niall Ferguson ve své knize Civilizace: Západ a zbytek světa. Evropa podle něj ovládla několik civilizačních výdobytků, především konkurenci, vědu a demokracii.
Země BRIC i zbytek třetího světa bývaly (a do značné míry stále jsou) sužovány trojicí démonů, kteří ničí prosperitu, svobodu a naději na lepší život. Třemi prokletími zemí třetího světa jsou byrokracie, centralismus a vyvlastňování. Západ dokázal ovládnout svět jen díky tomu, že svoji vlastní byrokracii držel v rozumných mezích; že nikdy nepodléhal centrální vládě a že ctil soukromé vlastnictví.
Zhouba přebujelé byrokracie
Za chudobu Brazílie může v první řadě démon byrokracie. Jeden dokumentární film zobrazuje život nejchudších obyvatel Brazílie. Lidé žijí na obrovské skládce odpadu, nedočkavě čekají na každý vůz s čerstvým odpadem, věší se na okraje sklápěčky a pečlivě prohledávají každou nevábně vyhlížející hromadu. Negramotnost se dědí z generace na generaci. Kdo za to může?
Podle údajů Světové banky ze začátku 21. století bylo 40 procent brazilského hrubého domácího produktu a 55 procent zaměstnanosti tvořeno šedou ekonomikou. Šedá ekonomika má nízkou produktivitu a nulový inovační potenciál. Důvodem její existence je byrokracie. „Srovnávací studie Světové banky soustavně umisťují Brazílii mezi země s nejtěžší regulatorní a byrokratickou zátěží. Založení firmy trvá 152 dní, trojnásobek světového průměru. Brazilské pracovní právo patří mezi nejméně flexibilní na světě,“ uvádí studie společnosti McKinsey.
Byrokracie je rovněž příčinou indické chudoby. Nejhorším dědictvím britských kolonizátorů byl systém neuvěřitelně složitých licencí, extrémně vysokých daní z příjmu (ty ostatně souvisely s démonem vyvlastňování) a ukrutně složitého pracovního práva. Proto se podobně jako v Brazílii většina byznysu odehrává v šedé ekonomice. Podle údajů z roku 2000 jen 13,7 procenta ekonomicky činných mělo řádnou pracovní smlouvu. Většina Indů zaměstnává sama sebe – 51,7 procenta. Dalších 32,4 procenta jsou nádeníci. Oficiálně bylo nezaměstnaných jen asi 2,2 procenta.
Supervelmoc na dobu určitou
Rusko je zajímavý případ, neboť jednou v historii již bylo supervelmocí. Jen na pár desetiletí, ale bylo. Ruská moc však měla čistě vojenský ráz. Aby vláda sovětského Ruska byla schopna udržovat silnou armádu, vyždímala ekonomický potenciál země až do úplného zhroucení. Ukázalo se, že země nemůže dosáhnout bohatství, pokud lidem sebere veškerý majetek.
Rusko však zápasilo s démonem vyvlastňování již od svého vzniku. Moskevské knížectví vzniklo jako stát po více než dvou stech letech mongolské nadvlády. Navždy už pak neslo tatarsko-mongolské rysy a mělo svérázný přístup k soukromému vlastnictví a občanským svobodám. Ruská knížata počínaje Ivanem III. (1440–1505) začala považovat své panství za soukromý majetek po vzoru chánů, jimž doposud platila daně. Od Mongolů také ruští panovníci převzali doktrínu omezené suverenity vazalských států.
Země středu: v sevření centralizace
Nejžhavějším uchazečem o titul budoucí super velmoci je však Čína. Tato země začala uznávat soukromé vlastnictví. Její finance jsou v poměrně dobrém stavu, a pokud jde o byrokracii a podmínky k podnikání, nad Indií, Brazílií nebo Ruskem vede o několik koňských délek. Tak proč se Čína nestala super velmocí již dávno?
Protože čínskou kletbou byla centralizace. Již od svého počátku bylo čínské císařství jednotným státem s centrální vládou. Žádná vláda však není neomylná. Dřív nebo později vláda každého státu udělá podstatnou, fatální chybu, která může způsobit rozsáhlé škody trvající stovky let.
Evropa byla na rozdíl od Číny tradičně rozdrobena. Státy, které udělaly zásadní chybu, buď byly pohlceny jinými, nebo se včas poučily od sousedů. Anebo byly poučeny o svých omylech silou. Dokonce ani dva pokusy zavést totalitu během 20. století neuspěly, neboť v obou případech zbyla dostatečně velká část Evropy (plus USA), která nakonec zabránila nejhoršímu.
Čína doplatila na centralismus, když se v patnáctém století na několik set let uzavřela světu. Během této doby beznadějně zaostala. Když se ve 20. století opět otevřela, přijala nejhorší formu totalitního režimu, která byla „na skladě“. Skutečnost, že Čína dodnes oslavuje Mao Ce-tunga, největšího masového vraha všech dob, je nepochopitelná. Ale Číňané jsou přece jen schopni poučit se z vlastních chyb. Před lety vláda zadala úkol skupině historiků: zjistit, co Evropané dělali dobře, a vyvodit poučení pro Čínu. I Číňané čtou Fergusona.
Evropa volá démony
Centralizace byla příčinou, proč nejpočetnější země na světě nehrála nikdy v historii první housle. Ale to se může změnit. Evropa totiž cíleně páchá ekonomickou a politickou sebevraždu tím, že vyvolává démony byrokracie a centralismu. Tyto příšery nemilosrdně likvidují dosavadní největší výhody našeho kontinentu. Je možná jen otázkou času, kdy se dostaví i démon vyvlastnění.
Byrokracie dosáhla v Evropě takových rozměrů, že začíná ohrožovat podstatu naší civilizace. Nikdo neví, jaká další evropská direktiva či domácí zákon či vyhláška ovlivní jeho podnikání nebo soukromý život za rok, za dva nebo za pět let. Dříve platilo, že co je psáno, to je dáno a že neznalost zákonů neomlouvá. Nyní již skoro ani není možné znát všechny direktivy, zákony a vyhlášky; nevíte, jestli nějaký šílený paragraf vyprodukovaný velkovýrobnou legislativy na unijní či národní úrovni vás nepřipraví o práci nebo o živnost. Starému Římu stačily zákony dvanácti desek pro fungování právního státu. Nynější evropská legislativa má takový objem, že jej ani nelze zjistit. A co je psáno, bude za rok psáno jinak.
Pokud jde o centralismus – myšlenka navléci Evropu do jedné myšlenkové uniformy je sama o sobě antievropská. Diverzita byla vždy největším bohatstvím kontinentu. Nyní ji chce někdo zničit, navíc pod vlajkou pokroku a integrace. Smutné.
Stále však zůstávám evropským optimistou. Náš kontinent se vždy dostal z nejhoršího. Věřím, že evropské národy se poučí z nepodařeného pokusu zavést jednotnou měnu a že jim dojde, jakou fatální katastrofou by bylo zavést jednotné daně, nebo dokonce centrální vládu. Věřím, že Evropa procitne ze zlého snu a zůstane svobodným kontinentem, kterému je vlastní konkurence, demokracie, kritické myšlení a tvořivost.
Nebo ještě jinak: Evropa je můj oblíbený kontinent a nepřeji si, aby z něho hrstka byrokratů posedlých mocí svévolně dělala Čínu nebo Indii.
Psáno pro Mladou frontu DNES
