Evropa se zotaví dřív než USA. Proč?
Andrej Rády, Ekonomika, 01.10.2009
Letos na jaře se britský premiér Gordon Brown a americký prezident Barrack Obama zkusili zavést „celosvětový Nový úděl“ (New Deal). Pokusili se přesvědčit další vyspělé země, především v rámci Evropské unie, aby společně zahájily podpůrný program založený na vysoké stimulované spotřebě. Proti nim se postavila německá kancléřka Angela Merkelová. „Nebudu od nikoho poslouchat, že máme začít víc utrácet,“ uvedla doslova na konci března. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy se k ní brzy připojil.
Obamova administrativa zahájila překvapivě rozsáhlý podpůrný program, a Británie ji následovala. Evropská unie odolala hlasu mezinárodního keynesiánství a nechala zotavení především na soukromém sektoru. A stalo se to, čemu málokterý Američan věřil – Evropa se zotavuje, Spojené státy nikoliv. Působí jistě celá řada faktorů a některá data čekají na potvrzení, ale přesto: největší balíček dosud schválily Spojené státy, následují Británie a Německo. Francouzský stimulační balíček byl nejmenší.
Vývoj HDP ve druhém čtvrtletí ukazuje, že nejlépe si vedly země, které nepoužily keynesiánské nástroje v boji s krizí. Data zároveň ukazují, že země, které této filozofii dál věří, naopak pokračovaly v propadu.
Historie se opakuje
Když kdysi Francouzi vynalezli slovo „entrepreneur“ (podnikatel, manažer – pozn. aut.), Američané jej brzy přijali za své. Podobným směrem tečou ideje i dnes. Amerika totiž přijímá některá typicky evropská ekonomická řešení: inflaci, fiskální opatření, nacionalizaci. Tok inovací je ale obousměrný. Evropské země se od Spojených států inspirují k čím dál větší liberalizaci trhů. Ne nadarmo si Angela Merkelová u některých komentátorů vysloužila přízvisko „Německá Thatcherová“. Podnikatelsky zaměřený Sarkozy si zase zakládá na vnímání Francie jako země, která „brzy vstává“.
Ne za všechno mohou výsledky voleb v jednotlivých zemích. Evropská unie jako taková svojí strukturou pomáhá předcházet nevhodné politice. Příkladem mohou být limity státního dluhu pro členské státy. Evropa má navíc zkušenosti s hyperinflací v první polovině 20. století, a tak se Evropská centrální banka dnes přednostně soustředí na měnovou stabilitu. Ve Spojených státech má naproti tomu centrální banka dvojitý mandát, a sice korigovat inflaci vyvažovanou nízkou nezaměstnaností. Jinými slovy, Philipsova křivka a její fiskální pozadí byly pevně zabudovány do samotné podstaty činnosti Fedu.
Není všem dnům konec. Uvidíme, jestli loňský volební příklon doleva bude, řečeno eufemisticky, jen krátkodobý úlet, spíš než vážný dlouhodobý vztah.
Autor je redaktor Investicniweb.cz
Foto: Profimedia.cz
