Finance po krizi
František Mašek, Ekonomika, 19.10.2009
Pokud je po bitvě každý generálem, působí Pavel Kohout v nové knize Finance po krizi jako generál poněkud provokativní, ale i vnímavý, sebekritický a důsledný.
Finanční krize z let 2007-2008 byla v zásadě jen epizoda, stejně jako následná recese. Velmi nepříjemná, ale svým způsobem poučná, a možná i užitečná. Skutečná krize přijde později. A bude hodně drastická. Nastane delší temné období, kdy se bude na první desetiletí 21. století vzpomínat jako na éru blahobytu, varuje v knize Finance po krizi Pavel Kohout.
Rád by se mýlil, vychází ale ze tří hrozeb: stárnutí populace, vyčerpání přírodních zdrojů (hlavně ropy) a nadcházejícího krachu předluženého sociálního státu, který hrozí většině vyspělých zemí. Jde tedy ještě o tzv. varovnou prognózu, jejímž smyslem je, aby se publikované černé vize nakonec nesplnily?
Úvodní část knihy, jíž by slušel podtitul Jak jsem se (ne)mýlil v ekonomice, zaujme netradiční formou. Kohout v ní sebekriticky porovnává své někdejší komentáře se současnými názory. Občas přitom v sobě nezapře bývalého analytika, o nichž se tvrdí, že již mají v platu započten určitý díl optimismu. Kolik z nich je ale schopno a ochotno glosovat své někdejší omyly?
Po bitvě je sice každý generálem, do krachu Lehman Brothers ale vše vypadalo jako „minikrize“. Ani pád Fannie Mae nemusel tolik znamenat. O jejich vážných problémech se vědělo. Nakonec ale hrozilo zhroucení celého systému, upozorňuje Kohout, podle něhož je možná na čase pokorně se vrátit tam, kde Keynes, ekonom s duší bohéma skončil, a pokračovat v jeho odkazu s použitím moderní techniky. Doufejme, že má pravdu, když říká, že se nebude opakovat Velká Deprese.
Upozorňuje také, že jsme zažili trochu jinou inflaci, než je běžné. Úspěch v boji s klasickou inflací sice přinesl pokles úroků, ale zároveň i prudký rozmach úvěrů, jinými slovy inflaci úvěrů, která významně přispěla ke globální finanční krizi.
Konec teorie efektivních trhů?
Finanční krize vážně zpochybnila řadu obecně uznávaných pravidel a tezí, včetně teorie efektivních trhů, podle které se jakákoliv relevantní informace ihned promítá do kurzů cenných papírů, měn a komodit. Trhy totiž řadu varovných zpráv po určitou dobu ignorovaly. O tom, jak se budou dlouhodoběji vyvíjet, rozhoduje přitom podle Kohouta hlavně množství peněz v ekonomice. Poskytuje totiž představu, kolik peněz může být investováno do akcií a zároveň velmi hrubý odhad, jak rychle porostou zisky společností.
Upozorňuje také na změnu v chování centrálních bank. Zatímco dříve reagovaly na změny inflace a výkyvy hospodářského růstu, od 11. září 2001 se mnohem víc soustřeďují na očekávání a samy se stávají iniciátorem změn.
Analytici několik měsíců váhali, pak předkládali katastrofické vize jako protiklad předchozího přehnaného optimismu.
Za prudkým poklesem cen akcií, ale také jejich rázným oživením letos v březnu, stojí podle Kohouta z více než 90 % psychologie. S racionální úvahou to nemá zhola nic společného. Jak se srovnává s teorií efektivního trhu, že akciové trhy kolísají o desítkový řád víc než ekonomika? Trh jen racionálně odráží iracionalitu investorů, píše rovněž autor knihy.
Objevují se nové modely chování, při nafukování bubliny (ty by na efektivním trhu neměly vznikat) se trh chová zcela jinak, než by odpovídalo ekonomické racionalitě. Velkou roli hraje internet. Přispívá k tomu, že ivestoři často zastávají jasně vyhraněné pozice. Buď na něm panuje dobrá nálada, která trvá déle než dřív, nebo dlouhodobě špatná.
Co hýbe trhem
V nejkratší době jsou hlavním hybatelem akciového trhu hormony, krátkodobě a střednědobě je to sociální polarizace názorů. Účastníci trhu se navzájem ujišťují, že je vše skvělé a bude ještě lepší. Ve zlých dobách je tomu ovšem zcela opačně.
Při odhadu dlouhodobého vývoje trhů je podle Kohouta možné vycházet z objemu peněz v ekonomice a úvahy, kolik jich tedy může být investováno do akcií. Zároveň tak získáme velmi hrubý odhad, jak rychle porostou zisky firem. Po odstranění výchylek je to velmi dobrý ukazatel dlouhodobého trendu. Na desetileté či dvacetileté akciové trendy, zejména osudové roky zakončené devítkou, příliš nevěří.
Čím více peněz je tedy v ekonomice, tím víc jich může být investováno do akcií. Z tohoto pohledu jsou ceny akcií v roce 2009 podhodnoceny, což ale nelze považovat za záruku jejich následného okamžitého růstu – mohou přijít další špatné zprávy a budou podhodnoceny ještě víc.
Změní se učebnice ekonomie?
Kohout také zpochybňuje názor, podle kterého provází investice s nadprůměrným výnosem nadprůměrné riziko. S odkazem na práci profesora Roberta Haugena upozorňuje, že nejvyšší výnosy naopak často přinášejí akcie, které jsou zároveň nejméně rizikové z pohledu volatility či poměrových ukazatelů fundamentální analýzy.
„Bude třeba přepsat učebnice ekonomie?,“ ptá se tedy Kohout, podle něhož možná zmizí složité konstrukce a zbudou tradiční akcie, dluhopisy a podobné investiční instrumenty. Nevylučuje ani možné změny teorie fiskální politiky. Pokud nefunguje inflační cílení, je podle něj třeba změnit cíl nebo mušku.
Na závěr jsme si nechali jedno překvapení: Někdejší zastánce brzkého přijetí eura šokuje doporučením, aby ČR s jeho přijetím počkala 20 let, kdy se uvidí, zda ještě Evropská unie a eurozóna existují. A jak zdůrazňuje, míní to zcela vážně.
Kniha je psána čtivým stylem, pochopení všech souvislostí nicméně vyžaduje určité penzum znalostí z ekonomie či financí. Přesto jistě zaujme i širší veřejnost a nikoliv pouze finanční odborníky či studenty financí nebo ekonomie.
Název: Finance po krizi
Podtitul: důsledky hospodářské recese a co bude dál
Autor: Pavel Kohout
Vydavatelství: Grada Publishing
Formát / stran: 17×24 cm, 224 stran
Datum vydání: 04.09.2009
ISBN: 978–80–247–3199–5
