Fiskální unie: třaskavá koncentrace moci

Pavel Kohout, Ekonomika, 08.02.2012

Evropská banka má v rukou velikou moc nad měnovou politikou. Čím větší moc nad ní má, tím větší paseku způsobí její chyba. A fiskální unie by samozřejmě do jejích rukou koncentrovala moc moci. Pavel Kohout exkluzivně o měnovém dopingu, o neprozřetelnosti jeho náhlého utnutí a Mariu Draghim.

Věnujte pozornost následujícímu zdánlivě nenápadnému grafu.

Za dvěma vcelku nenápadnými křivkami se skrývá drama.

^{Zdroj: ECB, Pavel Kohout}

Modrá čára zobrazuje vývoj měnové zásoby M2 v eurozóně (v milionech eur). Červená ukazuje, jaké by bylo pokračování vývoje, kdyby měnová zásoba během let 2005 až 2011 včetně rostla stále stejným trendem jako mezi lety 1997 až 2004 včetně.

Nevyhnutelný pád

Tempo růstu objemu peněz v eurozóně se zhruba od počátku roku 2005 výrazně zrychlilo. Evropská centrální banka se snažila povzbudit ekonomiku eurozóny (především Německa) a – přehnala to. Ekonomika mnoha členských zemí eurozóny se přehřála. V listopadu 2008 kolovalo v Evropě o 935 miliard eur více, než kolovat mělo. Tyto nadbytečné peníze až do onoho měsíce poskytovaly „doping“ evropské ekonomice. Každý doping však funguje jen po omezenou dobu.

Bublina praskla. Ne, pád Lehman Brothers nezpůsobil evropskou úvěrovou krizi – fungoval jen jako špendlík. Balónek však byl již přefouknutý a prasknul by tak jako tak. Kdyby nebylo Lehman Brothers, evropská úvěrová bublina by se zhroutila o něco později. Zhroutila by se však v každém případě.

Dvě chyby centrální banky

Zde je třeba zdůraznit, že jediným problémem Evropy není Řecko, a dokonce ani státní dluhy vůbec. Ty jsou samozřejmě také velký průšvih, ale ne jediný. Možná ještě horším rizikem jsou banky a potenciálně špatné úvěry v jejich bilancích.

Nyní (začátkem roku 2012) je objem peněz v eurozóně zhruba stejný, jaký by hypoteticky byl, kdyby nedošlo ke zrychlení trendu, nafouknutí peněžní bubliny a následné krizi. Evropská centrální banka udělala dvě zásadní chyby. Za prvé, když příliš dlouho držela příliš volnou měnovou politiku. Šlo o chybu podobného typu, jakou udělal Alan Greenspan o pár let dříve a která vedla k americké hypoteční krizi.

Druhou chybou centrální banky bylo naprosto nepochopitelné zpřísnění měnové politiky v době, kdy to bylo absolutně nejmíň vhodné: v roce 2011. První chyba (přehnaně uvolněná měnová politika) byla následována chybou přesně opačného typu. To je smrtící kombinace, ke které došlo naposledy v roce 1931.

Rizika centralizace

Na rozdíl od Američanů se však Evropané poučili jen částečně. Je to znát. Zatímco USA už svoji finanční krizi překonaly, Evropa z ní nemůže vybřednout. Jsou však signály, že nedávno nově jmenovaný předseda Evropské centrální banky Mario Draghi poučený je a na rozdíl od svých tragicky neschopných předchůdců Tricheta a Duisenberga bude provádět adekvátní opatření.

Ještě něco. Když koncem 80. let udělala podobnou chybu švédská centrální banka, následovala skandinávská měnová krize. Trvala zhruba do roku 1993, byla dosti úspěšně vyřešena a neovlivnila jiné ekonomiky mimo Skandinávii.

Koncentrace moci – v nynějším případě koncentrace moci nad měnovou politikou – však přináší riziko, že případná chyba bude mít celoevropský dopad s důsledky na přilehlé kontinenty. A to ještě možná uvidíme, jakých koncentrovaných chyb se Evropa může dopustit, pokud skutečně zavede společnou rozpočtovou politiku.