Inflace: Z dobrého sluhy dobrým pánem?

Vladislav Kruták, Ekonomika, 09.03.2010

Výjimečná doba si žádá výjimečná řešení. Tak by se dal ve zkratce shrnout přístup, kterým se, jak se alespoň na první pohled zdá, někdy inspirují i ekonomové zvučných jmen. Trochu po vzoru svatého Prokopa, který podle legendy dokázal zapřáhnout ďábla do pluhu, přicházejí nyní někteří z nich s otázkou, zda by nám na cestě ze současných hospodářských problémů nemohl pomoci jev považovaný klasickými ekonomy spíše za nepřítele - inflace.

Před časem své úvahy na toto téma prezentoval hlavní ekonom MMF Olivier Blanchard se svým týmem, nejnověji pak na své pražské přednášce nositel Nobelovy ceny za ekonomii Vernon Smith .

Příliš skromný cíl

Olivier Blanchard se pokouší hledat cestu ze známé slepé uličky, v níž se centrální banky ocitají v situaci, kdy jimi stanovované klíčové úrokové sazby klesnou na hodnoty blízké nule, a jejich další snižování je tak vyloučeno. Spolu se svými kolegy soudí, že jádrem problému je příliš nízká výchozí hodnota úrokových sazeb související s relativně tvrdě nastavenými inflačními cíli. Volnější cílování inflace - namísto obvyklých 2 % navrhuje zhruba 4 % - by podle něj centrálním bankám umožnilo při snižování úroků "skákat z větší výšky" a ponechávalo by jim i po vcelku dramatickém poklesu sazeb stále ještě jistý manévrovací prostor využitelný v boji se současnou krizí.

Jakkoliv je taková myšlenka jistě zajímavá, ani laikovi nemůže uniknout závažná logická mezera v celé konstrukci: Blanchard a jeho kolegové totiž zanedbávají rozdíl mezi absolutním a relativním pohybem veličin. Je totiž krajně nejisté, zda by snížení klíčové sazby o 25 či 50 bazických bodů mělo při sazbě (například) 3,5 % stejný účinek, jaký mělo v současném světě se sazbami zhruba polovičními. I pokud připustíme, že "přeřazení na vyšší stupeň" cílování inflace by předpokládaný pozitivní dopad mělo, je pravděpodobné, že by nešlo o efekt trvalý. Po určité době by se ekonomika nejspíše adaptovala a totéž chování ekonomických subjektů, z nějž nás dnes bolí hlava, by se prostě obnovilo na nové hladině úrokových sazeb i jiných ukazatelů.

Povědomý experiment

S odvážnějším konceptem přichází Vernon Smith. Jako zásadní problém vnímá ekonomický pat, v nějž vyústila krajně nepříznivá souhra negativních faktorů - vysokých schodků veřejných financí, vratkého a nevýrazného hospodářského oživení a přetrvávající nerovnováhy na trhu nemovitostí, jehož pád stál u kořenů současné krize.

Smith si je podle všeho vědom skutečnosti, že ti, kdo profitovali z cenových bublin, nebudou chtít připustit, aby ceny jimi držených aktiv příliš rychle klesly na realistickou úroveň, což pochopitelně blokuje jednu z mála možných cest z recese. Namísto dlouhého a nejistého čekání na vyfouknutí cenových bublin tak pragmaticky navrhuje dosažení rovnováhy prostřednictvím zvýšení cenové hladiny všech ostatních aktiv. Nástrojem má tedy i v tomto případě být inflace.

Na první pohled by Smithem předpokládané řešení skutečně napomohlo odstranění většiny popisovaných problémů: vysoká inflace by redukovala či vymazala veřejné i soukromé dluhy, vedla by k relativnímu poklesu cen nadhodnocených aktiv a patrně by i stimulovala investiční aktivitu. Bude ovšem inflace, která (podle některých) dokáže být dobrým sluhou, také dobrým pánem? Kde vzít jistotu, že se vzestup cenové hladiny omezí právě na ty segmenty ekonomiky, kde jej chceme připustit? Nevedla by záplava peněz naopak buď k přifouknutí stávajících cenových bublin, případně ke vzniku nových?

Klíčový je ovšem morální a společenský dopad popisovaného scénáře. Úspory občanů a firem by zdánlivě byly obětovány ve prospěch ekonomiky jako celku, ve skutečnosti však ve prospěch nezodpovědných politiků, voličů i korporací. Nejenže by tak v nevídaném měřítku došlo k opakování jevu, který jsme si v časech bankovní krize koncem léta 2008 navykli nazývat "morálním hazardem", ale navíc by taková událost musela být podezřele povědomá všem, kdo pamatují tzv. měnovou reformu, k níž došlo v Československu v polovině roku 1953... Bez dopadu by nejspíše nezůstalo ani faktické anulování funkce krize jako očistného mechanismu - přestože jde jistě o funkci dvousečnou.

Tomu málo, tomu nic...

Nehledě na rozdíly v obou konceptech, jsou tu i prvky, které oba citované ekonomy spojují. Ani jeden z nich se patrně neřadí mezi ty konzervativní odborníky, kteří buď považují úvěrovou politiku centrálních bank za jednu z hlavních příčin stávající krize, nebo dokonce zpochybňují legitimitu centrálního bankovnictví jako celku.

Ani Blanchard se svými kolegy, ani Smith neberou v úvahu nutné důsledky distribuce "inflačních peněz" do ekonomiky. Ta, jak známo, není rovnoměrná a největší užitek přináší tomu, kdo se k nově emitovanému oběživu dostane jako první - zmiňovaní konzervativci v této souvislosti neváhají s přirovnáním úlohy centrální banky k činnosti penězokazů. Je tedy pravděpodobné, že obě cesty by vedly k hromadění peněz v rukou těchže bank a fondů, jejichž činnost stála u zrodu stávající krize. Zvládly by s nimi naložit efektivněji a s menší mírou rizika než dříve?

Někdo to rád hořké

Kdykoliv se v souvislosti s aktuální hospodářskou situací vynořilo srovnání s Velkou krizí, okamžitě se ozvaly hlasy oponentů, poukazující na nesrovnatelnost tehdejšího a dnešního ekonomického propadu i jeho důsledků. Ano, takový argument lze jistě přijmout (a doufat, že zůstane platný). Přesto však již teď nelze přehlédnout moment, který obě události spojuje: stejně jako na konci třetí dekády XX. století, i nyní čelíme situaci, na niž nás nepřipravila žádná předchozí zkušenost. Hledání východiska se tak spíše než věcí exaktních úvah stává věcí improvizace, experimentování a intuice. Jako ilustraci této skutečnosti lze patrně chápat i návrhy obou pánů.

Přestože z pochopitelných důvodů nelze rezignovat na pokusy o nalezení cesty ze současných potíží, měli bychom zároveň vzít na vědomí, že žijeme ve světě, který nás - byť zdaleka ne vždy, každého a stejným dílem - nutí nést důsledky našeho počínání. Beze zkratek a do konce.

Foto: Profimedia.cz