Island: jeho vzestup a pád
Pavel Kohout, Ekonomika, 19.08.2009
Islandská finanční krize má jednu zajímavou vlastnost: je velmi čerstvého data. Zatímco Británie, Německo, USA a jiné země měly dlouhou tradici fi nančních trhů, Island měl dlouhou dobu jen celkem bazální a neambiciózní finanční systém. Skládal se z několika bank, nevelké burzy a celkem konzervativní centrální banky.
Mám na islandské bankovnictví osobní vzpomínku z roku 2000. Pracoval jsem tehdy na projektu transformace Expandia banky, pozdější eBanky. Mimochodem, původní obchodní model Expandie byl postaven chybně, spoléhalo se, že tržby se budou skládat především z poplatků, na jejichž výši nebudou klienti příliš citliví. (Jak komicky to dnes zní!)
Za účelem postavení Expandia banky zpátky na zem vytvořilo analytické oddělení PPF srovnávací studii zahrnující některé zahraniční banky, které byly malé, konzervativně řízené, nepříliš „dobrodružné“. A mezi tyto banky patřila také islandská Landsbanki. Tak se stalo, že úspěšná restrukturalizace eBanky byla zčásti inspirována Islandem.
Ještě před pár lety
Ano, ještě v roce 2000 byl Island prosperující, velmi rozumně řízenou ekonomikou, která si plně zasloužila úvěrový rating AAA. Jenže během několika let nastala zásadní změna. Island se rozhodl, že se stane finančním centrem.
U většiny zemí nelze jednoduše říci, že se k něčemu „rozhodla“. Nelze říci, že například Švýcarsko se rozhodlo vyrábět sýry a hodinky. V důsledku nejrůznějších faktorů a historických okolností však tato odvětví získala tradici, význam a respekt. Šlo spíše o přirozený vývoj než o výsledek hospodářské politiky.
Na Islandu však orientace na bankovnictví a finanční trhy v posledních letech byla skutečně záležitostí vědomého rozhodnutí vlády společně s podnikatelským sektorem. Na ostrově s celkovým počtem obyvatel 300 tisíc, kde v zásadě všichni lidé mají společné předky, lze dosáhnout konsenzu mnohem snadněji než v „normálních“ zemích.
Vědomá volba financí nebyla náhodná. Island měl značný potenciál „lidských zdrojů“, ale poměrně malé uplatnění. Rybářství není činnost, kde by se mohli ve velkém uplatnit absolventi s titulem PhD. nebo MBA. Totéž platí pro výrobu hliníku a ostatní nemnohé průmysly, které na Islandu fungují. Rozvoj financí tedy vypadal jako logický krok k využití intelektuálního potenciálu země poněkud tvořivějším způsobem, než je práce v hliníkárně nebo v lovu a zpracování ryb.
Uplynulo pár let a světový tisk začal psát o „expanzi Vikingů“. Hlavním předmětem zájmu se stala Británie, vzhledem ke geografické blízkosti a značné velikosti trhu. Během let 2005 a 2006 provedli Islanďané rozsáhlou expanzi do zahraničí. Tato expanze nezůstala bez následků.
Lov na klienty
Rok 2006 byl přelomový z hlediska přílivu zahraničních úspor do islandských bank. Icesave, pobočka islandské Landsbanki, získala v Británii během několika měsíců celkem 400 tisíc zákazníků, v Nizozemí získala 125 tisíc klientů během pěti měsíců. Příčina úspěchu? Spořicí účet s úrokovou sazbou 5 % ročně, později dokonce 5,25 % ročně. K tomu je třeba přičíst další desítky tisíc klientů v Německu a v Rakousku. Během krátké doby dokázali Islanďané „ulovit“ skoro dvakrát tolik klientů, než kolik činí počet obyvatel samotného ostrova.
Je samozřejmé, že tento neuvěřitelný obchodní úspěch musel mít i vedlejší makroekonomické následky. Od začátku roku 2006 do konce roku 2007 vzrostl objem depozit zahraničních osob u islandských bank více než dvaatřicetkrát! Meziroční nárůst objemu peněžního agregátu M2 činil v září 2007 neuvěřitelných 90,25 procenta. Podobná hodnota se v normální zemi prostě nevidí.
Rychlý příliv peněz měl za následek inflační tlaky. Ceny rostly tempem 15 až 17 % ročně, což se v normální zemi rovněž nevidí. A co na to islandská centrální banka? Základní učebnice ekonomie praví, že na inflační tlaky centrální banka obvykle reaguje zvýšením úrokových sazeb. Vyšší sazby stáhnou peníze z oběhu do bankovních účtů, čímž měnová zásoba poklesne a inflační tlaky poleví. Islandští centrální bankéři skutečně reagovali podle učebnice. Jenomže zapomněli na dvě věci: (a) i peníze na účtech mohou mít za určitých okolností proinflační vlastnosti, protože umožňují bankám více půjčovat; (b) vysoké sazby jsou magnetem pro zahraniční peníze.
Špatná stránka učebnice
Zmíněná učebnicová teorie se totiž týká modelu uzavřené ekonomiky, kdežto Island je velmi malá a v posledním desetiletí velmi otevřená ekonomika. Učebnicový přístup vedl k postupnému zvyšování sazeb z hodnot nižších než 3 % až na 12, 13, 15 a nakonec bezmála 18 % – tak vypadal vývoj základní sazby stanovené Islandskou centrální bankou (Sedlabanki Íslands). Tento vzestup probíhal během let 2003 až 2007 a byl doprovázen obrovským přílivem kapitálu ze zbytku světa sužovaného nízkými úrokovými sazbami.
Stav islandské ekonomiky v roce 2008 již nelze popsat jinak než jako drogovou závislost na rychlém přílivu kapitálu. Islandský finanční systém se již dostal do fáze, kdy vysoké úrokové sazby představovaly obrovskou zátěž, ale zároveň nutnou podmínku pro příliv dalších peněz. Když ovšem na podzim 2008 nastala globální finanční krize, příliv peněz vyschl; islandská ekonomika se ocitla na suchu s objemem úvěrů ve výši 850 % hrubého domácího produktu.
Tento gigantický malér, jaký nemá ve světě obdoby, lze vysvětlit po stránce finanční a technické. Nicméně záhadou zůstává, jak se prosperující země obývaná gramotnou populací s velmi nízkým sklonem ke kriminalitě jakéhokoli druhu dostala tak snadno a rychle na dno. Jisté vysvětlení nabídl módní časopis Vanity Fair ve své poutavé, nicméně ne zcela přesné reportáži z pokrizového Islandu:
„Ministr obchodu je filozof. Ministr financí je veterinář. Guvernér centrální banky je básník. Haarde (předseda vlády, rezignoval v lednu 2009) je sice studovaný ekonom, ovšem nepříliš dobrý. Fakulta ekonomie na Islandské univerzitě ho ocenila jen známkou B minus.“
Úspěšný premiér, nevalný guvernér
Reportáž částečně, možná dokonce značně křivdí dnes již bývalému guvernérovi centrální banky. Davíd Oddson, bývalý premiér, dříve působil jako vysokoškolský učitel na právnické fakultě, novinář, rozhlasový producent, zástupce ředitele malého divadla, starosta Reykjavíku. Především však proslul jako úspěšný předseda vlády. Mimochodem, o jeho básnické kariéře není mnoho známo.
Období Oddsonova premiérského úřadu bylo vel-mi úspěšné. V letech 1991 až 2004 provedl řadu privatizací, snížil daně z 50 na 18 % a otevřel islandskou ekonomiku světu. Island tehdy nevykazoval žádné závažné ekonomické nerovnováhy, ekonomika rostla. Připomeňme si: mluvíme o době, kdy islandská Landsbanki sloužila eBance jako vzor úspěšné, ziskové a přitom konzervativně řízené malé banky. Ani Oddsonovo snížení daňových sazeb nezpůsobilo propad v příjmech státního rozpočtu. Lafferova křivka perfektně zafungovala a zahraniční ekonomický tisk dával Island za příklad.
O to hůře se Oddsonovi dařilo v roli centrálního bankéře. Ačkoli ve své předchozí kariéře byl téměř doslova mužem devatera řemesel (a obvykle úspěšným), v roli guvernéra katastrofálně selhal – z důvodů již dříve vysvětlených. Řídit centrální banku je jiná práce než řídit vládu. Člověk by měl přece jen mít více znalostí než jen základní učebnici ekonomie pro první ročníky. Že zvyšování úrokových sazeb v malé otevřené ekonomice je kontraproduktivní, je dávno známou věcí. V praxi si to vyzkoušela i Česká národní banka, když před rokem 1997 lákaly vysoké úrokové míry spekulativní kapitál.
Byl by na tom Island lépe, kdyby již dříve přijal euro? A vůbec, může si malá otevřená ekonomika v době volného pohybu kapitálu dovolit vlastní měnu?
Na první otázku lze odpovědět snadno: ano, Island by dnes byl nepochybně v mnohem lepší situaci, kdyby byl hypoteticky vstoupil do eurozóny od samého jejího počátku. Neexistovala by totiž možnost bezhlavého zvyšování úrokových sazeb. Islandské banky by neměly čím lákat zahraniční klienty, a gigantická finanční bublina by se tudíž nekonala. Island by dodnes byl prosperující ekonomikou s vysokým kreditním ratingem. Možná by trošku trpěl inflací, ale ta by rozhodně nebyla vyšší než 18 procent jako v lednu 2009.
Na druhou, obecnější otázku není tak snadná odpověď. Pokud má malá otevřená ekonomika rozumnou centrální banku s guvernérem, jehož rozhled přesahuje základní učebnice, pak vlastní měna není luxusem, nýbrž rozumnou variantou. Dobře řízená národní měna umožňuje vyhýbat se úvěrovým bublinám a tlumí inflační, případně též deflační tendence. Pro příklad se stačí podívat na pražské Příkopy.
Foto: Profimedia.cz
