Jak dotace zotročily Řecko
Pavel Kohout, Ekonomika, 23.02.2012
Řecko bylo opět jednou zachráněno Evropskou unií. Záchrana má spočívat v poskytnutí překlenovacího úvěru ve výši 130 miliard eur. Politici se tváří nadšeně, trhy nejsou přesvědčeny. Kladou si otázku, kam povede ono „překlenutí“ – jakou má Řecko budoucnost.
Banky a jiní soukromí investoři souhlasili s odpisem 53,5 procenta hodnoty řeckých dluhopisů. Evropská centrální banka se vzdala 12 miliard hodnoty zisků. Výnosy dluhopisů byly nově sjednány na hodnotách od 2 do 4,3 procenta – což jsou sazby běžné u „normálních“ evropských zemí, včetně například České republiky.
Výměnou za tyto ústupky bylo Řecko donuceno souhlasit s úsporným plánem, který nemá v moderní historii Evropy obdobu. Severní státy v čele s Německem též prosadily permanentní přítomnost zástupců „trojky“ v Aténách.
Pokud vše půjde dobře, řecký státní dluh by měl dosahovat v roce 2020 hodnoty „jen“ 120,5 procenta HDP. Pokud budou potíže, dluh zůstane poblíž 160 procent hrubého domácího produktu. Vyhlídky řecké ekonomiky jsou chmurné. Míra nezaměstnanosti dosáhla hodnoty 20,9 procenta. Průmyslová výroba poklesla v prosinci 2011 o 15,5 procenta. Kvůli zvýšení DPH zbankrotovaly již desítky tisíc malých podniků a bankrot dalších zhruba 50 tisíc se očekává do července, píše z Atén britský novinář Ambrose Evans-Pritchard.
Trojský kůň podruhé
Odhad budoucnosti se neobejde bez analýzy příčin řecké katastrofy. Je omyl, že za vše může jen rozhazovačná politika předchozích vlád počínaje kabinetem Andrease Papandrea v roce 1981. Jistě, země, která utrácí téměř jako Švédsko (až 53 procent HDP) a má příjmy jako Estonsko (37 až 40 procent HDP), musí dříve či později narazit.
Ale špatné vládní finance nejsou celý příběh. Řecko má obchodní deficit v dramatické výši 13 procent HDP za rok 2011. Za tímto schodkem je obrovská ztráta konkurenceschopnosti. Tu již nelze vysvětlit špatnými veřejnými financemi. Belgie nebo Itálie také mají problémy s rozpočty, ale nikoli s obchodem. Belgie má dokonce přebytek.
Kde je tedy kořen problému? Zde je zřejmě třeba vrátit se do 80. let, kdy Řecko bylo v Unii (tehdy ještě v Evropském hospodářském společenství) novým členem. Jako dárek na uvítanou obdrželo dotace v trojnásobné výši, než by odpovídalo jeho podmínkám. Řekové si mysleli, že dostávají dar. Ale byl to trojský kůň.
„Dotace z EHS přispěly ke zhoršení bilance v obchodovatelných položkách tím, že zastoupily roli exportu v bilanci běžného účtu,“ vysvětluje profesor Georgios Alogoskoufis ve své práci z roku 1995. (Ano, o problémech s konkurenceschopností se vědělo již takto dávno!) „Dotace rovněž přispěly k uvolnění rozpočtové politiky a k trvalému nárůstu reálných nákladů na jednotku pracovní síly,“ dodává.
Přeloženo do lidského jazyka: čím více dotací, tím méně je ekonomika nucena exportovat. Čím více dotací, tím menší jsou nároky na disciplínu veřejných financí. A čím více dotací, tím více je peněz v ekonomice, což vytváří inflační tlaky, zejména na nárůst mezd. Profesor Alogoskoufis uvádí, že již od roku 1991 se vyskytovaly snahy krotit příliš rychlý růst mezd – jak nyní vidíme, marné.
Samozřejmě, tyto tři zhoubné efekty dotací jsou krátkodobě vnímány příznivě. Země si může dovolit více dovážet, státní rozpočet může být velkorysejší a odbory pochvalně přikyvují, neboť mzdy rostou. Životní úroveň se zlepšuje. Časem ovšem zákonitě převládnou negativní tendence a objeví se krutá pravda v podobě ekonomiky drogově závislé na dotacích, rozežraného státu a nakonec i nekonkurenceschopné pracovní síly.
Podobné efekty nemusí mít vždy jen dotace. Objev amerického zlata a stříbra kdysi rozvrátil španělskou ekonomiku, neboť inflace vyřadila ze hry domácí manufaktury a řemeslníky. Naopak Britové měli historické štěstí, že jejich severoamerické kolonie neměly žádné zlato, ale mírné klima a úrodnou půdu.
Cestou z pasti je bankrot
Zpět k Řecku. Existuje jen jeden způsob, jak uniknout z dluhové pasti, ve které je Řecko stále uvězněno: jednostranná deklarace bankrotu, bez ohledu na furore, jaké by tato akce způsobila v Bruselu, Paříži a v Berlíně. Existuje též jen jediný způsob, jak znovu získat konkurenceschopnost: vystoupit z eurozóny a zavést devalvovanou drachmu. Něco podobného udělal Island po krizi v roce 2008: oznámil platební neschopnost a króna spadla na méně než polovinu hodnoty. Nyní ekonomika opět roste, a dokonce také islandský kreditní rating. Vzpurný ostrov začíná být znovu uznáván, a jeho měna dokonce postupně posiluje.
V antických dobách platilo, že obyvatelé polis (obce), která prohrála válku, byli považováni za otroky. Občan, který není schopen ubránit svůj stát, přestává být občanem. Pozoruhodné, jak se historie opakuje.
Psáno pro LN
