Jak se zbavit korupce II: Korupce je příznak, ne příčina

• Jak se zbavit korupce I: Rozlišit korupci a zlodějnu

Je populární říkat, že korupce je příčinou nehospodárnosti veřejných rozpočtů a chronických státních deficitů. Jak jsme vysvětlili včera, je to omyl. Korupce není příčinou plýtvání, pouze jeho příznakem. Příčinou plýtvání je samotná povaha státního sektoru – nemá ani majitele, který by dohlížel na hospodárnost, ani (a hlavně) měřítko, jak hospodárnost posuzovat. Korupce je pouze důsledek státního prostředí, odtrženého od jakékoli ekonomické racionality.

Morálka a korupce: Problém není v lidech, ale v systému

Poukazování na „korupčníka“ se v médiích stalo téměř sportem. Novináři, autoři iniciativ proti korupci a čtenáři médií si myslí, že veřejné odhalení člověka podezřelého z korupce ve státním sektoru řeší problém a že si můžeme s radostí říci: Zase o jednoho méně! Zároveň touto honbou na „korupčníky“ vyvolávají dojem, že korupce je především morální problém jednotlivců či společnosti.

I toto je omyl, který má nešťastné následky pro náladu ve společnosti. Místo aby korupce byla správně pojmenována jako problém neefektivních státních výdajů, které je potřeba zredukovat, lidé získávají dojem, že za všechno mohou mravně zkažení lidé, kterých je čím dál více, a že problém je proto neřešitelný.

Na vině nejsou morálně pokleslí úředníci, ale systém státních výdajů, který postrádá jakoukoli ekonomickou racionalitu a který ke korupci nutně vede. Bohužel ani ti nejzapálenější bojovníci proti korupci jako například zakladatel Nadačního fondu proti korupci Karel Janeček nejsou ochotni tento jednoduchý ekonomický poznatek přijmout a snížení státních výdajů předem zatracují. Tím samozřejmě podporují korupci nejvíce, jak to jen jde.

Období socialismu je důkazem

Je s podivem, že se v české mediální diskusi o korupci nikdy nezmíní čtyřicetiletá zkušenost se systémem, který se stal pro korupci synonymem. Socialistická, zcela postátněná ekonomika je tím nejlepším příkladem toho, co se stane, když se z ekonomického rozhodování odstraní kalkulace zisku na základě tržeb a nákladů na volném trhu. Výsledek byl, že v socialistické ekonomice musel uplácet každý a neustále, aby se domohl byť i těch nejzákladnějších statků. Označili by dnešní moralizátoři za „korupčníky“ celý národ, když celý národ musel uplácet? A tvrdili by, že za nehospodárnost socialistické ekonomiky mohli právě „korupčníci“? Tento jednoduchý příměr dokazuje, že problém není v lidech, ale v systému. Čím více státu, tím více korupce.

Korupce se může stát životní nutností

Každé rozhodnutí úředníků má svou stínovou cenu, která se odráží v korupci. Jak byrokracie zatěžuje svobodné jednání a podnikání lidí, stává se korupce nutností, jedinou šancí, jak si lidé mohou příslušné úřednické rozhodnutí zajistit.

Nelze proto korupci paušálně odsuzovat. Lidem, kteří uplácejí, často nic jiného nezbývá, stejně jako za socialismu bylo potřeba korupce i k pořízení kvalitního kusu masa. Všichni se smějeme historkám, kolikrát musí cestovatel v zemích bývalého Sovětského svazu platit za bumážky a za naprosto samozřejmé úkony. Málokdo už ale dokáže domyslet, že dennodenní korupce je způsobena obrovskou byrokratickou kontrolou. Nelze bojovat proti korupci, aniž by byla drasticky omezena úřednická moc.

Pokud se byrokracie rozmáhá, nutně se rozmáhá i korupce. Úplatky tak fakticky fungují jako jediná zbraň proti všemocným úředníkům. Lze říci, že vysoká míra korupce v některých zemích pouze odráží snahu podnikatelů zlepšit své podnikatelské prostředí, které úředníci ničí.

Vyšší tresty za korupci plýtvání neodstraní

Důsledkem povrchního uvažování o korupci je také tvrzení, že vyšší tresty za prokázanou korupci ve veřejném sektoru odstraní korupční chování a s ním spojené plýtvání penězi. To je chybný závěr ze dvou důvodů. Za prvé, jelikož úředník ve státním sektoru nemá žádné měřítko, jak posoudit efektivitu projektů, odrazení od korupčního jednání nemůže na neefektivitě nic změnit. Pokud například úředník ze strachu úplatek nepřijme a zadá zakázku jiné firmě, neznamená to, že vybral pro veřejnost lepší projekt. Jelikož se úředník neřídí porovnáním tržeb a nákladů jako podnikatelé na trhu, o přínosnosti projektů veřejnosti nemá žádnou představu. Tento problém je ve státním sektoru neodstranitelný a s tresty za korupci vůbec nesouvisí.

Za druhé, korumpovatelnost úředníků a politiků může mít různé formy. Politici vždy směřují státní výdaje tak, aby z nich profitovali buď znovuzvolením ve volbách (což jim přinese budoucí vysoké platy a osobní prestiž), anebo přímou odměnou na svůj účet nebo na účet své strany od korumpujícího jedince. Vyšší tresty za „viditelnou“ korupci povedou pouze k tomu, že politici a jejich úředníci namíří více státních výdajů přímo na voličské skupiny. Jinými slovy: například místo stavby nové dálnice, u níž je velký potenciál úplatků od stavebních firem, pošlou více peněz na podpory v nezaměstnanosti nebo platy státních zaměstnanců, čímž si zajistí hlasy těchto skupin v příštích volbách. Oficiálně o „korupci“ nepůjde, ale politik se nechá „koupit“, tedy uplatit jiným způsobem. Ač budou moralizátoři jásat, že nedošlo k „obálkové“ korupci, veřejné rozpočty budou zatíženy stejným způsobem a fakticky se nic nezmění.

Závěr

Čtenářům by nyní již měly být zřejmé tři hlavní ekonomické poznatky, které jsme v našem textu ukázali:

• Korupce je vzorec chování, který ve svobodné tržní ekonomice neexistuje.
• Korupci v ekonomice nevyhnutelně vyvolávají zásahy státní moci.
• Rozsah korupce je přímo úměrný míře státního přerozdělování.

Nezpochybňujeme, že mohou existovat úřední rozhodnutí, která nebyla ovlivněna korupcí. Úředník nám v tomto případě může připadat morálnější, bohužel však nelze říct, že rozhodl ekonomicky lépe. Státní úředník totiž nikdy nedokáže posoudit ekonomickou efektivnost svých rozhodnutí, protože nemá k dispozici měřítko zisku. Korupce je pro úředníka pouze únikovou cestou z ekonomické slepoty.

Výzvy, které se snaží upevňovat nekorupční morální zásady, můžeme považovat za chvályhodné pokusy o změnu. Samy o sobě však nemohou napravit téměř nic. Za prvé, vůbec neomezují příčinu korupce, kterou je státní přerozdělování jako takové. Za druhé, mylně si vykládají vztah mezi korupcí a efektivností. Zatímco protikorupční apely se tváří, že méně „zkorumpovaná“ společnost vede k úsporám a vyšší efektivnosti, skutečná příčinnost je zcela opačná – efektivní tržní konkurence (nenarušovaná státem) sama podporuje a vybírá nezkorumpované aktéry, kteří nekradou. Omezením korupce tedy nelze způsobit vyšší efektivnost. Naopak musíme nejprve umožnit efektivní tržní hospodářství, omezit stát, a teprve toto díky tlaku na efektivnost omezí korupci a rozkrádání.

Pokud někdo namítne, že nelze přece všechny státní funkce privatizovat, uvědomme si, že žijeme v obrovské míře státního přerozdělování na hraně socialismu: přes veřejné rozpočty protéká přes 40 procent produktu české ekonomiky. Prostor pro osekání státu je obrovský. Máme před sebou jasnou volbu. Buď chceme co nejméně korupce, a k tomu potřebujeme co nejmenší, řekněme desetinový stát. Anebo požadujeme hodně státních regulací a výdajů, a pak se musíme smířit s velkou mírou korupce. Žádná jiná možnost neexistuje.

Text vyšel v květnovém čísle Revue Politika