Jak šla koruna na trh

Arsen Lazarevič, Ekonomika, 21.12.2009

Mezi lety 1997 do 1999 se Českou republikou prohnala krize. Odhalila nám skutečnou tvář bank, které se musely potýkat s miliardami špatných úvěru. Když se k tomu přidal i spekulativní útok na korunu, bylo zle.

Osudným byl pro Českou republiku především rok 1997, kdy se kurz koruny konečně postavil na volný trh, a začal se tak střetávat s nabídkou a poptávkou.

Jen dodejme, že předchozích několik let považoval Václav Klaus za velmi úspěšné, protože českou měnu nebylo třeba ani jednou devalvovat:

„Ti, kteří si stále ještě nějakým způsobem idealizovali kvalitu sytému zděděného z dob komunismu, nás tlačili k devalvaci mnohem menší. Mezinárodní měnový fond naopak naší ekonomice důvěřoval méně než my sami a chtěl devalvaci koruny daleko větší. Jsem rád, že jsem nepodlehl a zvolil míru devalvace, jež umožnila, aby náš kurz beze změny vydržel více než šest let. Žádná jiná transformující se země neměla 75 měsíců nezměněný fixní kurz," podtrhl bývalý ministerský předseda Klaus.

Vzhůru na korunu!

Krize samotná se dle Robert Holmana začala projevovat pravděpodobně už v roce 1996, kdy se Česká republika nacházela na vrcholu hospodářského cyklu. Česká národní banka podle něj tehdy mylně zareagovala, když omezila přísun nového kapitálu zvyšováním povinných minimálních rezerv a úrokových sazeb.

Vše se však "naplno rozjelo" teprve v momentě, kdy byl kurz koruny převeden na volný trh a začali na ni útočit spekulanti. Názory na tento útok se velmi různí.

Tomáš Holub z Komerční banky si myslí, že za spekulativním atakem stál rostoucí deficit běžného účtu a politická nestabilita. Domnívám se, že to však nelze označit jako hlavní příčinu, protože nynější politická nestabilita k nějakému drastickému oslabovaní koruny rozhodně nepřispěla.

Jiní ekonomové zase viní spekulativní investory. Česká republika byla, podobně jako dnes, hozena do jednoho pytle s ekonomickými tygry. Když odstartoval jejich celosvětový pád, odnesli jsme to tedy i my. Pokud by byl tento názor pravdivý, lze přijmout za pravdivé i tvrzení Holmana, že kdyby Česká republika přešla na volný kurz koruny dříve, bylo by možné se krizi z roku 1997 vyhnout.

Další skupina především liberálních ekonomů je toho názoru, že se v podstatě není čemu divit. Koruna byla trvale nadhodnocená a její kurz nereálný. Peníze se totiž tiskly a ztrácely hodnotu. Dokládá to růst peněžního agregátu M2, který například v roce 2004 vzrostl o více jak 20 procent. Při takto vysokém růstu není možné udržet trvale stabilní kurz.

Ať už je pravda jakákoliv, centrální banka zareagovala na tento spekulativní útok opuštěním pevného kurzu společně se zvýšením sazeb na téměř 40 procent. Dvoutýdenní úrokové sazby v květnu roku 1997 pak dokonce přesahovaly 80 procent!

Na druhou stranu si je potřeba uvědomit, že to byla možná jediná možnost, jak zkrotit vysokou inflaci, která díky poklesu koruny vyskočila nad 10 procent. Nahrávala tomu i deregulace ekonomiky, již lze označit jako další významný inflační tlak.

V červenci roku 1997 došlo k nárůstu cen regulovaného nájemného o 50 procent a cen elektřiny a plynu o dalších 15 procent. Nejvýhodnější elektrická energie v současné 20-ti leté historii tak byla pravděpodobně v roce 1996. Dle údajů statistického úřadu si mohl „pan průměrný“ v roce 1996 za svoji mzdu koupit 9357 Kw.

Vysoké sazby měly devastující účinek na ekonomiku. Zatímco v minulosti se dařilo díky nízkým sazbám udržovat nerentabilní projekty při životě, v dalších letech vyplulo vše špatné na povrch. Banky, které se zdály rodinným stříbrem a v počátcích 90. let vykazovaly zisky, zničehonic připomínaly šumavské smrky napadené kůrovcem. 

Známý lékař Roman Šmucler vzpomíná, že mu tehdy banka navýšila úrokové sazby na závratných 208 % p.a. Toto období považuje za jedno z nejtěžších ve svém životě, protože musel pracovat dnem a nocí, aby si na splácení úvěrů vydělal.

Poučení

Lze si vzít z této krize poučení? Především to, že státní zásahy do bankovního sektoru jsou velmi nebezpečné a mohou vést k expanzi špatných úvěrů. Bankovní socialismus, jak mnozí u nás označují státní vlastnictví bank, se v delším horizontu ukázalo nejen jako značně ztrátové, ale mohlo položit celou Českou republiku na kolena. Taktéž jsme si mohli uvědomit, že fixní kurz či navázání na jinou měnu skutečně není receptem na bohatství, což ukazuje koneckonců i příklad pobalstkých zemí.

Foto: Profimedia.cz