Japonsko: doken kokka, dluhy a inflace

Michal Vodrážka, Ekonomika, 13.01.2010

Jan Traxler v článku postupně zmínil vyspělost japonské infrastruktury, stavebnictví a extrémní zadluženost státu. Tyto věci spolu přitom blízce souvisí, a podobně jako u nás je spojuje politika.

Článek Jana Traxlera najdete zde.

V Japonsku se pro tento fenomén používá označení doken kokka. Do češtiny by se dalo přeložit jako stavební stát, nebo stavebně-průmyslový komplex. Jde o formu korupce, kdy politická strana zajišťuje zakázky stavebním firmám, které ji pak na oplátku finančně podporují a pomáhají jí tak vyhrávat volby. Představte si takový větší Liberec, kde ODS a stavební společnost Syner spolupracují nepřetržitě ne patnáct, ale padesát let a mají přitom k dispozici roční rozpočet Pentagonu a možnost zadlužit se téměř bez omezení.

Bez legrace. Podle Gavana McCormacka, australského japanologa a autora knihy Marnost japonského blahobytu (The Emptiness of Japanese Affluence), byl v éře před Bushovými válkami japonský rozpočet na veřejné stavby vyšší (a to jak absolutně, tak i jako procento HDP) než tehdejší americké výdaje na zbrojení. Už tehdy přitom zadlužení ze stavebních projektů dosahovalo hodnot okolo osmi milionů jenů (80 000 USD) na každého Japonce.

Výsledky koluze politiků a stavařů v Japonsku jsou podobné jako v Liberci, jen o několik řádů větší. Konkrétně naddimenzované, reálně nevyužitelné a někdy úplně zbytečné projekty, doprovázené nejprve vyprázdněním a poté stoupajícím zadlužením státního rozpočtu. A přesně tak to v Japonsku fungovalo po více než padesát let nepřetržité vlády Liberálně demokratické strany. Byla postavena zbytečně velká nebo zcela nepotřebná letiště, dálnice, železnice, tunely, mosty, přehrady a umělé ostrovy a více než polovina celého (!) pobřeží souostroví byla nějakým způsobem vybetonována. Nezůstalo ale jen u infrastruktury, později přišly na řadu i průmyslové a zábavní projekty financované částečně z veřejných peněz.

To se samozřejmě podepsalo na struktuře ekonomiky. Během půlstoletí sektor veřejných staveb narostl do rozměrů nesrovnatelných s ostatními vyspělými státy. Na začátku tisíciletí byl třikrát větší než v USA, Británii nebo Německu, zaměstnával 7 milionů lidí (tedy 10 % všech zaměstnanců) a stál Japonsko okolo 350 miliard dolarů ročně, což představovalo 8 % tehdejšího HDP. A mimochodem – stavby dálnic jsou v Japonsku čtyřikrát dražší než v Německu. Nepřipomíná vám to něco?

Poštovní spořitelna to zaplatí

Kde se ale na všechno tohle braly peníze? Slovo braly je klíčové. Jak je známo, většina japonského deficitu byla a je (nedobrovolně) financována samotnými Japonci. Dělo se to prostřednictvím japonského poštovního spořicího systému, který nabízel hustou celostátní síť poboček a o něco lepší úroky než normální banky. Úspory většiny Japonců tedy byly ukládány právě na poště a tak se dostávaly pod kontrolu ministerstva financí, které je používalo buď k nákupu vládních dluhopisů, nebo přímo na investice do infrastruktury a jiných stavebních projektů. Samozřejmě především v regionech, kde Liberálně demokratická strana potřebovala zvýšit popularitu u voličů. Podobně jako s poštovními úsporami mohlo ministerstvo nakládat i s prostředky z veřejného důchodového pojištění. Úředníci ministerstev, která peníze na projekty přidělovala a kontrolovala, pak mohli počítat s tím, že po konci kariéry ve státní sféře „sestoupí z nebe“ (amukadari) na dobře placenou pozici právě v některé ze stavebních firem. Na tomto systému nic nezměnila ani takzvaná Koizumiho reforma poštovního spoření. Ten z ní sice udělal hlavní téma voleb v roce 2005, ale reformní zákon si napsali sami úředníci ministerstva financí, kteří se samozřejmě rozhodovacích pravomocí k nakládání s prostředky z poštovních účtů nezbavili.

Dluhy rostou od ropného šoku

Počátky narustajícího státního zadlužení lze hledat v ambiciózních plánech premiéra Tanaky z konce sedmdesátých let. Těm navíc předcházel přechod ke keynesiánským metodám podpory efektivní poptávky po ropném šoku, který exportně orientovanou japonskou ekonomiku citelně zasáhl. Státní dluh činil ještě v roce 1974 pouhých 9,7 % HDP, ale od té doby začal rychle stoupat.

Graf I.: Japonsko - celkový dluh (tyrkysová), vládní dluh (černá) a privátní dluh (tmavě modrá) v procentech HDP od roku 1964 do roku 2008

Zdroj: Bank of Japan

Graf II.: Procentuální poměr stáního dluhu k výši HDP v jednotlivých zemích

Zdroj: http://www.forexblog.org/

Větší graf najdete zde.

Jak je vidět z grafů, na začátku devadesátých let už dluh představoval pořádných 60 % HDP (zhruba dvojnásobek současného dluhu ČR). Všimněte si také masivního zadlužení japonských korporací (graf č. 1, tmavě modrá).

A jak je to v Japonsku s inflací? Je dobré si uvědomit, že japonská centrální banka je méně nezávislá, než je ve vyspělých ekonomikách běžné, a je v každém případě slabší než ministerstvo financí. A pro ministerstvo financí je klíčové udržet ekonomiku když už ne v růstu, tak alespoň stabilní. Když se například banka snažila po letech politiky nulové úrokové míry úrokovou míru v roce 2006 lehce zvýšit o čtvrt procentního bodu na 0,5 %, ministerstvo financí v obavách o osud tehdejšího mírného ekonomického růstu zařídilo změnu v metodice výpočtu inflace. Tím byla inflace úředně snížena z původních 0,6 % na 0,2 % a zvýšení úrokové míry bylo úspěšně zabráněno. Ministerstvo financí přitom zasáhlo několik cílů jednou ranou. Vedle oslabení jenu, které pomohlo japonským exportérům, zároveň zabránilo zvyšování nákladů na splácení státních dluhopisů.

Foto: Profimedia.cz