Jsme v dluhové pasti?
Vladimír Bezděk, Ekonomika, 06.12.2007
Riziky souvisejícími s půjčkami jsou ohroženy zejména domácnosti s nižšími příjmy, které pravděpodobně nemají příliš finančních rezerv. Potvrzují to i statistiky exekutorů. Co to znamená pro finanční poradce?
Do online poradny Finmag přišel zajímavý dotaz k problematice zadlužování domácností v Česku. Proč před zadlužováním všichni varují, když v jiných, lidnatostí srovnatelných zemích, mají lidé i sedmdesátkrát větší dluhy než u nás?Dnes a denně slýcháme, jak roste objem zadlužení domácností – ke konci loňského roku to bylo 576 mld. Kč. Na konci září roku 2007 šlo již o skoro 662 mld. korun. Na druhé straně platí, že v porovnání s vyspělými zeměmi jsou české domácnosti zadluženy několikrát méně. Je nebo není tedy zadlužení domácností a jeho dynamika problémem?
Pojďme se podívat na danou oblast trošku podrobněji. Ještě předtím však případnému zvídavému čtenáři, toužícímu investovat dlouhé a nudné zimní večery do sebevzdělávání u odborné literatury, poraďme, kde se nechat inspirovat. Doporučuji Zprávu o finanční stabilitě z dílny ČNB.
Ta poslední vyšla letos v červnu a shrnuje situaci za rok 2006. Toto doporučení má, přiznávám, i osobní rovinu – před nástupem do společnosti AEGON jsem více než devět let pracoval v ČNB a poslední rok a půl jsem měl na starosti mj. i analýzu finanční stability (a tedy i zpracování Zprávy za rok 2005). Doporučuji tedy „prověřené zboží“.
Úvodem je třeba poznamenat, že na skutečně srovnatelné bázi nejsou zahraniční domácnosti zadluženější v řádu desetinásobků oproti domácnostem českým. Nelze přímo poměřovat hodnotu dluhu domácností třeba anglických (resp. librový ekvivalent v Kč) s hodnotou dluhu domácností českých.
Poměr je zkreslen jednak nižší kupní silou české koruny vůči libře (euru, dolaru) – makroekonomové používají běžně koeficient ERDI (exchange rate deviation index), popřípadě pracují s hodnotami vyjádřenými nikoliv běžným směnným kurzem, ale konceptem tzv. parity kupní síly (purchase power parity).
Druhou obtíží takového srovnání je, že nenajdeme ekonomiku o navlas stejné velikosti (a věkové struktuře) populace.
Přesnější je proto vyjádřit zadlužení domácností nikoliv absolutně (x miliard Kč nebo eur), ale relativně – například ve vztahu k HDP dané ekonomiky. Tento způsob měření překonává do značné míry oba výše nastíněné problémy. Nicméně i tak platí, že míra zadlužení českých domácností, navzdory rychlému růstu, je stále zhruba třetinová oproti průměru EU-15 (20% HDP vs cca 60% HDP).
Podobně jako dochází ke konvergenci mezi ekonomickou úrovní ČR a vyspělé Evropy (EU-15), mají tendenci konvergovat v čase i úrovně zadlužení obyvatelstva.
Domácnosti v nových členských zemích EU se tudíž zadlužují podstatně rychleji než je tomu ve starých členských státech. To je dokumentováno prvním grafem v pravém sloupci (kliknutím graf zvětšíte).
Česká republika je zhruba uprostřed pelotonu nových členských zemí. Ve všech případech přitom platí, že domácnosti se zadlužují zejména v souvislosti s řešením bydlení.
Ani úvěry na bydlení samozřejmě nemusí být pro jejich příjemce (i věřitele) zcela bezpečné – máme již (naštěstí zatím pouze ze zahraničí) dost zkušeností s cenovými bublinami na trzích s nemovitostmi, po jejichž „propíchnutí“ se ukázalo, že reálná hodnota zástavy (byt/dům) je mnohem nižší než se předpokládalo a nemusí dostačovat ani na zajištění celého úvěru v případě potíží se splácením. A to nemluvím o problematice úvěrů bez adekvátního zajištění – tzv. sub-prime hypoték, díky jejichž krizi zaznamenáváme letos již podruhé otřes na světových kapitálových trzích.
Ani jedna z těchto situací nesedí na stávající podmínky v ČR. Sub-prime hypotéky se v Česku prakticky neposkytují. Ohledně vývoje cen nemovitostí sice panují určité pochyby (lokálního charakteru), zda jde o „fundamentálně“ udržitelné úrovně.
Nicméně průměrné LTV (loan-to-value ratio) u české hypotéky dosahuje cca 55 %. To znamená, že i kdyby klesla hodnota nemovitosti o 45%, stále ještě plně pokryje výši průměrné hypotéky.
Můžeme tedy konstatovat, že rychlý růst úvěrů, který v posledních letech u domácností v Česku pozorujeme (30 a více procent p.a.), patrně nepředstavuje makroekonomický problém. Mikroekonomicky, resp. pro určitou část domácností, však vyhráno určitě není.
Druhý graf v pravém sloupci ukazuje výši nových vkladů a půjček a také splátky předchozích půjček jako procento z hrubého peněžního příjmu jednotlivých decilů českých domácností v roce 2005 – od domácností s nejnižšími příjmy (1. decil) po domácnosti s nejvyššími příjmy (10. decil). Z grafu je patrné, že u nízkopříjmových domácností (zejména 1. a 3. decil) nově přijaté půjčky převyšují vytvořené vklady.
Jinými slovy, potenciálními riziky souvisejícími s půjčkami jsou ohroženy zejména ty domácnosti, které pravděpodobně nemají příliš finančních rezerv, ze kterých by mohly případné finanční tlaky operativně pokrýt. Že nejde zcela o plané konstatování dokládá i v čase rostoucí počet exekučních řízení – viz poslední graf.
Jaký si tedy finanční poradce může z celé situace vyvodit závěr? Podobně jako u ohně, tak i u úvěrů platí teze o dobrém pomocníkovi, avšak zlém pánovi. Kvalitní finanční poradce, na základě solidní analýzy finanční perspektivy a potřeb daného klienta/domácnosti, by měl zajistit, aby se z užitečného pomocníka nestal zlý pán.
Autor je generální ředitel AEGON Česká republika
Napište autorovi
Další články Vladimíra Bezděka
Ptejte se v naší poradně
