Jsou Češi opravdu chudí?
Martin Moravec, Ekonomika, 31.08.2010
Jsou na tom Češi skutečně tak špatně, jak se tváří? Dovolil bych si pochybovat. Materiální chudoba se u nás stala chorobou vzácnou asi jako černé neštovice. Mnohem více než na těle jsme bohužel chudí na duchu - poraženečtí, rovnostářští a závistiví.
Nedávno jsem vedl zajímavou debatu pod jistým článkem o spoření. Zvrtla se, jak už to tak bývá, poněkud mimo původní téma. Příspěvky, z nichž se odvinula, říkaly třeba „z čeho mají dnešní lidé tvořit úspory, když žijí od výplaty k výplatě“ či „život většiny lidí tu nestojí ekonomicky za nic“. Opravdu jsme na tom tak špatně?
Jak to vidí statistici
OSN má pro definici chudoby jednoduchý ukazatel. Chudý je ten, jehož příjem je nižší než 1,25 USD na den. Nějakých 756 Kč na osobu měsíčně. Životní a existenční minima našeho sociálního systému jsou nastavena výrazně výš. Podle OSN u nás tedy žádní chudí nejsou.
Podle statistiků z Eurostatu (poslední data jsou za r. 2008) si také nevedeme zle. Zatímco průměrné procento obyvatelstva ohroženého chudobou je v EU kolem 20 %, Česká republika je s pouhými 9 % a klesající tendencí premiantem unie. Kam se hrabe Německo se svými 15,2 % a spíše opačným trendem.
Když se podívám kolem sebe, musím dát statistikům za pravdu. Nepotkávám lidi v otrhaných šatech, auta na parkovištích vypadají do jednoho pojízdná, obytné domy těsně před rozpadem jsou čím dál větší raritou, zatímco renovované nebo nově postavené jsou na každém kroku. Na parkovištích obchoďáků se neustále míhají davy lidí s naplněnými nákupními košíky. Takhle přece chudoba nevypadá.
Národ slonů
Odkud tedy pramení přesvědčení lidí o tom, že většina z nich je chudá, ačkoli objektivně jich je tady nejméně široko daleko? Musím dát za pravdu závěrům pana Ladislava Holého. Jeho v tomto směru velmi výstižné dílo zde nedávno recenzoval Michal Kašpárek. Náš „dnešní člověk“ se přesně v souladu s ním chová rovnostářsky. Má falešný pocit vítězství nad systémem a přitom dupe jako vzdorovitý slon ve vlastním porcelánu. V afektu si rozšlape všechny hrnečky a pak se strašně diví, že zbyly jen střepy.
Hospodaření od výplaty k výplatě je formou takového sebezničujícího vzdoru proti všem, kteří se liší. Jen naprosté minimum lidí skutečně nemůže vytvořit přebytkový domácí rozpočet, ze kterého by se dal po krůčcích vybudovat majetek. Jenže taková snaha by byla odbočením z masy v podstatě spokojených lidí, kverulujících na cokoli a kohokoli, kdo může za současnou „mizérii“. Touha vybočit z masy a stát se kapitalistou (rozuměj majitelem kapitálu) za cenu materiálního odříkání a intelektuálního nasazení se u nás nějak stále nenosí.
Před časem se mi vrátil kolega z několikatýdenní dovolené, při níž procestoval Thajsko. Z jeho vyprávění mě ani tak nezaujal popis přírodních krás. Ty jsou celkem známé a očekávané. Zaujalo mě barvité líčení úžasné činorodosti a podnikavosti tamějších obyvatel, kteří jsou schopni zařídit a sehnat snad vše, co jen komu na očích uvidí. Samozřejmě za přiměřenou odměnu. Když si vzpomenu na problémy, jaké tady řeším pokaždé, když je třeba, aby někdo udělal řádně a včas svou práci, mrzí mě, že nejsme tak trochu v Thajsku. Člověk aby všechny ke všemu popoháněl. A když už se přece jen podaří, běda kdyby bylo třeba dílo reklamovat. Občas mi připadá, že se z toho zblázním.
Kdo chce kam...
Chudoba oněch „dnešních lidí“ není v jejich peněženkách. Proto ji nelze léčit ekonomikou. Je jen a pouze v jejich hlavách. Vyhrává ten, kdo dokáže využít příležitosti, jichž je všude kolem dostatek. Jen otevřít zaslepené oči. Pokud je náš dnešní člověk chudý, pak jen proto, že se tak sám cítí. V nedávném rozhovoru pro týdeník Profit to výstižně shrnul Tomáš Sedláček: „Jsme nejbohatší generace, která kdy žila, a přesto je nám to málo.“ Kéž bychom byli trochu víc Thajci.
