Kde budete pracovat v pětasedmdesáti?

Pavel Kohout, Ekonomika, 11.08.2010

Lidský věk se neustále prodlužuje. Zároveň klesá porodnost, alespoň v evropských státech. Výjimky jsou nepočetné: Albánie, Turecko... Výsledek je zřejmý. Prakticky každá reforma penzijního systému musí nutně počítat s prodlužováním penzijního věku.

Když je řeč o důchodových systémech, je v první řadě třeba si uvědomit jednu věc: průběžný státem spravovaný systém je historická novinka druhé poloviny 20. století. Dřívější staletí žádné penzijní systémy nepotřebovala. Nebylo totiž dost osob v důchodovém věku.

Středověk se o důchodce nestaral. Nemusel

První úmrtností tabulky z roku 1662 vycházejí ze statistik narození a úmrtí v Londýně během let 1604 až 1661. Stručně řečeno: asi byste tehdy nechtěli žít. Během jediného zářijového týdne roku 1665 matriky zaznamenaly 7 165 úmrtí na mor.

Z celkového počtu 229 250 zemřelých zaznamenaných během let 1604-1624 bylo 36 procent dětí ve věku do šesti let. Příčiny smrti zahrnovaly kromě moru například červy, kousnutí vzteklým psem, vředy, strumu, lepru, píštěle, prasečí neštovice, francouzské neštovice (syfilis) a jiné lahůdky.

Kritikové, kteří hartusí na dnešní civilizační choroby, nemají pravdu. Rakovina byla dříve méně častá jen proto, že se jí lidé většinou nestihli dožít. Obyvatel Londýna měl při narození jen čtyřiašedesátiprocentní pravděpodobnost, že se dožije šesti let, pětadvacetiprocentní pravděpodobnost, že se dočká 26 let, a pouze desetina lidí se dožila požehnaného věku 46 let. Dnešního důchodového věku by se dožilo jen asi 3 až 6 procent všech narozených, podle toho, jaký věk bychom považovali za důchodový... Naše dnešní trable s penzijními reformami by tehdy byly považovány za historku z rodu Gulliverových cest.

O pár set let později, začátkem 20. století, uvádějí anglické úmrtnostní tabulky, že věku šesti let se dožije více než 80 procent dětí. Pokrok! Dvacáté šesté narozeniny mohlo oslavit více než 72 procent lidí. Přes 60 procent lidí se dožilo 46 let a potenciálních důchodců zvolna přibývalo: bezmála každý druhý se tehdy dožil 57 let.

Přichází éra starců

První univerzální penzijní systém založil německý kancléř Otto von Bismarck v roce 1889. Šlo o pojistný, plně kapitálově krytý systém - tedy zcela odlišný od průběžného systému, který známe dnes. Penzijního věku, který byl stanoven na 70 let, se tehdy dožil relativně málokdo. Nicméně skutečnost, že Bismarck považoval jeho založení za důležité, svědčí o tom, že koncem 19. století již měl problém sociálního zabezpečení ve stáří svoji politikou váhu.

Obraťme několik listů historie. Naděje dožití u českých mužů činila v roce 1993 67,6 roku; v roce 2008 to bylo již 74 let. U žen to bylo 75,4, respektive 80 let. Nejde o žádnou českou specialitu, průměrná doba dožití se prodlužuje ve většině zemí světa. Zároveň je obvyklé, že většina států valorizuje výši starobních důchodů podle inflace. Valorizace penzijního věku podle doby dožití byla donedávna neslýchaná. Dokonce ještě v roce 1983 snížil francouzský prezident Mitterrand penzijní věk ze 65 let na 60.

Nicméně demografická nutnost vedla většinu západních vlád (s významnou výjimkou Francie) ke zvyšování penzijního věku. Například normální penzijní věk v USA je nyní 66 let, o rok více než před deseti lety. Podle plánu má být zvyšován o dva měsíce každý rok, počínaje rokem 2017. Zvyšování se má zastavit na 67 letech v roce 2022. Někteří experti jsou toho názoru, že by se měl zvyšovat i nadále. Aby byla zachována průměrná doba pobírání důchodu, jaká byla v době založení amerického průběžného systému (v roce 1940), museli by Američané chodit do penze v 73 letech. To je nepravděpodobné. Vážně se ovšem objevují návrhy prodloužit penzijní věk na 70 let. Jako za Bismarcka.

Tři důchodové oříšky

Tím se dostáváme ke třem otázkám: Nezabírají důchodci pracovní místa mladším? Jak to, že by starší lidé měli pracovat, když máme vysokou nezaměstnanost? A co pracovní schopnosti starších lidí?

Odpověď na první z nich je jednoduchá. Vysoká míra ekonomické aktivity starších lidí je jednoznačně ekonomicky přínosná. Pracující, který si v 65 letech vydělá dejme tomu dvacet tisíc čistého, spotřebuje více zboží a služeb než důchodce stejného věku, který měsíčně bere osmitisícový důchod. Tím pochopitelně přispívá k síle a výkonnosti ekonomiky včetně zaměstnanosti.

Falešná představa, že důchodci „překážejí“, je způsobena klamem takzvaného fixního objemu práce. Jde o laickou představu, že v hospodářství existuje konstantní objem práce, o kterou se pracující musí podělit. Jde o důsledek uvažování „v malém“. Když si představíme, dejme tomu, statek s polnostmi a stájemi, skutečně dojdeme k závěru, že práce je zde k dispozici jen pro určitý maximální počet podomků a děveček. Ovšem národní hospodářství není selská usedlost, s mírou ekonomické aktivity roste agregátní poptávka a s ní i nabídka - a tedy i množství práce, která je potřeba.

Lidé jsou příliš drazí

Další otázka je komplikovanější. Míra nezaměstnanosti je ve většině západních zemí vysoká a Česko není výjimkou. Zde je nutné se ptát: proč? Když pomineme dočasný vliv hospodářské recese (který ostatně v Evropě končí), vidíme jeden mohutný trend. Ještě počátkem sedmdesátých let byla nezaměstnanost v západní Evropě nízká - Francie, Německo, Itálie mívaly nezaměstnanost kolem dvou tří procent. Co podstatného se změnilo, že koncem sedmdesátých let míra nezaměstnanosti prudce vzrostla na úroveň kolem 7 až 10 procent, kde tvrdošíjně setrvává doposud?

Při vyloučení všech nemožných důvodů nám zbude správné řešení, i když vypadá nepravděpodobně: tímto důvodem je relativní nárůst ceny práce. Od roku 1970 byly ve většině zemí postupně zvyšovány daně a odvody z mezd. Naopak, vlády ve snaze podpořit ekonomiku postupně zrychlovaly odpisy z nákladů na stroje a automatizaci. Docházelo k nahrazování práce kapitálem, technika a automatizace začala být používána i namístech, kde neměla velký smysl a kde by použití „živé“ pracovní síly bylo efektivnější a vedlo by k větší kvalitě výroby či služeb. Příkladem mohou být snahy o zavádění samoobslužných pokladen v supermarketech.

Snížení daňové a odvodové zátěže práce by mohlo alespoň mírně přispět ke zvýšení zaměstnanosti. To je také důvod, proč druhá Bezděkova komise navrhla snížit odvodovou zátěž z mezd výměnou za zvýšení dolní sazby DPH. Ačkoli značná část veřejnosti s tímto návrhem nesouhlasí, šlo by o dobrý obchod. Daň z přidané hodnoty je nejstabilnějším zdrojem příjmů pro státní rozpočet. Zlevnění práce je nejlepší stimul pro hospodářský růst a zaměstnanost.

Zedníkem v sedmdesáti?

Nejzapeklitější otázkou je ta třetí: jak mají na stará kolena pracovat zedníci, kuchařky, lesní a zemědělští dělníci, skladníci, stěhováci, zkrátka řada fyzicky náročných profesí? Snadná a stručná odpověď zní - obtížně. Bohužel není příliš užitečná. Prodlužující se lidský věk není doprovázen adekvátním zlepšením zdravotního stavu. Příroda se zkrátka nedá ošidit. Slábnoucí svaly, bolavé klouby, zhoršující se zrak, toto vše jsou limitující faktory, které teoreticky snadné posouvání důchodového věku komplikují.

Jak se ekonomika vypořádá s nadbytkem stárnoucích pracovníků, zatím nevíme. Nicméně hospodářství je pružný systém. Kolem roku 2040 bude velký nedostatek třicátníků - na rozdíl ode dneška bude mít šedesátník na pracovním trhu velmi slušné šance.

A mimochodem, možná by stálo za to prostudovat ekonomickou historii: co dělali šedesátníci za Bismarcka?

Autor je ředitelem pro strategii Partners

Psáno pro MF Dnes

Foto: profimedia.cz