Kde dělají soudruzi z EU chybu?
Ondřej Krutílek, Ekonomika, 19.11.2010
Říjnový summit EU oprávněně vzbudil pozornost kvůli snahám po necelém roce platnosti revidovat Lisabonskou smlouvu. Jde o závažné téma. Nemělo by se však přehlížet, že o úroveň níže – na poli směrnic, nařízení a dalších tzv. sekundárněprávních norem – probíhají obdobné procesy naprosto standardně. Nevzbuzují emoce, o to více ale ovlivňují náš každodenní život.
Evropský integrační proces není dlouhodobě v úzkých pouze proto, že pár nenechavců z řad klíčových členských států nabylo v různých fázích vývoje přesvědčení, že „vyladění“ základního smluvního rámce integraci povznese na kvalitativně vyšší úroveň. Stejně tak (ne-li více) jsou vinni všichni ti, již v rámci Komise, Evropského parlamentu a Rady ministrů onoho rámce dennodenně využívají coby projímadla.
Ochrana spotřebitele, zelená ekonomika a další floskule
Následné legislativní průjmy jsou charakteristické snahou dostat se na kobylku evropským „občanům“, kteří EU tu více, tu méně ostentativně ignorují, a/nebo tužbou mocných držet prst na tepu doby. Pak nepřekvapí, proč se v Unii donekonečna skloňují slova jako „ochrana spotřebitele“, „zelená ekonomika“, „sociálně tržní ekologické hospodářství“, „občanský rozměr“ ap.
Problémem samozřejmě není samo zacílení politiky, může být legitimní. Rozporuplné je spíše to, že unijní politika nezrcadlí předchozí zdravý a z definice časově náročnější ideový střet o to, které z navrhovaných řešení bude (z pohledu těch, kteří rozhodují) nejlepší. Namísto toho jsou stavěny na piedestal často účelově dezinterpretované výsledky průzkumů Eurobarometer. EU je považuje za modlu. S nimi za zády sice může vystupovat „akceschopněji“ (rozuměj rychleji), trpí ale kvalita jejích výstupů, ponejvíce závazných legislativních norem (z nezávazných textů si už dávno všichni beztak dělají dobrý den).
Zapomeňte na principy
Učebnicovým příkladem je reakce EU na proběhnuvší finanční krizi. Komise bez ohledu na různé, nezřídka zcela protichůdné interpretace toho, co ji vlastně způsobilo, jednoznačně identifikovala slabá místa unijní legislativy a buď navrhla zcela nové normy (regulace hedgeových fondů, ratingových agentur, nová dohledová finanční architektura), nebo revize těch stávajících (směrnice o kapitálové přiměřenosti). Celý proces běžel a běží navzdory formálním požadavkům, které si na sebe Komise/EU dříve ušila. Zapomeňte na principy subsidiarity, proporcionality, veřejné konzultace a zevrubná hodnocení dopadu nových předpisů na rozpočet, podnikatele nebo (tam, kde je to relevantní) životní prostředí. Nic z toho se nebere vážně, a pokud ano, pak rozhodně není důležitý obsah. K tomu si přidejte standardní klauzuli, jež nezřídka počítá s revizí normy třeba už po roce, co se začala reálně uplatňovat, a máte základní parametry systému, jejž nelze pojmenovat jinak než přiléhavým lidovým „samožer“.
Zatím ještě nikdo nepřišel na to, jak s takto pojatým (ne)vládnutím efektivně bojovat nebo jej – lépe řečeno – znovu dostat do normálních kolejí. Žádný z dosavadních pokusů nepřekročil stín vágního konceptu „lepší regulace“, pod nímž si lze podle potřeby představit cokoli, nebo posílení Evropského parlamentu (aby rozhodování bylo „blíže lidem“).
Vlastně existují dvě triviální možnosti: smířit se s tím, nebo se pokusit proti tomu bojovat (s těmi, kteří ještě neotupěli a neztratili zdravý rozum). Samozřejmě za předpokladu, že nebudeme spolu s rostoucí skupinou euroskeptiků doufat, že se to celé v dohledné době přece musí zhroutit.
Text vyšel v listopadovém čísle Revue Politka.
Foto: profimedia.cz
