Paul Krugman: Když vyhrávají zombie
Paul Krugman, Ekonomika, 10.01.2011
Kdyby se měli historici ohlédnout zpět do let 2008 až 2010 a říci, který fenomén této doby je nejvíce zaskočil, předpokládám, že jejich odpověď by zněla: prapodivný triumf pomýlených idejí. Zastánci teorie volného trhu se mýlili ve všem. Navzdory tomu však i nadále ovládají politickou scénu, a to mnohem silněji než kdy jindy.
Jak se to mohlo stát? Máme snad, poté co banky ztratily kontrolu a srazily ekonomiku na kolena, souhlasit s Ronem Paulem, který prohlásil: „Nemyslím, že bychom potřebovali regulace,“ a přitom se o něm hovoří jako žhavém kandidátovi na post klíčového dozorovatele Fedu v komisi Sněmovny reprezentantů? Nebo snad máme na základě zkušeností s Clintonovou a Bushovou administrativou, kdy jeden nejprve daně zvýšil a vládl ve znamení růstu, aby následně ten druhý daně snížil a čelil slabému růstu ještě před vypuknutím samotné krize, skončit u oboustranné dohody o dalším snižování daní?
Pravice by reagovala slovy, že ekonomické lapsusy Obamovy administrativy svědčí o tom, že politika oslabené vlády prostě nefunguje. Jenže ihned by mohla následovat další otázka, čím vlastně může nefunkční kabinet vládnout?
Faktem je, že Obamova pobídka, totiž bezmála čtyřicetiprocentní snížení daní, byla příliš vzdálena tomu, aby mohla nějak zásadně zvrátit vývoj ekonomiky. A to není jen výsledek zpětného hodnocení. Mnoho ekonomů, mně nevyjímaje, již od začátku varovalo, že Obamův plán je chybný. Vládní rozhodnutí omezit investice do majetku a služeb, které vedlo k ještě razantnějšímu zpomalení růstu než za Bushovy éry, totiž jen stěží obstojí vůči zásadám keynesiánské ekonomiky.
Pro Obamu je tudíž čím dál obtížnější čelit skepticismu z řad kongresmanů. Ale i kdyby byl oprávněný, jenom by to potvrzovalo prohlubující se úpadek smýšlení o naší vlastní politice.
Je však třeba poznamenat, že ne všechny výhrady pravice vůči Obamově ekonomice byly neopodstatněné. Dva roky jsme byli varováni, že vládní půjčky vyženou úrokové sazby do astronomické výše; v reálu sice ceny kolísaly podle pozitivního, nebo negativního vývoje daného období, avšak dlouhodobě zůstávaly na historických minimech. Dva roky jsme byli varování, že čelíme inflaci, ba dokonce hyperinflaci; místo toho však pokračoval trend deflace, která se – nepočítáme-li ceny potravin a energie – prohloubila na padesátileté minimum.
Fatální omyl
Zastánci teorie volného trhu mylně vyhodnotili situaci jak v zahraničí, tak ve Spojených Státech a v řadě případů na to doplatili. „Irsko je zářným příkladem toho, jak mají vypadat úspěšná politická rozhodnutí na poli ekonomiky,“ nechal se slyšet George Osborne v roce 2006. No vida! Navzdory tomu je dnes pan Osborne předním britským ekonomem.
Ze své nové pozice může přihlížet zavádění opatření, které politici přijali poté, co irská bublina splaskla. A aby toho nebylo málo, konzervativci na obou březích Atlantiku strávili v uplynulém roce příliš mnoho času oslavováním irských úsporných opatření, které měly vyústit v senzační úspěch.„Irský přístup k věci zafungoval v letech 1987-1989 a funguje dodnes,“ tvrdil Alan Reynolds z Institutu Cato loni v červnu. A ejhle!
Nicméně podobná selhání by sama o sobě nebyla ničím fatálním. Vypůjčme si ale titul knihy australského ekonoma Johna Quiggina; dogmata, která měla nastalá krize zbořit, přetrvala a my jsme se tak dostali - vážněji než kdy dříve – do područí „zombie ekonomiky“. Proč?
Jedním z klíčů k odpovědi je fakt, že ti lidé, kteří původně měli myšlenky zombie likvidovat, se naopak pokusili s nimi ztotožnit. A to je případ prezidenta a mnohých dalších.
Když se demokrat snaží být republikánem
Lidé mají tendenci zapomínat, že Ronald Reagan často podléhal svému vlastnímu politickému přesvědčení, a to až do té míry, že byl nucen uzákonit několikanásobné zvýšení daní. Avšak nikdy ve svém přesvědčení nezakolísal, vždy si stál za svou pravdou a nikdy by nepřipustil, že má pravdu opozice.
Prezident Obama naopak usiloval o překonání pomyslné propasti tím, že si vypůjčí taktiku pravého křídla. Blahořečil Reagana za jeho podněcování amerického dynamismu (Kdy jste naposledy slyšeli, že by republikán vzýval Roosvelta?), přivlastnil si republikánskou rétoriku, totiž že vláda stojící tváří v tvář recesi musí nutně utahovat vlastní opasky a oháněl se symbolickým zmrazováním platů státních zaměstnanců.
Nic z toho však nezabránilo pravici, aby jej označila za socialistu. Zároveň tak došlo k podnícení antipatií, které mohou ještě hodně uškodit. Právě teď Obama oslavuje snižování daní jakožto jedinečný stimul pro ekonomiku. V tu stejnou chvíli však republikáni začínají jednat o možném využití vzniklých úspor, čímž by se zhatil jakýkoliv pozitivní efekt tohoto kroku. A jak jim bude moci Obama efektivně oponovat, když sám přijal za vlastní jejich rétoriku „utahování opasků“?
Ano, politika je umění využívat možností, které se naskýtají. Všichni chápeme, že je nutné občas jednat i s nepřáteli. Avšak jedna věc je hájení a prosazování vlastních zájmů a jiná věc je vědomé otevírání dveří myšlenkám zombie. Pokud to uděláte, zombie sežerou váš mozek - a s velkou pravděpodobností i vaši ekonomiku.
Paul Krugman je americký ekonom a spisovatel, držitel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 2008.
Článek byl publikován v The New York Times
Do češtiny přeložil Jakub Zeman
Foto: profimedia.cz
