Kořen krize je v ústavě

PRÁVNÍ STÁT jako předmět spoluvlastnictví občanů (a nikoli jako kořist politických stran). Nemám ambice ani chuť zakládat žádnou novou mesiášs...

PRÁVNÍ STÁT jako předmět spoluvlastnictví občanů (a nikoli jako kořist politických stran). Nemám ambice ani chuť zakládat žádnou novou mesiášskou filozofii či ideologii, ani napravovat či vylepšovat stávající politický systém – neboť ten je neopravitelný, procedurálně zastaralý a odsouzený k nevyhnutnému - leč příliš pomalému - a tím i nákladnému zániku. A to nejen v naší zemi. Mám v úmyslu iniciovat, případně i materiálně napomoci založit: „Univerzální projekt konsenzuální správy sdíleného vlastnictví (majetku)“. Výkon spoluvlastnických práv (hospodaření se společnou věcí) je u malých či přirozeně vzniklých skupin (např. spoludědicové) relativně jednoduchý a přehledný (byť často nikoli bezkonfliktní), protože se mohou a musejí mezi sebou domluvit nemnozí jednotlivci a dosažení konsenzu hlasováním či dohodou, případně rozhodnutím soudu, je relativně snadné, stejně jako je poměrně snadné vyhodnocení následných ekonomických dopadů takto přijatého rozhodnutí. U větších celků – tzv. právnických osob - je situace pochopitelně tím složitější, čím větším počtem fyzických osob je tato tvořena a čím větší je frekvence a závažnost (cena) rozhodování v této právnické osobě; (nelze svolávat hlasování všech členů i několikrát za den). Hlavní problém je tudíž informačně-technologický. V malých společenstvích, např. rodinách, se problémy řeší osobně nebo prostřednictvím zástupce či zmocněnce (advokát při rozvodu, dědictví, při kupní smlouvě apod.). Vztah mezi zmocněncem a zmocnitelem je jasný a přímočarý a i zákonem dostatečně upravený. Jinak je tomu u množiny zmocnitelů (např. občanů) a množiny jejich zmocněnců – (poslanců). Proto je nutno tento dosud zcela nepřehledný svazek a nepřehlednou spleť zájmových vazeb mezi oběma množinami nahradit s pomocí software (podobného bankovnímu) tak, aby i každá individuální a časově vymezená oboustranná vazba mezi voličem a jím zmocněným zmocněncem byla dohledatelná a její výsledky vyčíslitelné a podle různých účelných třídících hledisek kumulovatelné a porovnatelné. Ve výsledné fázi to vypadá tak, že občan si vybere z rejstříku akreditovaných zmocněnců (politiků) několik jemu blízkých, převede jim ze svého „účtu důvěry“ hodnotu +1 (nebo naopak hodnotu -1 či 0) - tj. aritmetický výraz hlasování „pro“, „proti“ a „zdržel se“. To může učinit kdykoliv průběžně vůči kterémukoliv registrovanému politikovi – bez ohledu na nějaké „volební období“ – které tím pádem zanikne a stane se obdobím průběžným a trvalým. Software pohlídá nárůst či úbytek na „kontě důvěry“ jednotlivých politiků a permanentně bude aktualizovat jejich pořadí. Prvních 200 se dostane do parlamentu a každý z nich se tam udrží jen tak dlouho, dokud stav jeho konta neklesne pod úroveň posledního (dvoustého) v pořadí a nebude nahrazen tím politikem z registru, který dosáhne lepšího výsledku. Každé hlasování parlamentu bude označeno číslem „veřejné zakázky“, před hlasováním ekonomicky vyhodnocené nezávislým ústavním orgánem a tímtéž orgánem nadále sledované až do jejího „umoření“. Zisk či naopak ztráta z každého jednotlivého rozhodnutí politiků se průběžně zaúčtuje nejen příslušným hlasujícím politikům v závislosti na jejich pozitivním či negativním postoji, ale zejména alikvotně i jejich konkrétním zmocnitelům (voličům), kteří tak budou zodpovědněji sledovat, koho kdy zmocnili, neboť jestliže se dostanou „do mínusu“ budou (podobně jako v hokeji) vyloučeni ze hry na tak dlouho, než se jimi způsobená ztráta „umoří“. A ve hře zůstanou jen ti zmocnitelé (a jejich zmocněnci), kteří hlasovali moudře a neškodně pro státní rozpočet, aniž by parazitovali na zbylých občanech - resp. ti voliči, kteří se od svých plýtvavých poslanců zavčas odvrátili. Výsledný model je univerzálně použitelný pro správu jakékoliv právnické osoby, řízené z tohoto okruhu volbou vybranými osobami fyzickými. Tedy např. větší akciové společnosti, sportovní svazy, zájmové organizace s větším majetkem, a samozřejmě obce, kraje, země i státy. Ten projekt nebude snadný, bude to týmová práce právníků legislativců, ekonomů, informatiků a programátorů, jejichž hlavní (a snad i jedinou) motivací bude zápal pro věc. Výsledek bude vybaven parametrickými regulátory a tlumiči, aby se systém příliš nerozkmital. Nelze očekávat podporu žádné stávající ani budoucí politické strany – byť by se sebevíc zaklínala přímou demokracií a péčí o věci veřejné – protože jí v tom brání elementární parazitický pud sebezáchovy. Proto je třeba funkčnost modelu vyzkoušet na menším, leč dostatečně velkém i dlouhodobém vzorku – např. na paralelním „cvičném“ akademickém senátu či jiném útvaru studentské, akcionářské nebo jiné volené samosprávy – pokud se je podaří pro myšlenku získat. Takto zmocněným úspěšným politikům se to bohatě vyplatí, když uvážíme, že státní peníze, připadající až dosud politickým stranám, si rozdělí pouze aktivně činní poslanci. Pak i z tohoto důvodu ztratí motivaci k vlastní korupci a „lobistům“ se jejich snažení nesmírně prodraží, protože by namísto několika politiků museli získat (či uplatit) většinu voličů, kteří by si navíc jistě rozmysleli, za jakou cenu a na jak dlouho by mohli či chtěli pozbýt účast na další hře o osud své země. Pro účely správy státu se ze stávající právní úpravy vyloučí některé přežívající nesmyslné a očividné nepravosti a bude nutno upravit právní řád, počínaje ústavou včetně listiny základních lidských práv, a to na základě těchto tezí: 1) Primárním subjektem práva je osoba fyzická. Osoba právnická je až odvozená od osob fyzických (je jejich účelovou a dočasnou kumulací, tudíž principiálně nemůže mít nikdy přednost - např. před soudem - před trvající a autentickou osobou fyzickou). 2) Každý člověk, který má být podroben výkonu pravomoci voleného zástupce, musí mít možnost takového zástupce volit či aktivně nevolit (hlasovat proti jeho zvolení). To znamená, že zaniknou m.j. i všechny účelově vymezené a rozdrobené volební obvody a budou nahrazeny obvodem jediným – tak vymezeným, aby obsáhl celou jurisdikci voleného orgánu. Volebním obvodem obecní samosprávy je území (katastr) obce, volebním obvodem státního orgánu je celý stát. 3) Volební právo a jeho výkon nesmí zůstat (a vůbec být) tajné či anonymní (podobně jako účty v bankách); může být pouze neveřejné, ale vždy dohledatelné a dokumentovatelné. Jak zmocněnec, tak zmocnitel musí znát (resp. mít možnost zjistit) svého partnera ve vzájemném vztahu po celou dobu trvání tohoto vztahu. Politické strany tím ztratí svoje výsadní a diskriminující postavení ve společnosti a mohou se účastnit rovné a rovnoprávné soutěže s jinými akreditovanými a státem povolenými společenskými organizacemi. Mohou např. podporovat vybrané politiky, ovšem pouze za vlastní – nikoli státní prostředky. Snadno proveditelným se stane referendum o čemkoli i přímá volba kohokoli. Epilog: Před zveřejněním textu (formou privátní inzerce) oslovil jsem - na straně jedné řadu známých politiků a jejich asistentů -na straně druhé řadu angažovaných politologů, politických komentátorů, ba i teologů. Odpovědí je moudrý a uvážlivý „postoj mrtvého brouka“ obou navzájem provázaných, symbiotických táborů, nerozlučně těžících z kapes občanů i ze zaběhnuté a oboustranně výnosné politické tradice. Vždyť co by si ti chudáci počali, kdyby se z nich museli stát kvalifikovaní a kompetentní advokáti svých voličů, podřízení stejným kriteriím a normám -jako každé jiné ctihodné a svobodné povolání. Ing. Bořivoj Pauk http://www.knihy-a.cz/16196/pravni-stat-je-spoluvlastnictvi-obcanu-nikoliv-korist-politiku

Já s článkem souhlasím, poměrný volební systém považuji za hodně špatný, většinový je transparentnější. Koalice je téměř vždy o vydírání, hádkách, pod...

Já s článkem souhlasím, poměrný volební systém považuji za hodně špatný, většinový je transparentnější. Koalice je téměř vždy o vydírání, hádkách, podrazech a neskutečně prodlužující řešení každé prkotiny. Nakonec je i o naprosté naštvanosti většiny voličů, protože každá z koaličních stran nesplní ze svých předvolebních slibů téměř nic, nebo upatlaný kompromis.Většinový je dynamičtější a vítězná strana má mnohem větší možnost splnit co nejvíc ze svého programu.A co se týče tvůrců naší ústavy - prof. Cepl na ní nepracoval. V říjnovém týdnu 1992 se v Karlových Varech začala připravovat čistá verze Ústavy: první články byly převzaty ze starších návrhů, články o moci zákonodárné psali Miroslav a Jindřiška Syllovi, články k prezidentovi psal Cyril Svoboda, články o vládě Dušan Hendrych, moc soudní pak František Zoulík. Hendrych také napsal pasáže týkající se České národní banky a Nejvyššího kontrolního úřadu, územní samosprávu psal Pavel Zářecký. Závěrečnou oponenturu provedli ústavní právníci: Pavel Peška, Vladimír Klokočka a Pavel Holländer. Důvodovou zprávu ke karlovarskému návrhu Ústavy sepsal Cyril Svoboda s Milenou Polákovou, než měla být předložena premiérovi. Pak tam ještě figurovala jména - Ivana Janů, Hana Marvanová a Miroslav Výborný, Pavel HiršVolební systém 2000 - Navrhovaná změna byla uzákoněna změnou zákona o volbách zákonem č. 204/2000 Sb. Prezident Václav Havel však nesouhlasil s posílením většinových prvků ve volebním systému a navrhl Ústavnímu soudu zrušení změn. Nálezem Ústavního soudu č. 64/2001 Sb. pak byla většina podstatných změn volebního systému zrušena, neboť soud došel k názoru, že vzájemná kombinace většinových prvků ve svém výsledku narušuje ústavní příkaz poměrného zastoupení do Poslanecké sněmovny.

Slovensko nám může sloužit jako politická a ekonomická laboratoř. Máme stále spolu hodně společného, Slováci však přijali euro a teď tam mají vládu je...

Slovensko nám může sloužit jako politická a ekonomická laboratoř. Máme stále spolu hodně společného, Slováci však přijali euro a teď tam mají vládu jedné strany s plnou politickou zodpovědností. Tak se můžeme přiučit.Nicméně si myslím, že problém je daleko hlubší a tkví v samé podstatě člověka - ega. Buddhisté (a vyznavači dalších duchovních směrů) vědí, že pozemský život je údolím strastí a trvalého dosažení blaženosti (nirvány, sámadhi...) lze dosáhnout pouze v transcendentálnu, tedy ve stavu za časem a prostorem. Po tisíce let lidé zkoušeli různé společenské systémy a žádný nebyl spravedlivý a trvale udržitelný. Tam, kde vládne ego, to opravdu není možné.

Jak si názorů pana Kohouta hodně cením, s tímto článkem silně nesouhlasím. 1. V čem je většinový systém lepší než poměrný? Proč by se poslanci měl...

Jak si názorů pana Kohouta hodně cením, s tímto článkem silně nesouhlasím. 1. V čem je většinový systém lepší než poměrný? Proč by se poslanci měli ausgerechnet rozhodovat lépe, když mají volné ruce, než když je mají svázané koaliční smlouvou? Podívejte se na USA: zabránil snad většinový systém dluhové krizi? Zabránil snad soustavnému obcházení ústavy skrze "národní zájmy" a "boj proti terorismu"? Právě naopak! Stranický šíbr bude vždy nebezpečnější, když se může rozhodovat volně, než když musí každé rozhodnutí dohadovat s šíbry od konkurence.2. Čtvrtletní účetní výkazy stran. Fajn. Kdo je bude kontrolovat? Kdo má ve státě takovou moc, aby mohl potrestat aktuální vládnoucí stranu? "Nezávislé" soudy? K smíchu! I Ústavní soud, který by oficiálně měl moc zvrátit odhlasování neústavních zákonů, je v praxi bezzubý. Viz nález o neústavnosti regulace nájemného, kterým si majitelé domů můžou akorát vytřít pozadí.3. Ústavní výdajový limit pro veřejné finance je nesmyslný ze dvou důvodů. Za prvé - proč zrovna 37% HDP? Protože to tak Kohout řekl? Třeba já osobně považuji 37% za sakra hodně, ono to totiž znamená také 37%ní průměrnou daňovou zátěž. A najdete stovky dalších názorů, kolik procent "by mělo stačit na provoz státu". Kdo rozhodne, kolik procent je správných? Ústava má chránit obecná práva jednotlivců, ne nastavovat konkrétní ekonomické parametry. Za druhé, i ústavní zákon lze změnit odhlasováním 60% většinou. Zrovna v případě výdajového stropu jsem přesvědčený, že v případě navýšení výdajového stropu takovou většinu vláda vždy v pohodě získá. Neznám stranu, snad kromě Svobodných, která by neměla zájem na zvýšení státní moci a výdajů.

Skutečný kořen krize, je v nákladech a principu tvorby peněz. Za většinu vydaných peněz platíme úroky komerčním bankám a ty mají skvělý kšeft, který n...

Skutečný kořen krize, je v nákladech a principu tvorby peněz. Za většinu vydaných peněz platíme úroky komerčním bankám a ty mají skvělý kšeft, který nás všechny stojí obrovské peníze, rozkhodně víc, než důchodci. Viz: bankovnictví částečných rezerv, mocné peníze. Hledejte na wikipedii. Třeba to pochopíte.