Krize eura? Ale kdež, euro ukazuje svoji nejkrásnější tvář (I)
Aleš Müller, Ekonomika, 01.12.2011
Euro je v krizi. Eurozóna se rozpadne do deseti dnů. Za všechno může euro. A další a další podobné titulky létají vzduchem. Nevěřte tomu, jsou to jen novinářské zkratky, navíc nepravdivé. Podívejme se na krizi z jiného úhlu. To co nyní vidíme, není měnová krize eura, ale dluhová krize.
Měnové krize nastávají, když oficiální autority nějak brání pohybu volného kurzu nebo kapitálu, například skupují vlastní měnu a prodávají cizí měny, aby udržely kurz té vlastní. Ale Evropská centrální banka nebo ostatní centrální banky eurozóny nic takového nedělají. Problém není v měně, ale v dluhopisech.
Je neoddiskutovatelný fakt, že jednotná měna není výhodná pro státy, které vyčnívají nad ostatními. O „nerovnoměrnosti“ měnové unie bylo už před vstupem Řecka do eurozóny napsáno dost. Ale rozdíl mezi Řeckem a Německem není řádově větší než mezi např. Osoblahou a Prahou. Příklad zapadlé slezské oblasti naznačuje, že i v případě dvou a více různě ekonomicky rozvinutých oblastí mohou tyto oblasti společně existovat v jediném hospodářském celku. Znamená to ovšem sníženou spotřebu, nutnost vyššího pracovního nasazení, snahu se zapojit se do dělby práce. Pokud to ani Osoblažsko či Řecko neudělá, čeká je nižší životní standard, chmurné vyhlídky, ale nikoliv zánik všeho života.
Dluží všichni
Řecko se tedy mělo po vylhaném vstupu do eurozóny chopit šance, pokusit se změnit svou legislativu, měnit své hospodářství, využít evropské fondy k rozvoji veřejných statků a velmi opatrně si brát úvěry. Místo toho rozjelo prodej státních dluhopisů, co servery stačily generovat databáze s čísly dluhopisů.
V souvislosti s dluhy se sice mluvívá jen o státech jižní Evropy, ale i ostatní sáty včetně Německa či Francie mají dluh obřích rozměrů. Žádný stát, včetně těchto dvou, které se dnes tváří přísně, není schopen ani v horizontu desetiletí své dluhy zaplatit. Ba víc – naprostá většina evropských států není schopna po desetiletí ani vyrovnat příjmy a výdaje státních rozpočtů! I tyto silné státy žijí s neustálým zvyšováním dluhu, a to jak v době krize, tak i době prosperity.
Euro dlouho fungovalo jako maskovací síť. Státy se svými vlastními měnami by se do dnešních problémů asi nedostaly, protože trhy by je fackovaly mnohem dřív. Není jasné, proč především evropští bankéři nedělali rozdíl mezi jednotlivými státy eurozóny, co se týče jejich schopností platit dluhy. Stejná měna, ale rozdílné schopnosti splácet: nikdo nepochybuje, že Praha a Osoblaha mají rozdílnou schopnost zaplatit řekněme miliardu korun. A přitom mají obě obce taky stejnou měnu.
Dluhy splácené dluhy splácené dluhy splácené... Donekonečna to nejde!
Je zvykem nadávat na trhy a vinit je z úmyslných spekulací, které ožebračují státy. Ale to co se vykládá jako útok spekulantů, je jen zoufalá snaha investorů zbavit se dluhopisů, které asi nebudou zaplacené, které jsou zřejmě bezcenné. Trhy totiž nejsou žádní spekulanti, ale obyčejní lidé (někdy jen s příliš velkým sebevědomím a příliš dobře placení), kteří se snaží pro svou banku vydělat peníze. O dalších důsledcích nepřemýšlejí. A banka si vydělané peníze nenechává jen pro sebe, ale dává je vkladatelům ve formě úroků, penzistům formou penzí.
Až donedávna se splatné dluhopisy snadno zaplatily z peněz získaných prodejem nových dluhopisů. Jenže teď to vypadá, že nové dluhopisy už nikdo nebude chtít kupovat – a tak se banky přirozeně bojí, že nedostanou zaplaceno za ty předchozí. A hledají někoho, kdo by od nich tyhle „žhavé papíry“ koupil. Ve skrytu duše ovšem doufají, že bezcenné dluhopisy koupí Evropská centrální banka. Za plnou cenu.
Vinit spekulanty z této krize je tedy asi tak pravdivé, jako tvrdit, že erupci sopky mají na svědomí čerti, jak se tvrdívalo kdysi.
Zvedněte ten kobereček, pane prezidente! Já? To snad vy pohněte s tím košťátkem, pane premiére!
Politici se místo hledání racionálního řešení často jen natřásají před kamerami (obzvlášť to mají ve zvyku dva vrcholní zástupci středomořských států) nebo hledají způsob, jak průšvih zamést pod koberec. Nejlépe tak, aby problémy řešil někdo v dalším volebním období.
Takovým zametáním je návrh na zavedení eurobondu čili společného dluhopisu všech států platících eurem. I středoškoláka z obchodní akademie napadne otázka, jak a kdo bude ručit, jak a kdo bude při splatnosti eurobondu splácet. Snad si alespoň Německo uvědomuje, že v okamžiku splácení by ostatní státy daly okamžitě ruce pryč.
Eurobond by mohla možná vypsat Evropská komise či Evropský parlament, které mají pravidelné příjmy od členských států. Ale jen pouhá představa, že by kupa žvanilů z Evropského parlamentu měla zadlužovat Evropu, je dostatečně odstrašující.
Doufejme také, že Německu jeho odmítání nákupu bezcenných státních dluhopisů Evropskou centrální bankou ještě chvíli vydrží a že mezitím některé státy zbankrotují a budou se řešit z toho vzniklé problémy. Nákup problémových dluhopisů Evropskou centrální bankou je typické vytloukání klínu klínem.
Naopak dobrou možností by byl nějaký druh repo operace: banky v problémech půjčí centrální bance své bezcenné i drahocenné dluhopisy ohrožených i stabilních států, na oplátku dostanou likviditu. Ovšem za nějaký čas budou mít povinnost od banky dluhopisy odkoupit zpět za stejnou hodnotu a zaplatit odměnu za dodání likvidity.
Řecko může „devalvovat“ a zároveň si nechat euro
Často se argumentuje, že stát se svou vlastní měnou by v situaci Řecka mohl devalvovat svoji měnu a nastolil by novou stabilitu. Ale to je možné i dnes. V případě eura jako měny to nelze učinit devalvací kurzu, ale vnitřní devalvací – stačí dekretem vyhlásit snížení mezd, důchodů, dávek a ekonomika se tomu přizpůsobí. Nástroj známý z totalitních systémů má v tomto případě opodstatnění. Snížení příjmů obyvatelstva povede ke snížení poptávky, na kterou podnikatelský sektor může odpovědět také snížením cen místního zboží, neboť i podnikatelé mají důvod, proč snižovat mzdové náklady a proč požádat své místní subdodavatele o snížení cen. Odhadem lze říci, že desetiprocentní snížení mezd a důchodů se projeví asi čtyřprocentním snížením cen a exportních cen.
Ovšem v případě Řecka nepomůže ani padesátiprocentní devalvace, protože řecké hospodářství je zatuhlé, nepružné, neefektivní a nemá co vyvážet. Italské hospodářství není tak neproduktivní, ale průmyslový sever nemůže uživit zbytek státu s velmi nízkou výkonností.
Pro Řecko i další státy, které nebudou schopny zaplatit své dluhy, je nejlepší cestou státní bankrot, nebo odsunutí splatnosti o pět a více let. Následkem toho jim nikdo nepůjčí a politikům nezbude nic jiného než okamžitě snížit spotřebu státu na úroveň vybraných daní. Během několika měsíců se podaří vyrovnat státní rozpočet. Z historie lze odhadnout, že po bankrotu v řádech desítek procent, budou tyto státy nedůvěryhodnými prodejci dluhopisů mnoho let (cca deset let, v závislosti na velikosti bankrotu). Ale tento „dluhový půst“ pomůže nastavit státům nová pravidla rozdělování bohatství ve společnosti, financování potřeb státu, financování sociálních statků a za mnoho let budou v dobré kondici.
Není to žádný krach či totální katastrofa. Krátkodobé náklady a lidské neštěstí budou sice velké, ale již během několika čtvrtletí by se situace uklidnila. Státní bankrot bude mít na společnost dopad řádově stejný, jako měla transformace bývalých států východního bloku.
Autor je poradcem společnosti Partners
Pokračování příští týden…
