Kurs sebeobrany proti demagogii

Pavel Kohout, Ekonomika, 31.08.2009

Onehdy jsem se prý dopustil mediálního lynče na jistém politologovi. V této souvislosti musím připustit svoji lítost. Nemám rád demagogy a manipulátory a opravdu lituji, že čas mi nedovoluje zlynčovat je všechny a důkladně.

Proto zde ve stručnosti uvedu několik typů manipulativních a zavádějících argumentů, za které by jejich uživatelé měli být namočeni do horkého dehtu a vyváleni v peří. Přinejmenším virtuálně.

Za prvé: argument chybnou logikou. Příklad: „Jiří je živočich. Pes je živočich. Pes má čtyři nohy. Jiří by tudíž také měl mít čtyři nohy.“

Absurdita této úvahy je zřejmá. Ale v jiném kontextu nemusí obdobně chybná logika tak očividně bít do očí: „Česko je evropská země. Německo je také evropská země. Německo má vysoké daně. Česko by tudíž také mělo mít vysoké daně.“ Zabalte tuto logicky chybnou konstrukci do slovní vaty a můžete kandidovat do parlamentu, ať už evropského nebo toho provinčního v Praze. (Je samozřejmě možné, že by Česko mělo mít vysoké daně, ale pokud tomu tak je, je nutno toto tvrzení logicky podepřít jinak. Z uvedené konstrukce nic nevyplývá.)

Za druhé: argument založený na zdánlivé příčinné souvislosti jevů. Příklad: „Náš kraj dlouho trápilo sucho. Pak jsme upálili několik židů a čarodějnic, a hle, záhy zapršelo.“

Tento velmi středověký způsob uvažování je stále velmi populární: „Argentina provedla reformu penzijního systému, a hle, za pár let utrpěla státní bankrot.“ Odborník samozřejmě uvede nejméně tři skutečné důvody, proč Argentina upadla koncem roku 2001 do platební neschopnosti. Středověkou mysl paliče čarodějnic ovšem nepřesvědčí.

Zdánlivá příčinná souvislost je mohutným a nebezpečným zdrojem demagogie. Neexistuje snadná obrana. Mnohastránkovou analýzu shrnující a hodnotící skutečné i domnělé příčiny jevů je středověká mysl ochotna hodit na pomyslnou hranici, aniž by se zatěžovala nějakým myšlením. Zde pomáhá jen lepší vzdělání a výchova ke kritickému myšlení.

Za třetí: argument založený na mínění nebo konání jiných. „Skoro všechny holky ve škole kouří, tak proč bych nemohla já?“ Očividně dětinská úvaha, byť zjevně populární mezi českými středoškolačkami. Na intelektuální úrovni je srovnatelná s argumentem „skoro všechny evropské vlády už ratifikovaly Lisabonskou smlouvu, jenom na nás se ještě čeká.“ Anebo „skoro všechny evropské země mají vysoký veřejný dluh, proč bychom nemohli my?“ Tato úvaha už je stejně hloupá jako argument s kouřením. Rozdíl je jen v tom, že kouření lze snáze odvyknout než hospodaření na dluh.

Za čtvrté: argument založený na autoritě. „Profesor Blanchard doporučuje čelit hospodářské recesi zvýšením veřejných výdajů.“ Ano, každý ekonom zná profesora Oliviera Blancharda. Každý (dnes již i každý hospodský ekonom) ví, že zvýšení veřejných výdajů je jednou z možných cest, jak zmírnit recesi. Ale ne každému jsou známy souvislosti deficitní stimulace v uzavřených ekonomikách versus v malých otevřených ekonomikách. Málokdo Blancharda skutečně četl, takže argument autoritou z úst jiné autority může znít přesvědčivě – byť jeho věcná podstata může být zcela mylná.

Ještě horší je používat výroky autorit z jiného oboru. O Albertu Einsteinovi je prokazatelně známo, že neměl vřelý vztah k „lidem zabývajícím se obchodem a politikou“, jak on sám říkal. Demagog (který ani nemusí být příliš zručný) dokáže snadno vyrobit argument: „Albert Einstein opovrhoval obchodníky. Génius se nemůže mýlit. Obchodníci jsou opovrženíhodní.“

Samozřejmě, že Einstein byl autoritou v oblasti fyziky, nikoli společenských věd a obchodu. A mimochodem, i ve fyzice se vícekrát mýlil. Nikdo nemá nárok na neomylnost, ani génius.

Za páté: argument založený na účelovém výběru údajů. „Irsko snížilo daně. Pak jej zachvátila finanční krize.“ Obě uvedené věty jsou pravdivé, přesto poskytují nepravdivý obraz skutečnosti. Aby informace byla kompletní, museli bychom příběh irské ekonomiky formulovat takto: „Irsko snížilo v 90. letech daně. Pak následovala dlouhá doba prosperity. Potom Irsko přijalo euro. Následovala obrovská úvěrová expanze spojená rovněž s obdobím prosperity. Pak úvěrová bublina splaskla a Irsko zachvátila finanční krize.“

Uvedená série objektivních skutečností dává pak zcela jiný obraz než dvě dílčí informace vytržené ze souvislostí. Ano, příběh je složitější a pro úplné pochopení by měl být doplněn o data, čísla a trendy. Ale to samozřejmě vyžaduje čas a intelektuální úsilí. Demagog spoléhá na to, že čtenář nebude mít čas ani chuť problém pochopit v náležité šíři.

Za šesté, argument založený na zastrašování: „Pokud neschválíme Lisabonskou smlouvu, bude to pro nás mít nepříznivé následky.“ Výhrůžky namísto logiky. Co ještě dodat? Figuru zvanou „argumentum ad baculum“ neboli argument klackem znali již středověcí filosofové.

Za sedmé, falešná analogie: „Ve fyzice existuje zákon zachování hmoty a energie. V ekonomii musí také existovat zákon zachování peněz – takže kde je těch 600 miliard, které se během 90. let ztratily z bank?!“ V ekonomii a financích ovšem žádný zákon zachování neplatí. Hodnoty mohou být tvořeny i ničeny, peníze zrovna tak. Odpověď na uvedenou otázku není proto zřejmá: ano, něco bylo evidentně ukradeno, ale většina ze zmíněných 600 miliard se prostě ztratila v podobě projektů, které nevytvořily žádnou hodnotu.

Za osmé, klamavá dichotomie: „Je pozdě, kde je Monika? Buď ji někdo znásilnil nebo utekla z domova!“ Nejpravděpodobnější možnost – že se Monika zapovídala s kamarádkou – není připuštěna.

V politice je klamavá dichotomie jako doma: „Do Evropy nebo do Ruska“, „Doleva nebo s Klausem“, „Sociální stát nebo bídu“, „Socialismo o muerte“, atd.

Za deváté, povrchní podobnost jmen nebo termínů: „Pavel Kohout je komunista, který převlékl kabát. A ten jeho jmenovec, inu, to bude také pěkný ptáček.“ Anebo: „Progresivní znamená pokrokový, progresivní daň je pokroková, tudíž dobrá.“

Konečně za desáté, velmi oblíbená technika demagogů: slaměný strašák. Demagog si vyrobí umělého strašáka, označí jej jménem svého nepřítele a pak jej veřejně rituálně spálí. Příklad? „Pravicoví ekonomové tvrdí, že kdyby čeští zaměstnanci pobírali poloviční platy, bylo by všem líp.“

Žádný ekonom samozřejmě nikdy nic podobného netvrdil. Ale propagandistovi se hodilo vytvořit emocionální představu „pravicových ekonomů“ jako nepřátel pracujícího lidu. Termín „pravicový ekonom“ je sám o sobě trochu problematický, protože ekonomové jsou buď dobří nebo špatní, buď zodpovědní hospodáři nebo šarlatáni, jimž není rozumné svěřit ani korunu. Autor oné demagogické figury o polovičních platech mimochodem nepatří k těm prvním. Jeho byznysem je vyvolávání strachu a podobných emocí. Emoce jsou vůbec přítelem demagogů, nepřítelem logiky a rozumu. Emoce jsou mocným nástrojem ovládání lidí. Nechcete-li být ovládáni, nechte si je na jiné příležitosti, než jsou politika a ekonomie.

Tento výčet není zdaleka úplný. Existují desítky dalších faulů a podpásových ran v oblasti diskuse a argumentace. Někdy je lze ignorovat. Ale někdy je třeba se bránit.