Mají volby jasného víČEZe?
Filip Černoch, Ekonomika, 10.06.2010
Předvolební klání českých politických stran připomínalo hádku znesvářených příbuzných. Proto překvapí, jakou míru vzájemného pochopení dokázali politici nalézt, když došlo na energetiku a energetickou bezpečnost. Třeba během dubnové debaty Jiřího Paroubka a Petra Nečase byla dohoda o prodeji akcií ČEZ jedinou klidnou chvilkou v jejich hodinové hádce.
Spoluautory textu jsou Veronika Zapletalová a Tomáš Vlček.
Energetika je přitom téma zcela zásadní: novou vládu čeká rozhodování o půlbilionovém jaderném tendru, o finančně neméně lukrativním prolomení těžebních limitů či o přitvrzujícím systému emisních povolenek. Jak je pak možné, že jedno z nejpodstatnějších témat, v němž jde o desítky a stovky miliard korun i bezpečnost země, zůstalo v předvolební debatě kdesi za státními maturitami a obnovou cyklostezek? A co vlastně můžeme čekat od nové vlády?
Hlavu na špalek by dali jen zelení
„Jestliže by mělo exekutivní rozhodnutí padnout v tomto funkčním období, za takové situace bych podal demisi,“ reagoval v polovině roku 2008 na možnost dostavby Temelína předseda Strany zelených Martin Bursík. Více než dobře tím ilustroval, že pro zelené není energetika jen jedním tématem z mnoha. Právě naopak. Zelení byli pro prosazení své představy ochotni krvácet až na hranici přežití. Právě tato zaťatost donutila jejich bývalé koaliční partnery k razantním ústupkům: ODS raději nechtěla testovat „hlad“ Strany zelených po vládnutí a smířila se se „zmrazením“ jádra i uhlí na dobu neurčitou. Na podobnou poddajnost by zelení narazili i dnes. TOP 09, VV či komunisté sice mají o energetice svou představu, byli by ji ale ochotni vyměnit za ústupky jinde. Takže pokud nás dnes energetičtí experti zmiňovaných stran přesvědčují, že bez jejich verze energetiky hrozí Česku kolaps a že není kam ustupovat, je nutné brát jejich odhodlání s rezervou. I kdyby oni sami byli pro své představy ochotni položit hlavu na špalek, zbytek jejich spolustraníků je stejně následovat nebude.
Tento argument ale vysvětluje absenci energetické debaty na naší politické scéně pouze částečně a nepřímo. Úplný obrázek získáme, až když se podíváme, kdo vlastně energetickou koncepci relevantních stran tvoří, alespoň tedy u předpokládaných vládních stran. Pokud se totiž s trochou nadsázky ve Straně zelených energetice věnují všichni, byť na občas diskutabilní odborné úrovni, tak u zbytku českého politického pole jde o osamělé jednotlivce.
Názory ODS formuluje takřka výhradně Martin Říman, kovaný energetik klasického typu, s technickým vzděláním, slabostí pro masivní exportně orientovanou energetiku a využívání domácích zdrojů surovin s uhlím v čele, s nadšením pro jádro a velmi rezervovaným postojem k EU. V očekávané vládní koalici mu bude energetickým partnerem místopředseda TOP 09 Jaromír Drábek, který si, už vzhledem ke svému dřívějšímu působení ve vedení Hospodářské komory ČR, bude s Martinem Římanem v klíčových věcech notovat. Od jeho uznávaného environmentálního kolegy a experta Bedřicha Moldana můžeme čekat sice odborné, ale v konečném důsledku nevýznamné korekce. Kdo má na starosti energetiku u Věci veřejných? Za stručně nadhozenými tématy zatím nestojí nikdo konkrétní. Jakýkoliv systematický přístup chybí.
Velká ČEZká neznámá
Co nás tedy čeká v následujících čtyřech letech? Oslabení Strany zelených povede k utišení rozbouřených vod a energetika dál poteče v mezích vytyčených únorovou Státní energetickou koncepcí.
Z hlediska byznysu jde o dobrou i špatnou zprávu zároveň. Na jedné straně se otevřou dveře pro investice: rozšíření Temelína, výstavbu a modernizaci uhelných elektráren a tepláren a možná dojde i prolomení těžebních limitů. A to i přes rezervovaný postoj TOP 09 a jednoznačné odmítání ze strany VV. Lze se totiž oprávněně domnívat, že obě strany svá stanoviska brzy změní.
Slabinou naší energetiky bohužel i do budoucna zůstane obhajoba a prosazování českých energetických zájmů na půdě EU. Pro všechny politické tvůrce naší energetické strategie je Brusel pouze místem, kde jdou zablokovat nepopulární opatření, případně prostorem pro napadení protistrany, jak ukázal Jiří Paroubek během českého předsednictví. Těžko si představit, že by politici tento zažitý postoj poslali k vodě a začali se třeba Polska po vzoru zajímat, co užitečného je možné prosadit či ovlivnit.
Největší neznámou české energetiky ale i do budoucna zůstává postoj politiků ke společnosti ČEZ. Ta v posledních měsících musela strpět kritiku ze všech možných stran, a často oprávněně. Je totiž až znervózňující, s jakou efektivitou sleduje své zájmy a přetváří politickou scénu k obrazu svému. Skutečně není příliš standardní, aby hned tři ministři jakékoliv vlády byli spojeni s jednou firmou, jak ukazují životopisy Vladimíra Tošovského, Martina Peciny a Rut Bízkové. Na druhou stranu, jak stručně shrnul velvyslanec pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška: „Stát nemá dlouhodobou strategii, nemá vlastní představu, co s ČEZem chce dělat. Firma si tak sama hledá to, co bude stavět nebo v čem bude podnikat.“ Jen těžko lze obviňovat management společnosti z toho, že si v prostředí neustále se měnících postojů a priorit české politické scény hledá dlouhodobě udržitelný kurz a nejsnazší způsob jeho prosazení. Právě nalezení rovnováhy mezi novou vládou a touto firmou tak pravděpodobně bude tím klíčovým problémem budoucích měsíců. Nikoliv limity uhlí či výstavba jaderných elektráren, o těch už je nejspíš rozhodnuto.
Foto: profimedia.cz
