Máme chtít eurodaň?
Ondřej Krutílek, Ekonomika, 03.09.2010
Letní (ne)klid v EU brutálně přerušilo prohlášení komisaře Janusze Lewandowského pro list Financial Times Deutschland, že se v září chystá předložit návrh na zavedení evropské daně.
Pokud tak navzdory Německu, Francii, Velké Británii, ale i Česku, které se již preventivně vyjádřily proti, skutečně učiní, měl by uspokojivě odpovědět minimálně na tři otázky. V opačném případě nemá eurodaň v EU co dělat.
Zaprvé...
Zaprvé by se měl Lewandowski vypořádat s námitkou, že jeho návrh vyvolá odpor v nemalé části těch Evropanů, kteří si výběr daní oprávněně (a správně) spojují především s rovinou národních států, členů EU. Pokud v něčem tkví „hmatatelná" státní suverenita (nebo její zbytky, o které dané země v důsledku vstupu do Unie nepřišly), pak je to právě v možnosti stanovovat si povahu a výši (přímých) daní, a ovlivňovat tak způsob, jakým do státního rozpočtu potečou nemalé prostředky. Komisařův argument, že zavedením nové daně se budou moci snížit příspěvky členských států na fungování EU, je sice takticky správný, ale při zevrubnější debatě o souladu potenciálního návrhu s pojmem (daňové) svrchovanosti neobstojí. Minimálně v symbolické rovině nemá EU šanci.
Zadruhé...
Zadruhé, pakliže Lewandowski na první otázku odpoví tak, že se za eurodaň začne bít i Václav Klaus, by mělo zaznít, jak se to bude mít s celkovým daňovým zatížením. Dosavadní indicie ukazují, že národní rozpočty by si sice ulehčily, ale pro daňové poplatníky (včetně jindy protěžovaných občanů EU) by se příliš nezměnilo. Tedy pokud za změnu nepovažujeme zvýšení odvodového břemene, které by patrně nastalo, kdyby EU, jak komisař avizoval, zavedla daň z finančních transakcí, environmentální daň nebo daň založenou na objemu emisí oxidu uhličitého. Žádná z nich v Unii jako celku dosud neexistuje a jejich inkorporace do stávajících daňových systémů by neznamenala nic jiného než zavedení zcela nové daně. (Varianta, že státy by v důsledku zavedení eurodaně snížily některé své daně, aby jejich občané nebyli Evropou „biti", je z mnoha důvodů irelevantní.)
Zatřetí...
Třetí otázka zní, zda EU skutečně potřebuje tolik peněz, aby je tahala přímo z kapes evropských občanů a (zejména) malých a středních podniků (právě ony tvoří kostru evropské ekonomiky). Objem unijního rozpočtu je ve vztahu k hrubému národnímu důchodu sice objektivně velmi nízký (strop činí 1,24 % HND), ovšem v absolutních číslech už dlouhá léta přesahuje 100 mld. € ročně. A EU je z nich schopna financovat nejen neefektivní společnou zemědělskou politiku (v roce 2010 jde na ni 42 % rozpočtu, byť sektor setrvale generuje jen okolo 2 % HDP) a ze systémového hlediska minimálně spornou politiku regionální, ale i řadu dalších, pro někoho možná ještě absurdnějších položek.
Co k tomu dodat?
Zatím se zdá, že Lewandowski přestřelil. O svém záměru začal hovořit dříve, než měl v ruce cokoliv konkrétního, a zastánců eurodaně se tak objevilo jen pomálu: komisařovo rodné Polsko, Belgie, domovina „prezidenta" EU Hermana van Rompuye, Rakousko, jež nikdy neopouští integrační mainstream, a Španělsko, které mělo na zahájení projektu evropské daně zájem už během svého předsednictví v první polovině roku.
Ani mezi jinak vůči EU shovívavými blogy nepanuje stran eurodaně shoda: jednoznačně ji podpořil jen Jon Worth, navíc s absurdním argumentem, že EU se zavedením daně (fakticky) demokratizuje, protože tím automaticky získá větší slovo Evropský parlament, a ten je, jak známo, reprezentantem evropského lidu; je transparentní a odpovědný.
To už lze spíše souhlasit s autorem blogu The European Citizen, jenž se pokusil definovat obecné atributy „dobré evropské daně". Měla by být promyšlená, měl by za ní stát konkrétní princip, měla by mít nějaký cíl a měla by v sobě nést odůvodnění, proč má být stanovována a vybírána právě Unií a ne členskými státy. Krom toho by měla mít jasné místo ve struktuře (příjmů a výdajů) EU a v jejích institucionálních mechanismech.
Co k tomu dodat? Snad jen, že pokud se komisař Lewandowski v září přece jen vzepne k heroickému výkonu a svůj záměr nejen předloží, ale i obhájí, bude si moci být jist jedním: právem veta v Radě ministrů.
To jej nakonec s velkou pravděpodobností srazí do kolen.
Autor působí v Centru pro studium demokracie a kultury.
Text vyšel v zářijovém čísle magazínu Revue politika
Foto: Profimedia.cz
