Moje první „keška“
Martin Vlnas, Ekonomika, 22.05.2009
„Do čeho jsi mě to zase uvrtal,“ utrousím směrem k Tomášovi. Ten se jen usměje a dál v předklonu zkoumá štěrkovou suť. Pot z nás lije proudem a mokrá zaprášená trika lepí, až běda. „Fakt to mělo být tady?“ ptám se.
Tom vytahuje svou kapesní GPSku a kontroluje zadané souřadnice. „Jo. Musí to být tady. Někde v okruhu pěti metrů.“ V tom se zpoza stromu vynoří Lukášův obličej. Pýcha, která mu prýští z očí, by se dala stáčet a prodávat po petkách. V ruce drží zaprášenou plastovou krabičku. „Mám to,“ prohlásí vítězně.
Geocaching je především o dobrodružství a relaxaci, ale taky o návratu do dětských let. Kdo v mládí nečetl Ostrov pokladů nebo s buzolou v ruce nekrokoval vzdálenost od osamělého stromu, ten jakoby nežil.
Princip moderního hledání pokladů je tomu „předpotopnímu“ velmi podobný, jen pomůcky jsou trochu jiné. Místo tajemných map s okraji opálenými od ohně dnes k cíli navádějí satelity.
Na první pohled to romantika s technologickým pokrokem prohrává na plné čáře. Radost z hledání ale naštěstí nezmizela. Díky přesnosti a dostupnosti dnešních navigačních systémů (GPS má dnes v základní výbavě celá řada mobilů) a internetovému sdílení informací se dnes navíc může stát nefalšovaným lovcem pokladů každý, kdo chce.
Na začátku někdo něco někam zatraceně dobře ukryje. Poklad (dnes překřtěný na „keš“) přeci nesmí objevit lecjaký vandalský šťoural, ale jen opravdový „geokešr“. Skrýš by přitom měla být na zajímavém, neokoukaném místě, které stojí za návštěvu.
„Zakládejte keše jen tam, kde to má smysl,“ káže první pravidlo hry. Souřadnice místa a další indicie vedoucí k nalezení skrýše původní majitel pokladu zveřejní na stránkách www.geocaching.com, kde si je do svého navigátoru může stáhnout každý zaregistrovaný uživatel. Pak už nezbývá nic než vyrazit na lov.
V České republice je v současnosti na 13 tisíc funkčních „kešek“. Možná kolem nich každý den jezdíte do práce, možná se skrývají pár metrů od vaší chaty a vy se divíte, proč se kolem motají ta podivná individua. Slunce, seno, jahody hadr.
Další miliony pokladů jsou a budou všude, kam se v životě vydáte. V newyorském Cental Parku, v Himalájích nebo v Hošticích u Volyně. Já jsem svůj první poklad objevil na ostrově Brač nedaleko chorvatského pobřeží. Vyšlapaná stezka nás tehdy vedla liduprázdným údolím, na jehož konci byl starodávný klášter. Kousek za ním uložil původní majitel do prohlubně pod kamennou skalkou malou plastovou krabičku. Příjemná procházka, nádherné místo a…
Z pokladu jsem si na památku odnesl oprýskaného „pingvína“ z Kindervejce. Dnes mu patří výsostné místo na pracovním stole. „Pokud si z pokladu cokoliv odneseš, musíš mu také něco věnovat,“ praví další z pravidel geocachingu. Do plastové pokladnice jsem na oplátku přidal korejskou minci a svůj podpis s datem vyzvednutí.
Chcete-li soupeřit v počtu nalezených pokladnic nebo si vést přesnou statistiku, nezapomeňte se o svůj úspěch podělit s ostatními uživateli na internetu. A pokud „kešku“ náhodou nenajdete, můžete si ve virtuálním prostoru alespoň od plic zanadávat. Samozřejmě ne na vaši neschopnost či prachbídný orientační smysl, ale na toho blbečka, který skrýš jistojistě zničil někdy mezi jejím posledním vyzvednutím a vaší návštěvou.
A ještě jedna věc na závěr. Kolega „kešer“, obtěžkaný manželkou a početným potomstvem, si hledání pokladů nemůže vynachválit. Děti, které se dřív na nedělní výlet do přírody těšily asi jako Bursík na volby, teď peláší do kopců jako banda motorizovaných kamzíků. Stačí k tomu tátův mobil a odměna prvnímu nálezci.
