Mojmír Hampl exkluzivně: Ztratili jsme schopnost posoudit, čím reálnou ekonomiku zatížíme

Arsen Lazarevič, Ekonomika, 11.07.2011

„Čím víc je v Unii dokumentů, které se tématem konkurenceschopnosti na papíře zabývají, tím víc je konkrétních rozhodnutí a opatření, která konkurenceschopnost fakticky podkopávají,“ říká Mojmír Hampl, viceguvernér České národní banky a nejmladší člen její rady. A dodává „Pokud někdo čeká, že populární nápady na všemožné dodatečné zdanění bank pomohou konkurenceschopnosti reálné ekonomiky, je na omylu.“

Jak se díváte na strategii konkurenceschopnosti, kterou sestavilo ministerstvo průmyslu a obchodu? Je to jen jeden z dalších zbytečných dokumentů, nebo se může stát hybnou silou při zvyšování naší produktivity?

Opakovaně říkáme, že jako centrální banka neradi přímo komentujeme konkrétní návrhy vlády. Tak jako bychom naopak neradi viděli, kdyby nám mluvila vláda do nastavení sazeb. Takže posloužím jen obecnou poznámkou ekonoma-pozorovatele: čím více je v celé Evropské unii dokumentů, které se tématem konkurenceschopnosti na papíře zabývají, tím také přibývá konkrétních rozhodnutí a opatření, která konkurenceschopnost fakticky podkopávají. V oblasti výroby energie, v průmyslu (nejen chemickém), ale i ve financích. Pokud někdo očekává, že například velmi populární nápady na všemožné dodatečné zdanění bank pomohou konkurenceschopnosti reálné ekonomiky, je na omylu.

A berete současné kroky vlády k fiskální konsolidaci jako dostatečné?

Stabilita veřejných financí je jednou z naprosto základních věcí, které musí veřejný sektor zajistit. Máloco jiného má takovou hodnotu. Centrální banka vždy a za všech vlád upozorňovala na to, že makroekonomickou stabilitu bez uměřené fiskální politiky prostě nelze mít. Takže je naprosto chvályhodné, že cesta ke konsolidaci začala. Jestli by mohla být rychlejší? Když vidím, že budeme mít letos vyšší rozpočtový schodek než Dánsko, Švédsko, Německo, Finsko, Rakousko či Holandsko, tak se mi chce říci ano. Ale hraběcí rady z centrální banky, která za rozpočtovou politiku neodpovídá, jsou asi tak to poslední, co by k dosažení lepších čísel teď pomohlo.

Pojďme k samotné ČNB. Objem poskytnutých hypotečních úvěrů ze strany komerčních bank už dosáhl předkrizové úrovně. To jsou jistě tlaky, které budou významnými inflačními činiteli a povedou ČNB ke zvyšování rekordně nízkých úrokových sazeb. Kdy by k tomu mohlo dojít?

Pokud půjdou sazby nahoru, tak nikoli kvůli aktuálně vyššímu objemu hypoték, ale kvůli poptávkovým inflačním tlakům, jedním z mnoha jejich hybatelů mohou být třeba i úvěry na bydlení. Za sebe říkám, že už vidím náznaky „problikávání“ těchto proinflačních tlaků, takže pokud se nestane nějaká katastrofa, tak v souladu s naší prognózou vidím růst sazeb ve druhé polovině roku.

Kde by se sazby mohly pohybovat v roce 2012?

Opět, pokud se naplní předpoklady prognózy o pokračujícím oživení, tak by se sazby měly z dnešní abnormálních úrovní postupně dostávat na úrovně normální, tedy vyšší.

Jaký je váš názor na měnovou politiku Evropské centrální banky? Je její nevhodné nastavení důvod, proč západní země mají vyšší inflaci, než je tomu u nás?

Elementární kolegialita mezi centrálními bankéři mi velí nehodnotit vhodnost nastavení měnové politiky jiných centrálních bank, a proto to nebudu činit ani v případě Evropské centrální banky, stejně jako bychom neradi viděli, aby kolegové z ECB vydávali konkrétní hodnocení našeho nastavení měnové politiky. Skutečnost však je, že vývoj v eurozóně je velmi nerovnoměrný. Jádro – v čele s Německem – jede dobře. A to vytváří proinflační tlaky. Periferie naopak zaostává, a tlaky na ceny jsou tedy opačné. Výsledkem je průměr, který je aktuálně výš než naše inflace. My jsme sice ekonomicky navázáni na silné jádro, ale domácí měnové podmínky (včetně kurzu koruny) udržují inflaci nízko. Je smyslem a cílem autonomní měnové politiky, aby nízkoinflační prostředí udržela. A v tomto máme aktuálně trochu snazší pozici než kolegové z Evropské centrální banky, kteří čelí větším dilematům.

Pokud společná měna euro vydrží, především díky politickým opatřením, která budou nejspíše ekonomicky velmi nákladná, museli bychom společnou měnu přijmout. Kdy by k tomuto kroku mohlo teoreticky dojít a jak se k tomuto kroku staví Česká národní banka?

To „museli“ je asi hodně striktní. Jsme zavázáni o euro usilovat, ale nikdo nemůže žádnou zemi EU fakticky „přinutit“, aby euro přijala, byť nemá výjimku na jeho zavedení. Podívejte se na Švédy – též mají usilovat o euro, a přitom se mu léta vyhýbají, byť plní i vstupní kritéria. Můj názor je asi dlouhodobě znám: pro mě je otázka časování vstupu do eurozóny jednou z nejméně zajímavých a podstatných ekonomických otázek této země. Když země dělá hospodářskou politiku správně, daří se jí s jakoukoli měnou. Pokud špatně, pak je jí s jakoukoli měnou zle. Tím doufám říkám vše podstatné.

A jaký je váš názor na aktuální řeckou krizi? Jedním z doporučovaných řešení je návrat k drachmě, která by s největší pravděpodobnosti na volném trhu drasticky devalvovala. Považujete to za dobrou cestu, jak ochránit euro?

Není na mně, abych o tom spekuloval. Ale pokud funguje ochota zbytku eurozóny Řecko financovat, nemají Řekové o takové řešení logicky zájem. A ostatní země eurozóny k tomu zase nemají nástroj, protože by s tím dle smluv museli souhlasit sami Řekové.

Pravděpodobnější asi nejspíše bude restrukturalizace řeckého dluhu neboli vyhlášení bankrotu. Jaké to může mít následky?

Ona „restrukturalizace“ u řeckého dluhu už fakticky nastala. A to v okamžiku, kdy se letos prodloužila splatnost a snížila úroková sazba u obří půjčky od Mezinárodního měnového fondu a eurozóny ve výši 110 miliard eur. Vy mluvíte asi o restrukturalizaci směrem k soukromým věřitelům. K té, mám pocit, může dojít až v okamžiku, kdy bude soukromých věřitelů Řecka málo a drtivou většinu řeckého dluhu budou držet daňoví poplatníci jiných zemí, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond. Je to kruté, ale tito nedobrovolní věřitelé se restrukturalizují snáz.

Je možné, že se řecká lavina rozšíří a otřese důvěrou v dluhopisy dříve stabilních zemí? Může se dluhopisová krize rozšířit na Španělsko, Itálii nebo i Francii? Co by to znamenalo?

Krize nám zase po čase připomněla, že možné je vlastně kdykoli cokoli. Vše, co bylo včera nepředstavitelné, může být zítra nevyhnutelné. Není mou rolí spekulovat o nákaze a panice. Takže jen dodám, že všechny katastrofické scénáře by měly nepochybně zprostředkovaný vliv na Českou republiku, a tak bychom se na ně měli též dívat.

V debatě o regulaci bankovního sektoru je častým tématem Basel III. Berete jako reálné, že by tato regulace mohla zpomalit hospodářský růst až o 0,2 procentního bodu HDP ročně, jak tvrdí samotné banky?

Beru jako naprosto jasné, že není možné zvýšit kapitálovou základnu bank bez toho, aby to mělo nějaké ekonomické dopady: na cenu kapitálu, na ochotu investorů financovat sektor, který nabízí nižší návratnost kapitálu než dříve, na úvěrování reálné ekonomiky apod. Ani zde není žádný oběd zadarmo. A to říkám bez ohledu na to, že si myslím, že banky více kapitálu potřebují. Dopadové studie jsem viděl, i tu z Institute of International Finance, o které asi mluvíte, i jiné například z Bank for International Settlements. A víc než rozdíly v desetinkách u Basel III mě zajímá velký obrázek, tedy kumulované dopady všech regulačních opatření, která se chaoticky a často nelogicky na finanční sektor, a tudíž reálnou ekonomiku valí. Ben Bernanke správně řekl, že jejich dopad se spočítat nedá, protože je to příliš komplikované. Má pravdu – a to mě právě děsí, protože jsme ztratili schopnost vůbec posoudit, čím vším finanční sektor a reálnou ekonomiku zatížíme. A to je chyba, protože zátěž to bude. A jednoznačně protirůstová.

Mojmír Hampl

Narozen 13. března 1975. Studoval na národohospodářské fakultě VŠE. Disertační práci zde obhájil v roce 2004. Kariéru začal jako analytik v měnové sekci ČNB. V letech 2002–2004 se věnoval v České spořitelně makroekonomickému výzkumu a výzkumu finančních trhů zemí střední Evropy. V letech 2004-2006 byl členem představenstva a vrchním ředitelem České konsolidační agentury. V prosinci 2006 byl jmenován členem bankovní rady České národní banky, od prvního března 2008 je jejím viceguvernérem.