Mýty o evropské úvěrové krizi
Vladimír Hobza, Ekonomika, 18.05.2010
Když už to vypadalo, že se americká ekonomika konečně zotavuje, vynořila se na finančních trzích nová krize. Problémy Řecka s přebujelým rozpočtem a obava, že se dluhové problémy začnou v Evropě přelévat do jiných zemí, se staly hlavním tématem ekonomických zpráv. Euro letos ztratilo již 13 % a i akciové trhy reagují velice nervózně.
Vlády se rozhodly jednat. Evropská unie a Mezinárodní měnový fond daly dohromady záchranný balík. Atény na oplátku musely přijmout řadu úsporných opatření. Bude se problém rozšiřovat do dalších zemí, nebo se jedná jen o paniku a to nejhorší už máme za sebou? Více napoví následující mýty.
Mýtus první: Malé ekonomiky nemohou rozpoutat velkou krizi
Že ne? Vždyť i Jára Cimrman kdysi odrazoval Lenina varovným telegramem: „Pozor, z jiskry vzejde plamen!“ Jen si vzpomeňte na Thajsko, jehož HDP bylo v porovnání s tím řeckým mnohem menší. Přesto právě v téhle zemi odstartovala před třinácti lety regionální, tzv. "asijské krize", která se projevila propadem místních měn a akciových trhů.
Jižní Korea a Thajsko se pak vyhnuly bankrotu jen za cenu brutálního omezení vládních výdajů, zvýšení daní a restrukturalizace dluhů za mezinárodní pomoci. I přesto byly na konci krize asijské ekonomiky (měřeno HDP) slabší o 13 procent. V dnešním světě se zkrátka krize přelévají z jedné země do druhé velice snadno: Vlády mají společné věřitele, především velké mezinárodní banky a hedgové fondy. A pokud tito „velcí hráči“ utrpí velké ztráty na jednom z trhů, obvykle omezí půjčky i ostatním. Jistota je jistota. Spálit se nechce nikdo.
Navíc, problémy vyvolané v jedné zemi často upozorní investory, že se "něco děje", a spustí řetězovou reakci „opatrnosti“. Investoři jsou zničehonic mnohem citlivější na rizika i tam, kde o nich před hodinou neměli tušení.
Řecko, Irsko, Portugalsko a Španělsko od sebe sice mohou být vzdálené tisíce kilometrů, pro znepokojeného portfoliomanažera ale geografická vzdálenost neznamená nic. Důležité jsou jiné ukazatele: velký rozpočtový deficit a výrazný soukromý a veřejný dluh. A ty nevěstí nic dobrého.
Mýtus druhý: Taková krize tu ještě nebyla
Je jednoduché si představit, že tento problém je jen fenoménem 21. století způsobeným moderními finančními inovacemi a extrémně globalizovanou ekonomikou. Omyl!Historie se opakuje.
Vlády a dluhy spolu kráčejí ruku v ruce již po staletí. Stejně jako snahy z platební neschopnosti elegantně „vybruslit“ za cenu co nejmenších obětí. Už ve 14. se monarchie uchylovaly ke znehodnocování svých měn a státním bankrotům. Neschopnost a neochota splácet dluhy pak způsobovala lidem těžké ekonomické problémy. Právě Řecko přitom patří mezi země, které jsou neschopností dostát svým závazkům nechvalně proslulé. Za posledních 180 let byla tato země v platební neschopnosti zhruba polovinu času.
O tom, že podobná krize tu „už byla“, svědčí i smutný osud Argentiny v roce 2001. Opakované pokusy o fiskální úspory vedly i tam k rozsáhlým nepokojům. Obrovský 132 miliardový tehdy zemi nepomohl ustát ani Mezinárodní měnový fond. Argentinská ekonomika se tak po volném pádu musela odrazit ode dna.
Obr: Veřejný dluh Argentiny vzhledem k HDP (v procentech)
Mýtus třetí: MMF, EU a investoři jsou ztělesněním zla
Ačkoliv si to Řekové, tedy alespoň ti, kteří v poslední době tráví siestu rozebíráním mramorové výzdoby Atén a jejím přemisťováním vrhem směrem k policejním jednotkám, nepřipouštějí, právě tito tři „kumpáni“ se jim skutečně snaží pomoci. Potřeba omezit vládní výdaje není pouze „nařízením“ z Bruselu, „vydíráním“ Mezinárodního měnového fondu, nebo investorským „plácáním do vody“. Když se investoři rozhodnou, že si stát žije nad poměry a má problémy se splácením dluhů, stávají se úsporná opatření nutností, kterou lze podložit jednoduchými výpočty. Jinak brzy není ani na hostinu, ale ani na obyčejnou skromnou večeři.
Bohužel se úsporná opatření většinou neprojeví rychle. O to razantnější ale musejí být. Výrazné škrty ve vládních výdajích totiž obvykle vedou k utlumení ekonomické aktivity. Peníze vybrané na daních klesnou a výdaje na dávky v nezaměstnanosti vzrostou, což dál podkopává snahu omezit deficit. I když jsou nové půjčky omezeny nebo zcela zrušeny, splatit staré dluhy trvá proklatě dlouho.
S podobnými finančními problémy se v nedávné době potýkalo hned několik zemí. Byly mezi nimi Mexiko (1995), Jižní Korea (1998), Turecko (2001) či Brazílie (2002). Všechny včas uposlechly varování a pochopily, že je zle. Cesta k nápravě byla bolestivá, ale nakonec více či méně úspěšná. V porovnání s Řeckem však měli všichni jmenovaní daleko menší dluhy.
Státům, jako je Řecko, mnoho prostoru pro manévrování nezbývá. V nejhorším případě mohou s těmi, kteří mu půjčili, zkusit vyjednat částečné urovnání dluhů, což však není všelék. Když to udělala Argentina v roce 2001, byla odříznuta od finančních trhů, a její ekonomika se propadla o 15 procent. Jakmile situace dospěje do "řeckých rozměrů", vláda už nemá na výběr žádná "příjemná" řešení. Musí jednat. A rychle…
Proč euro nemůže za finanční problémy Řecka? A proč může být brzy nařadě i USA? Čtěte dokončení článku na www.investičníweb.cz.
Zdroj: Washington Post
Foto: profimedia.cz
