Nate Hagens: Levné energie už dost nebude

Alexander Ač, František Marčík, Ekonomika, 06.08.2012

Přednáška Nata Hagense, která vyšla na Finmagu před týdnem, vzbudila rozruch a emoce. Možná byl úvod do biofyzikální ekonomie, která méně zkoumá společenské vztahy a peníze, o to víc ale materiály a energie, poněkud ostrý. Přinášíme tedy ještě rozhovor s Natem Hagensem, mužem, který říká, že naše současné trable pramení z toho, že spotřebujeme víc energie, než si můžeme dovolit.

• Přednáška Nata Hagense: Patnáct slonů v obýváku

Říkáte, že hlavním problémem globální civilizace není nedostatek energie, ale přebytek očekávání. Co tím myslíte?

Energie byla vždycky hlavní hnací silou společnosti. V posledních třiceti letech jsme ale nedokázali okamžitě platit za enormní množství energie, které jsme potřebovali. Proto jsme se začali stále více zadlužovat. Tak se stalo, že hodnota celkového majetku, který vlastníme, je mnohem nižší, než si myslíme. Zejména pokud ho srovnáme s možnostmi své produktivní infrastruktury, včetně množství dostupné energie, splatit všechny dluhy. Takže naše ekonomické problémy, které vyplynuly ze stále těžšího získávání stále dražší energie, se dnes přetavily do obrovského zadlužení rozvinutého i rozvojového světa. Rizika tohoto obrovského finančního monstra ještě stoupají v kombinaci s možností, že celková poptávka bude klesat, což by bylo v krátkodobém horizontu ještě dramatičtější než řekněme pětiprocentní pokles těžby ropy. Když k tomu dojde, ceny komodit klesnou a významné množství toho, co označujeme jako zásoby ropy, zmizí, protože ceny ropy na trzích klesnou pod náklady na její těžbu. Debata se nikdy netýkala toho, kolik ropy je v zemi, ale týkala se zisků, které zůstanou lidem po odečtení nákladů na těžbu.

Takže jedním, ne-li jediným, řešením je z globálního hlediska omezit energetické nároky?

Například ve Spojených státech stále máme energetickou stopu přibližně stonásobně vyšší než spotřebu kalorií, takže existuje velký prostor pro vytvoření kultury s nižší spotřebou energie. V zásadě platí, že už nemáme a ani nebudeme mít dostatek levné energie, abychom pokračovali v ekonomickém růstu. Máme jí však dost na to, abychom měli smysluplnou a životaschopnou společnost na nižší úrovni spotřeby.

Jak se stavíte k názorům nahradit klasické zdroje energie alternativními, aby se nemusela snížit energetická náročnost?

Tvrdím, že tu není skutečný nedostatek energie. Je to jen nedostatek, který nám neumožňuje dosáhnout globálního ekonomického růstu, jak si ho představují naši politici a instituce. A to je velmi důležité. Většina lidí vědomých si ropného zlomu se domnívá, že je správné přeorientovat se na alternativní zdroje. Ve skutečnosti však na to náš systém nemá kapitál v podobě dostupných úvěrů ani materiálních zdrojů. Přesvědčení, že obnovitelné zdroje jsou správnou odpovědí na současné problémy, je klamné. Nejpalčivějším problémem je naše závislost na globalizaci a z ní vycházející předpoklady a očekávání, které se ukazují jako nesprávné, ba přímo škodlivé.

Škodlivé v jakém smyslu?

Když mluvím o nesprávných očekáváních do budoucna, myslím to ve smyslu zažitého chování, které je zakódované v našich mozcích. Společnost v Evropě, USA a stále více v Číně – ale i jinde – si zvykla na vysokou stimulaci a vysokou spotřebu. Klíčovým faktorem vyplývajícím z neurovědy a evoluční biologie totiž je, že naše chování se řídí tím, co chceme, ale ne tím, co máme. V našem rychlém světě přeplněném vynálezy nás touha po nových nervových vzruších nutí vyhledávat stále intenzivněji impulzy. Každý den se probouzíme s očekáváním a s potřebou určitého množství nervové a dopaminové stimulace. Naše kultura nás nastavila tak, že chemické potřeby našeho mozku naplňujeme soutěží o moc, peníze nebo o postavení – a při této soutěži intenzivně spotřebováváme zdroje. Ve světě s omezenými zdroji to však představuje problém, protože i lidé, kteří už mají všechno, co potřebují, chtějí ještě víc. Toto „víc“ bereme jiným druhům, jiným lidem, jiným generacím. Musíme hledat cesty, jak uspokojit svoje evoluční potřeby méně zhoubným způsobem. Spolu s limity energie a úvěru je právě toto příčina, proč naši situaci označuji jako přebytek očekávání v kontrastu k nedostatku energie.

Ale jak můžete o přehnaném očekávání říkat dvěma miliardám chudých lidí, kteří nemají přístup ani k části naší spotřeby zdrojů? A i v bohatých zemích jsou přece chudí lidé.

Já si myslím, že jim o něm říkat můžete. Lidé řekněme v Indii budou mít mnohem jednodušší přechod k úspornější variantě budoucnosti, vyplývající z konce globálního růstu, než lidé v USA. Nikdy totiž nezakusili závislost na všech těch globálně produkovaných výrobcích, jejich mozky nejsou závislé na přetechnizovaných podnětech a novinkách; když je nebudou mít lidé v USA a v Evropě, tak se snad zblázní, zatímco v Indii budou dál většinou klidně pokračovat v každodenních aktivitách. Myslím si, že rovnoměrnější rozdělení energie a zdrojů je sice důležité, ale na snahu přivést lidi v zemích třetího světa na cestu industrializace už není dostatek energie a ani by to nepřispělo k jejich lepšímu životu. Myslím, že existuje mnoho nízkoenergetických způsobů, jak zvýšit chudým lidem a národům životní úroveň i bez úplné industrializace.

Dennis Meadows, jeden z významných autorů, který psal zprávy pro Římský klub, nedávno řekl, že lidi není potřeba varovat před následky omezení růstu, ale je potřeba učit je, jak se s následky tohoto omezení vyrovnat. Souhlasíte s ním?

Ano. Lidé potřebujou pracovat na konkrétních obrysech udržitelného modelu fungování společnosti, učit se, jak sladit své potřeby s možnostmi přírodních zdrojů. Potřebujeme lidi, kteří budou studovat období přechodu, hledat možnosti, jak budovat „záchranné čluny“, ale také takové, kteří budou hledat možnosti změn v zásobování, při posílení místních a regionálních základních zásobovacích řetězců. Obávám se však, že na dlouhé přípravy už není dostatek času. Přestože se domnívám, že lidé by se měli více zapojovat do fyzické a emoční přípravy na menší svět, vlády a instituce světa se musí zapojit na makroúrovni, i přesto, že nedostanou impulz od médií a ekonomů. Pro vlády i lidi je velmi těžké být jednou nohou v tomto světě a druhou v budoucnosti, sžít se s novým paradigmatem, které ještě nepřišlo. Je to proti naší přirozenosti. Ale myslím si, že pokud se najde alespoň pět procent lidí, kteří se vydají tímto směrem, zbytek je bude následovat. Lidé totiž intuitivně tuší, že s tímto systémem není něco v pořádku. Při zjevném poklesu standardu většiny životních stylů se lidé přidají na stranu jednoduššího světa s menším bohatstvím a složitostí.

Co se změnilo ve vašem pohledu na svět řekněme za uplynulých deset či patnáct let?

Když jsem se poprvé seznámil s ropným zlomem, zlomem v překročení dluhu a s přestřelením ekologické kapacity planety, byl jsem pesimista. Znamenalo to úder mému přesvědčení, že svět je hřiště, na němž se můžeme bavit – hra tím totiž skončila. Dnes jsem při pohledu do budoucnosti optimističtější. Uvědomuji si, že jsme stále neuvěřitelně bohatí, máme velkou kapacitu zmírnit negativní dopady, máme nesmírnou vynalézavost, máme lidského ducha schopného vytvořit a udržet spolupráci na prosazování nového paradigmatu. Ano, lidé dělají chyby, dělají i hloupá rozhodnutí a systémová rizika jsou vyšší než kdykoli v minulosti. Příležitosti k vytváření smysluplné budoucnosti jsou však také vysoké. Vstupujeme do období přechodu, ve kterém naše prosociální chování bude velkou protiváhou pro příchozí stresy, které ze současné situace vyplynou. Jsme v situaci, kdy potřebujeme vytvořit novou kulturu odlišující se od kultury nadspotřeby a turbofinancí. Současně však žijeme v zajímavých časech, neboť jasně vidíme, že naše rozhodnutí budou mít dopad na vývoj v budoucnosti. Každý ať žije a užívá si života, ale s pohledem do budoucnosti, se smyslem pro zodpovědnost a pospolitost.

Rozhovor vedl Alexander Ač. Z anglického originálu vybral a společně s Františkem Marčíkem přeložil Alexander Ač.

Nathan Hagens je bývalý viceprezident investičních firem Salomon Brothers a Lehman Brothers. Získal titul PhD v oblasti managementu přírodních zdrojů na University of Vermont, vystudoval finančnictví na University of Chicago, je známý jako tvůrce algoritmů pro obchodování s komoditami. V minulosti byl několik let hlavním editorem respektovaného energetického portálu The Oil Drum, v současnosti je jeho editorem, jedním z ředitelů Institutu pro integrovaný ekonomický výzkum se sídlem ve Švýcarsku (IIER) a členem předsednictva amerického thinktanku Post Carbon Institute.