Nechci cenu zadarmo

František Mašek, Ekonomika, 20.07.2009

„Nevíš něco o společnosti x? Napsali nám, že jsme se podle jejich hodnocení loni stali nejlepší středoevropskou společností v našem oboru a chtějí nám za to udělit cenu,“ ozvala se před časem telefonicky známá, která působí jako tisková mluvčí v nejmenované, nicméně velmi známé firmě. „Tu společnost i soutěž znám, jsou považovány za prestižní,“ odpověděl jsem po krátké odmlce. „No jo. Je tu ale problém - chtějí od nás určitý finanční příspěvek. Takže přemýšlím, co s tím budeme dělat,“ pokračovala mluvčí.

Po čase jsem zjistil, že vedení firmy po kratším váhání s oním finančním příspěvkem souhlasilo. Podobná příležitost se přece musí využít! Ba co víc - kdyby nabídku odmítli, soutěž by taky mohl „vyhrát“ některý z jejich konkurentů! Zmíněná mluvčí mne požádala, abych o názvu soutěže a o tom, kdo ji organizuje, nehovořil a já, ač nerad, plním její přání. Dodám alespoň, že soutěž i pořadatel jsou zahraniční, oceněná firma pak domácí s cizím majoritním majitelem.

I na domácím kolbišti ovšem existuje řada roztodivných soutěží a ocenění. Některé mají, světe div se, již na první pohled přehledná pravidla, víc se ovšem hovoří o těch přinejmenším sporných.

Kolik diskusí se vedlo či stále vede o Zlaté koruně pro nejlepší finanční produkty! Na jedné straně nelze popřít, že přispěla ke zvýšení finanční gramotnosti obyvatel, těžko však brát vítězné produkty za bernou minci. Vždyť sami pořadatelé připouštějí, že je ono hodnocení subjektivní. Každý z odborné poroty – tzv. akademiků – může sice hodnotit, jen to, co chce či zná. Jak ale navzájem porovnávat například různě zaměřené podílové fondy? Nejvyšší výnos, jímž se zpravidla řídili, rozhodně není jediným, a tudíž všeobjímajícím kritériem.

Některé soutěže, jako Czech Top 100, jsou zase šity na míru velkým firmám. Pokud vycházejí kritéria z celkové výše tržeb a zisku, těžko může být výsledek jiný. Nad výsledky některých soutěží se v kuloárech řada odborníků podivuje. Jako konkrétní příklad může sloužit Banka roku, u níž poukazují na ne zcela jasná pravidla. Dokázat díky nim, že něco nebylo v pořádku, je proto problematické.

Je tu ale jiná podivná věc, která se týká vítěze této soutěže v kategorii Nejdůvěryhodnější banka. V předchozích ročnících o ní rozhodovalo hlasování veřejnosti. Primát vždy získala Česká spořitelna. Kdyby byl zachován stejný postup, stala by se ale loni podle "hlasu lidu" nejdůvěryhodnějším finančním ústavem Raiffeisenbank. Kupodivu se ale rozhodovalo jinak, a to na základě průzkumu agentury STEM/MARK. A opět vyhrála spořitelna.

Nejspíš si řeknete, zda má vůbec smysl cenu rozčilovat se nad nejrůznějšími oceněními. Problém spočívá v tom, že se jimi řada společností ráda chlubí. Není divu – dobře si spočítaly, že je výhra v nějaké soutěži vyjde daleko levněji než rozsáhlá reklamní kampaň. Při ne zcela jasných kritériích některých soutěží to občas může zavánět klamavou reklamou. Dokažte ale vítězi něco podobného, když pouze uvede, že získal zlatou, či stříbrnou, případně bronzovou korunu!

Pokud bude inflace cen či nejrůznějších ocenění pokračovat stejně rychlým tempem jako dosud, může se klidně stát, že se časem budeme setkávat prakticky jen se samými vítězi. Nejspíš existují i objektivně vedené soutěže. Přesto neškodí vsadit spíš než na získané ceny a ocenění na zdravý selský rozum a osobní zkušenost. Vlastní, nebo svých známých. Má to jednu výhodu, určitě za ně nic, kromě poděkování a případné budoucí reciproční rady, nečekají.