Nepotřebujeme nový kapitalismus!
Arsen Lazarevič, Ekonomika, 01.03.2010
Anatole Kaletsky, hlavní ekonomický komentátor britských Timesů, patří k osobnostem, které určují, jak a o čem se bude v jejich oboru mluvit. Jím formulovaná témata samozřejmě mohou vyvolávat a čas od času také vyvolají kontroverzní reakce.
I pod jeho sloupkem Potřebujeme nový kapitalismus?, který v překladu nedávno přinesl Finmag, se bouřlivě diskutovalo. Většina diskutujících označila Kaletského názory za mylné, podle Petra Síly, ale článek klade zajímavé otázky, na něž je třeba hledat odpovědi. Pokusím se ho proto rozebrat a některé omyly uvést na pravou míru.
Co je čínský model?
Rozvojové země, tvrdí Kaletsky a odvolává se při tom na nejmenovaného „předního amerického diplomata“, se snaží vymyslet vlastní variantu kapitalismu, který by se lišil od západního kapitalismu, postaveného na liberálních principech, a blížil by se spíš čínskému modelu. Otázka ale je, co vlastně Kaletsky oním čínským modelem myslí.
Podívejme se třeba na závratný „velký čínský růst“. Z velké části za ním stojí, jak ve Finmagu správně podotknul Pavel Kohout, nezdravé úvěrování. Pokud by se chtěly rozvojové země učit od Číny právě v tomhle a krize by chtěly překonávat tištěním peněz, nejspíš by je brzy čekal osud Argentiny nebo Brazílie, kterými se prohnala hyperinflace.
Je pochopitelně nutné s Kaletským souhlasit, že mezi čínským a západním kapitalismem jsou podstatné rozdíly. Zároveň je ale také potřeba uvědomit si, že nic není černobílé – v některých ohledech je totiž Čína liberálnější než liberální západní kapitalismus.
V žebříčku http://www.heritage.org/ se Čína sice umístila až na 140. místě, dosáhla ale jednoho z nejlepších výsledků v kolonce vládní výdaje. Ty v Číně nedosahují ani 20 % HDP. V „liberální“ Francií či severských zemích provoz státu spolyká víc než polovinu HDP. Číňané tedy mají jistotu, že stát je nepřipraví o většinu těžce vydělaných peněz. Ovšem taky od něj nedostávají celou řadu služeb, na které si Evropané zvykli. Kdo je tady tedy liberální?
Ochranářská Čína?
Čína údajně podporuje domácí producenty a chrání je před zahraniční konkurencí. Toto svoje tvrzení ale Kaletsky neopírá o žádná fakta, zdroje či důkazy. Ano, situace v Číně není zrovna růžová. Dovážet zboží do Číny je záležitost tvrdého a dlouhého vyjednání. To se ale většině firem vyplatí, o čemž svědčí například velmi úspěšná expanze automobilek.
Především ale – když se podíváme na problém ochrany trhu poctivě a bez ideologických brýlí – kdo se tu opravdu chová ochranářsky? Zkusme si třeba vyčíslit podpory Evropské unie i jednotlivých evropských států vlastnímu zemědělství. Tato ochranářská opatření přece ve svém důsledku neuvěřitelně pokřivují trh a způsobují miliardové ztráty spotřebitelům v celé Evropě. Netřeba snad taktéž připomínat, že to byla Evropská unie, kdo nedávno opět potvrdil cla na dovoz čínských bot. „Tento krok bude signálem pro neúspěšné firmy z celé Evropy, že Komise zakročí a ochrání je před zahraniční konkurencí,“ komentoval tento „liberální“ krok šéf Britského sdružení maloobchodních prodejců Alisdair Gray.
Svoboda plodí blahobyt. A svobodu
Některá Kaletského zjednodušení vyvolají spíš úsměv. Tak například jeho tvrzení, že to byla Margaret Thatcherová a Ronald Reagan, kdo zavedl svobodný trh. Ano, snažili se zrušit různé nesmyslné regulace a snižovali daně. Ale v době, kdy existuje centrální banka a hrstka lidí rozhoduje, kolik se vytiskne peněz, lze těžko hovořit o svobodném trhu. Není divu, že někteří analytici hovoří o tom, že hlavní břímě krize nesou centrální banky, které vytiskly až příliš peněz .
Jiná zjednodušení jsou ale nebezpečná. Kaletsky naznačuje, že trvání na některých principech západního modelu nás ekonomicky svazuje a že nestačíme Číně a jejím budoucím následovníkům, kteří si s nimi příliš hlavu nelámou. Abychom drželi krok, budeme se prý muset také uchýlit k jakémusi „novému kapitalismu“, který by například zahrnoval kontrolu zaměstnanosti a ekonomického růstu. Z nedávné historie některých zemí si ovšem pamatujeme období, kdy skutečně zaměstnanost a ekonomický růst byly zcela pod kontrolou státu. Britský komentátor o tom možná nemusí vědět, ale my si dobře pamatujeme dobu pětiletých plánů, kdy bylo trestné nemít práci. A máme vyzkoušeno, že tenhle systém nefunguje.
Jak dokládají zkoumání Jamese Gwartneye a Roberta Lawsona stále platí jakási úměra mezi svobodou trhu a lidskou svobodou obecně. Když seřadíme země světa podle míry ekonomické svobody, potom v těch nejsvobodnějších nacházíme nejen nejvyšší životní úroveň, ale i nejvyšší index lidského rozvoje. Cesta k „novému kapitalismu“ by proto podle mého soudu byla omylem. Tím ale nechci povědět, že bychom se od Číny nemohli lecčemu přiučit. Když nebudeme ideologicky zaslepení, můžeme se v Asii – i když to možná někomu bude znít nezvykle – kupodivu někdy přiučit i svobodě.
Foto: iCampbell
