Pavel Kohout: Odvrácená strana prosperity

Prohlubující se ekonomický pokles v zemích eurozóny sníží růst světové ekonomiky na 3,1 procenta v roce 2013. Tvrdí to poslední zpráva Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Ještě v listopadu OECD odhadovala globální růst na 3,4 procenta.

Ekonomika eurozóny oslabí o 0,6 procenta po loňském půlprocentním poklesu. Recese v eurozóně bude důsledkem vývoje zejména ve Francii a Itálii, ale také v Nizozemsku. Německo má v roce 2013 růst nepříliš úchvatným tempem 0,4 procenta.

Hlavní ekonom OECD Pier Paolo Padoan konstatoval, že ekonomická rizika v eurozóně nejsou již tak akutní. Poukázal na nutnost řešit problémy evropských bank, protože ty brání obnově normální úvěrové aktivity. OECD proto vyzvala Evropskou centrální banku k „rázným krokům“ za účelem oživení úvěrů.

A jsme u jádra věci. Hodně se napsalo – a to již za dlouhá léta – o problémech, které Evropu trápí. O špatně fungujícím pracovním trhu, který brání podnikům přijímat pracovníky (alespoň ty na regulérní pracovní poměr). O evropské byrokracii, která dusí podnikání tisíci různých vyhlášek, direktiv a dalšími kreativními druhy úřední šikany. (K regulaci zakřivených banánů se nyní hrdě přidal zákaz rozlévaného olivového oleje v restauracích.) O vysokých daních, které jsou tradičně spjaty s absurdně štědrým sociálním státem. Také se psalo o nesmyslnosti evropských dotací, které deformují podnikání a mají za následek korupci. O ní se psalo rovněž, nemálo.

Zastánci současného pořádku vždy splachovali námitky zhruba touto sadou argumentů:

• Evropa zažívá období největší prosperity ve své historii;
• voliči chtějí sociální stát i vysokou míru regulace;
• hlavně že je mír.

Daňová podpora zadlužování

Prosperita, voliči, mír, to vše je svým způsobem pravda. Jenomže ne celá. Odvrácenou stranou evropské prosperity je zadluženost. Nejde jen o státní dluhy, které se těší intenzivní mediální pozornosti. Jde především o dluhy soukromého sektoru. O dluhy, které banky půjčily domácnostem v podobě hypoték a spotřebitelských úvěrů, případně podnikům ve formě investičních a provozních úvěrů. Tyto dluhy jsou mnohem větší než dluhy států.

Bankovní dluhy byly skutečným motorem, který táhl ekonomiky Evropské unie a eurozóny až do počátku krize. „Evropa dosahuje svého ekonomického vzestupu díky svému sociálnímu modelu,“ chlubil se Vladimír Špidla v době, kdy byl evropským komisařem pro sociální záležitosti. Jenomže Špidlovi nikdy nedošlo, na čem onen evropský sociální model byl založen: na neustálé expanzi bankovního dluhu. Ta byla umožněna politikou centrálních bank, zejména Evropské centrální banky.

Ale také příznivými daňovými podmínkami pro podniky a domácnosti, které si berou úvěry. Chcete investiční úvěr? Skvělá šance, jak platit co nejméně daní. Chcete hypotéku? Stát vám pomůže. Na druhé straně platilo (a platí), že akciový kapitál je velmi drahou cestou financování rozvoje – a pokud domácnosti chtěly šetřit či investovat, stát a Evropská komise jim házely klacky pod nohy v podobě srážkových daní z úroků či daní z kapitálových výnosů.

Gigantické pokřivení finančních trhů daňovými zákony vedlo k tomu, že evropské dluhy (a evropské banky) nakynuly do rozměrů rovněž gigantických. Koncem roku 2012 suma úvěrů poskytnutých bankami v eurozóně podnikům a domácnostem činila zhruba 18 tisíc miliard eur. Pro srovnání, obdobné číslo pro Spojené státy dosahovalo hodnoty 7,2 tisíce miliard dolarů.

Když Spojené státy řešily svoji bankovní krizi, měly tamní vláda a Federální rezervní systém mnohem snazší práci.  Řešily jeden velký problém v podobě Lehman Brothers a několika dalších bank. V Evropě se jedná o desítky velkých bank, které mají srovnatelnou systémovou důležitost. Kromě toho už jen samotná velikost systému vede k tomu, že i pád banky relativně malé v evropském měřítku (kyperská Laiki Bank) mohl ohrozit celkovou stabilitu.

Kde ještě najít zdravou žílu

Jaké kroky ke zlepšení situace navrhuje OECD? Banky by měly podle těchto návrhů například platit Evropské centrální bance za to, že si u ní ukládají peníze. Záporné úrokové sazby by tak měly donutit bankéře, aby více půjčovali soukromému sektoru. S tím souvisí i další nápad: od malých a středních firem, které nejvíc pociťují nedostatek úvěrů, by centrální banka měla odkupovat úvěry ve formě cenných papírů.

OECD jinými slovy navrhuje, aby předlužená Evropa na sebe vzala ještě další dluhy. Trochu se to podobá situaci, kdy narkoman hledá na těle místo, kam je možné umístit ještě jeden vpich. Mimochodem, věděli jste, že nejzadluženější zemí na světě v kategorii hypoték je Nizozemsko? Není divu, že stagnuje, když úvěry už nemají kam bobtnat. Když dluhy nemají kam růst, ani ekonomika neroste.

OECD dává za vzor Japonsko, které odstartovalo razantní kroky na podporu ekonomiky. Jenomže zatím nikdo neví, zdali slibně započatý japonský experiment také skutečně dobře skončí. Japonská čísla jsou překvapivě dobrá, ale jde zatím jen o několikaměsíční historii.

Kalousek loví hlasy – a brzdí

České ekonomice OECD předpovídá pokles o jedno procento, přičemž ještě v listopadu odhadla růst o 0,8 procenta. Co by jí pomohlo?

Nižší úrokové sazby už skoro nejsou možné. Možná by pomohlo, kdyby ministerstvo financí přestalo s neustálými emisemi dárkových dluhopisů pro občany. Tyto emise mají zřejmě fungovat jako součást předvolební kampaně pana ministra, ale ve skutečnosti mají makroekonomický efekt restriktivní měnové politiky. Tedy brzdný.

Česká národní banka udržuje extrémně nízké úrokové sazby – a pak přijde ministerstvo financí, odsaje z trhu několik desítek miliard během několika dní, přičemž tento proces opakuje několikrát ročně. Jde o obrácené kvantitativní uvolňování: o restrikci, která má za následek kromě jiného zpomalení úvěrové tvorby a hospodářského růstu.

Česká ekonomika přitom není předlužená na rozdíl od většiny „starých“ zemí Evropské unie. Prostor pro růst dluhů tu stále ještě je. Věřte nebo ne, je to dobrá zpráva.

Psáno pro Lidové noviny