Pavel Kohout: „Banky v USA byly přeúvěrované.“
Pavel Kohout, Ekonomika, 26.01.2010
* Poučí se svět z krize? Mluví se o zvýšené kontrole a regulaci finančních trhů.
Ve 30. letech se Amerika i zbytek světa z krize poučily, takže byl zaveden dohled nad bankami a burzami. Model byl pravděpodobně zvolen šťastně, protože od té doby uplynulo další půlstoletí, které se obešlo na Západě bez jakýchkoli finančních krizí. Další finanční krize následovala teprve koncem 80. let, šlo o krizi spořitelen v USA. V Evropě to byla Skandinávie, která také prožívala začátkem 90. let poměrně významnou finanční krizi. Ale to byly krize ohraničené jen na určitý segment trhu nebo na určitý geografický region. Nerozšířily se dál, takže se na ně zapomnělo. Ten model regulace finančních trhů a bankovnictví přijatý ve 30. letech nebyl v principu špatný. Dokazuje to Kanada, která na rozdíl od USA systém příliš neměnila a byla finanční krizí postižena daleko méně vážně než Spojené státy.
* Ve své nedávno vydané knize Finance po krizi jste chválil právě kanadský model, jak preventivně čelit finanční krizi. V čem je podle vás dobrý?
Kanada byla z finančního hlediska konzervativnější než Američani, nikdy nešla do rizikových hypoték a měla určité zábrany ohledně derivátů. A ze všechno nejdůležitější bylo, že oni nikdy nešli tak daleko, že by zrušili stávající omezení na podíl vlastního kapitálu banky k možnosti půjčit. Americké banky byly přeúvěrované. Princip fungování kanadského bankovnictví se dá shrnout do jedné věty: více konzervativní přístup, méně experimentů a méně hazardu.
Finanční krize nás vůbec nedotkla
* České banky byly také po zkušenostech z 90. let opatrné, takže finanční krize nás příliš nezasáhla.
Finanční krize se Česka nedotkla vůbec, protože žádná banka, ani pojišťovna, ani penzijní fond u nás nebyly nuceny žádat stát ani banku o záchranu. Na rozdíl od konce 90. let, kdy situace byla úplně jiná.
* Nemůže se na situaci bank negativně projevit hospodářská recese, která Česko tvrdě zasáhla, protože některé podniky mohou krachovat a nebudou schopny splácet úvěry, které by za normální situace nebyly rizikové?
To máte pravdu. Skutečnost, že prvnímu kolu se české banky vyhnuly, ještě neznamená, že se jim finanční krize vyhne úplně stoprocentně. Teď následuje kolo charakterizované pomalým hospodářským růstem. Během příštího roku se evropská ekonomika pravděpodobně poněkud vzchopí, ale nebude to růst o pět až šest procent, ale možná o jedno dvě procenta. Není obtížné prorokovat, že podíl špatných úvěrů během příštího roku poroste. Ale pravděpodobně neporoste nad nějakou kritickou úroveň.
Regulace ano, ale ne despotická
* Jste zastáncem přísnější regulace finančních trhů?
Jsem zastáncem toho, že regulace by měla být přesně definována, měla by být přísná, ale ne despotická. Nejhorší ze všeho je, když regulatorní úřad má silné pravomoci, ale zároveň nejsou přesně vymezené, takže si potom může dovolit cokoli. Také by se měla napravit díra, která spočívala v tom, že některé oblasti byly regulovány velmi přísně, dokonce až přeregulovány, ale například některé deriváty nebyly regulovány vůbec. Šlo o kontrakty, které nejsou ani bankovním produktem, takže bankovní regulátoři je nehlídají, nejsou cenným papírem, takže ani komise pro cenné papíry je nehlídají, a nejsou to ani komodity, takže ani regulátor trhu s komoditami je nevede v patrnosti. Bude proto zapotřebí, aby nové nebo stávající regulační úřady s novými pravomocemi si těchto instrumentů všímaly.
* Měly by být regulovány i odměny bankéřů? Podle některých byla vysoká motivace bankéřů jednou z příčin finanční krize.
To si nemyslím. Hlavní důvod, proč vznikla současná finanční krize, byl stejný jako při vzniku finanční krize 30. let nebo při krizi v roce 1873. Důvod je ten, že bylo v oběhu příliš mnoho peněz, že centrální banky uvolnily velké množství virtuálních peněz. Když má banka víc peněz, půjčuje více úvěrů, ovšem čím více úvěrů, tím více špatných úvěrů. Je to jednoduché, protože v ekonomice existuje určité množství dobrých projektů, které si zaslouží být úvěrovány, ale když je příliš velký objem peněz, tak se dostane i na projekty, které by za žádných okolností neměly být úvěrovány. Úvěrová expanze vede k tomu, že jednou se mezi úvěry objeví příliš velké procento těch špatných a pak nastane bankovní krize. Jestli jsou odměny bankéřů vysoké nebo nízké, to je prakticky šumafuk.
Euro či koruna? Důležitá je správná měnová politka!
* Vminulých letech podnikatelé, hlavně exportéři, volali po rychlém zavedení eura. Uškodilo nebo prospělo české ekonomice, že jsmeměli vlastní národní měnu?
Exportéři vidí vždycky to, že euro odbourá volatilitu a odstraní měnové riziko. Jenže to není žádná spása. Měnové riziko se nedá zrušit. Když se administrativně zakáže, když se domácí měna nalinkuje na cizí měnu, jako to udělalo Pobaltí, tak se tím zdánlivě měnové riziko ruší, ale ve skutečnosti se pouze přesouvá jinam, vzniká riziko nafouknuté měnové bubliny. To riziko je daleko horší než riziko měnové volatility.
* Vy jste se ve své knize současně zmiňoval, že ale ani národní měna není žádný všelék.
Protože Island měl národní měnu a také dopadl špatně. Jde o to, mít adekvátní měnovou politiku. Jestli to zahrnuje euro nebo ne, to už je individuální. Ale je tu několik států, které nikdy euro neměly přijmout. Ale přijaly ho a pak nastaly drtivé důsledky. Irsko je ukázkový učebnicový příklad obrovské úvěrové bubliny, která potom praskla. Itálie doplácí na to, že nemůže devalvovat, aby byla konkurenceschopnější, Řecko je příklad země, která do eurozóny nikdy neměla být přijata. Dostala se tam nešťastnou náhodou, politickým omylem a teď řeší těžce důsledky. Jak to bude v případě Slovenska, to ještě ukáže čas.
* Dá se tedy říci, že pro nás bylo lepší, že jsme v době krize euro neměli?
Určitě, tím jsme se zachránili před finanční krizí, před kontaminací bank těmi toxickými aktivy, zachránili jsme se před ještě větší úvěrovou bublinou, než jsme měli. Koruna tady fungovala jako brzdicí mechanismus, i když se to zpočátku mnoha lidem nelíbilo.
* Kdy myslíte, že by bylo pro Česko vhodné a prospěšné přijmout euro?
Napřed se musí prokázat, že euro je životaschopný projekt, což v současné době není vůbec zřejmé. Euro bylo zavedeno a do deseti let poté následovala v Evropě zdaleka největší finanční krize v poválečném období. Krize nebyla způsobena americkou hypoteční krizí. Kdyby šlo jen o ni, tak už by její důsledky byly dávno vyřešené. Krize byla domácího evropského původu, postihla především ty státy, které se do eurozóny neměly dostat jako třeba Irsko. Postihla samozřejmě i Británii a Island, ale to bylo z jiného důvodu. Británie měla svou vlastní doma vypěstovanou úvěrovou bublinu.
Přežijí krize?
* Dá se podobným hlubokým krizímdo budoucna zabránit?
V poválečném období zažil Západ éru delší než 40 let, kdy nebyla žádná skutečná krize. Možná by bylo vhodné trochu se podívat do minulosti, co se v 50. letech dělalo na Západě dobře, a trochu se tím poučit. Samozřejmě bychom nechtěli opakovat některé věci, třeba celní bariéry, které západní svět tehdy ještě rozdělovaly, nebo některé speciální kurzy a nekorventibilní měny. Měli bychom se vrátit ke konzervativnější regulaci bank a trochu mírnit obludně nabubřelé rozměry sociálního státu, protože to nevede k ničemu dobrému.
* Někteří ekonomové říkají, že recese už pomalu končí. Souhlasíte?
Všude se píše, že recese už je pasé. Týdeník The Economist použil termín„velká stabilizace“, je tu však samozřejmě řada ale. Co Řecko a další problematické státy v Evropě jako Slovinsko nebo nově Rakousko? A další otázka - co Čína? Bude schopna svůj gigantický úvěrový růst nějakým způsobem mírnit? Během příštího roku se můžeme dožít nejrozmanitějších překvapení.
* A co Česko se svým velkým deficitem státního rozpočtu? Neovlivní to důvěryhodnost v očích zahraničních investorů?
Pochopitelně to může ovlivnit. Už během loňského roku byla důvěryhodnost Česka těžce nakopnuta kvůli pádu vlády během evropského předsednictví, což bylo něco nevídaného a neslýchaného, něco, co svět ještě nezažil. Jestli takhle budeme pod sebou podřezávat větev, tak jednou spadneme.
Text byl publikován v magazínu Profit.
